GRUZIE 2015

JAN PEŠEK

Fotím, protože neumím malovat

I take pictures because I can´t paint

Tři nuly Jarda, Jirka a já, vyrazily v roce 2015 obhlédnout vrcholy Kavkazu zdola. V souladu se stanovami toho moc nenalezli, ale dost vypili a bylo fajn. Cestopis najdete o pár řádků níže. Treky, Istanbul, Tetnuldi,Svanetie...

 

Gruzie 2015 ( 26.6. - 12.7.2015)

 

Pátek 26.6. : V pravé poledne startujeme z Prahy s Turkish airlines a nabíráme kurs Istanbul. O dvě a půl hodiny později jsem v Istanbulu, největším městě Evropy se zhruba 14 milióny obyvatel. Máme tak 8 hodin volna a bez váhání se vrháme do metra a pak do tramvaje,které se tu říká taky metro a po zhruba hodince cestování jsme v centru Istanbulu. V centru Istanbulu je toho k vidění opravdu hodně a nemá cenu to detailně popisovat. Snad jen, návštěva Istanbulu se rozhodně vyplatí a za 8 hodin stopoveru stihnete jen to nejzákladnější jako Hagia Sofia, mešita Sultan Ahmed , kousek zahrady u paláce Topkapi a tak. Vřele doporučuji zahnout z hlavní ulice do vedlejší a rázem jste v jiném Turecku. V Turecku čajoven,kaváren a vodních dýmek. Ceny jsou mírné, určitě to nikoho nezruinuje. Metro a tramvaj je nejen za levný peníz,ale na rozdíl od busu či taxíku neuváznete v dopravní zácpě, které jsou tu běžné.

 

Sobota 27.6. : Po nočním, asi dvouhodinovém letu přistáváme asi v 3.30 ráno místního času zbitý v Tbilisi. Už na letišti na nás čeká vcelku bordel. Není mýdlo na WC a nic moc čistota. Pasové odbavení také nepatří mezi nejrychlejší.Z letiště je samozřejmě nutné se nějak dostat do centra. Nepokoušejte se dostat do centra autobusem, co vypadá jako 40 let stará Avie. Budete stát x kilometrů na jedný noze v totálně narvaným dopravním prostředku, funět si do tváře s někým,kdo opravdu nevypadá na modelku a jehož dech by srazil orla v letu a pak stejně někde vystoupíte. Lepší je vzít taxíka a jet do centra taxíkem. Cena za auto je na naše cca 300,- Kč a projedete se třeba i ve 20 let starým autě s rozbitým čelním sklem atd. Cestou dostanete nalejvárnu do hlavy, jak to tam funguje apod. Domluvou je ruština Ivana Mládka ( já například zjistil, že moloděc je hrdina a ne, že jsem mladej) a s mladšími angličtina. Sháníme lístky na vlak, ale jsou až na večer. Tedy máme celý den v Tbilisi na bloumání. Zlatým hřebem našeho programu se stávají sirné lázně. Paní u vchodu evidentně bojuje s tím,má-li nás zabít a něco málo vydělat nebo nás má rezolutně vyhnat. Po chvilce váhání volí první možnost ( tvrdí,že není studená voda,na což ji odpovídáme,že máme rádi teplo...) A my tak poprvé ochutnáváme lázně o teplotě těsně pod bodem varu. No dobře,ale 80 stupňů to mělo. V bazénku nevydržíme ani vteřinu a to jsme nějací molodci,jak tvrdil taxikář. No neteče studená voda,tak není jak chladit. Po hodině vylejzáme na světlo Boží vzpomínajíc na Jana Husa.Jemu také bylo svého času pořádné horko. Sice nesmrdíme ulepeninou z cest,ale jak vyslanci z pekla sírou. Prohlídka centra, výstup k nějaký megasoše na kopci a tak.Batohy je možné nechat v úschovně na vlakovém nádraží. Je to bouda na peróně na nádraží,ale není to přímo budova nádraží. Musíte se doptat, nalézt to ale docela jde. Bouda nevypadá zrovna seriózně,ale je funkční a asi i spolehlivá. Ostatně jiná možnost ani není,ledaže byste tahali bágly celý den s sebou. V 9.00 večer vyrážíme nočním vlakem na Kavkaz. Ještě jedna poznámka na okraj. Když si na dopravním pásu na letišti berete ráno svůj bágl, je docela dobrý se nesplést a mít fakt ten svůj. Není úplně komfortní na Kavkaze další den dopoledne zjistit, že chybí stan a cepín, ale přebývají dámské spoďáry a podprdy, i když ty bágly vypadaly hodně podobně. I to se ale někdy stává. Každopádně je lepší si to nechat vyprávět než to zažít, jako o tom žádná.

 

- Doprava v Tbilisi je metrem v pohodě, vrátíte se o 30 let zpět do časů,kdy nám vládli soudruzi a uvidíte kulturní šok, ze kterého naštěstí po jízdě metrem vypadnete. Ale to staré komoušské metro tam jezdí a za málo. By the way, koupíte si kartu,nabijete a jezdíte, je to snadné a kdo zvládné hrací automaty na jízdenky v Praze ( normální, zlevněná, pásma, minuty, vždycky si u toho připadám jak debil),musí si připadat jako v ráji. Jednoduché a přehledné.

- Jídlo je o něco levnější než u nás,ale podstatně větší porce. Určitě je super Khachapuri nebo Khinkali. Kubdari mi nejelo,ale jiným zase ano.

- Taxikáři vás asi ani moc neodrbou a jízdy kolem centra stojí na naše cca 100,-Kč/ taxík.

 

Neděle 28.6. Brzy po ránu dojíždíme do Zugdidi na západě Gruzie, bordel a hnusný nádraží,ale cesta jinak v pohodě. Okamžitě se vrháme na maršutky s nápisem VIP Klass a získáváme místo do Mestie. Cesta je zhruba na 3 hodiny a je to dalších 150 km. Cesta je lemovaná krávama a kameny,které nikdo neuklízí. Občas míjíme nějaký památník . Jisté je , že pomalu stoupáme společně s partou Belgičanů a místních, silnice je horší a horší i když stále je to většinou něco jako asfalt. Po třech hodinách jsme v neděli kolem 11.00 v centru Mestie, kavkazské Svanetii. Okamžitě kolem nás nastalo vosí rojení a to nejsme Křemílek a Vochomůrka. Taxikáři a ubytovatelé nabízejí své Hiltony a luxus. Bereme asi prvního a máme i štěstí ubytování je v pohodě za 200,- Kč na osobu v čistém pokoji a na patře koupelná,kde teče tak nějak i teplá voda. Specialitou Svanetie je ,že i když se v Gruzii jezdí jako u nás,tedy vpravo,tak volant maj jak v Anglii, tedy také vpravo.Před případný předjížděním je třeba se 3x pokřižovat, protože jestli s volantem vlevo často vidíte blbě,tak s volantem vpravo nevidíte při předjíždění spolehlivě nic. Dalším znakem je, že malé děti vozí řidič na klíně, dítě tak vlastně plní v případě nehody funkci airbagu.Chytré a levné řešení. Toto se děje bez ohledu na to,na jaké straně vozu se volant nachází.

Svanetie

 

Bankomaty a směnárna v Mestii fungují. Jen pozor při výměně peněz na sebemenší drobnosti ( natržený růžek u bankovky, čárka od propisky...). Krutopřísná slečna bankovnice vám v bance bankovku vrátí a nepřijme ji.

Super restaurace je Café Laila přímo na náměstí, dá-li se tomu náměstí v bordelu říkat. navíc Vám pomohou a to i hodně v případě problémů či sehnat taxíka a tak. Neskutečně fajn lidi.

Ubytování - David Ratiani - spardishi@gmail.com , super a v pohodě. Má i auto a odveze za rozumné peníze. Cena byla 20 Lari ( 200,- kč) za osobu a noc.

Pivo je hlavně Natakhtari a stojí 3,- lari ( 30,- Kč) a pít se docela dá.

V Gruzii obecně ja častá odpověď, no problem... Problem začíná až při realizaci dané domluvy, připravte se na to. Příklad: " Chceme jet tímhle konkrétním autem, je to možný... No problem, yes....Ale fakt tímhle jo. - No problem, yes"... Realita o pár dnů později: No jenom tohle jede do Tbilisi, nic jinýho, tak v čem je problém? V centru Mestie stojí jakýsi vybydlený komplex budov, něco ve stylu alpské vesničky,akorát jako všude jinde v této zakavkazské zemi nic nedotáhnou do konce. A tak na náměstí chodí kadit krávy, toulají a perou se tam sobáky,neboli psiska.Všechno udělají tak na půl,ale nakonec to vždycky jde. V Mestii jsou různý muzea, dobrý je muzeum kavkazského tygra Michaila Khergianiho, to byla jejich horolezecká legenda. Za návštěvu stojí i etnografické muzeum.Občas se Mestii či Svanetii říká Gruzínské Švýcarsko. To první platí, to druhý ne, abychom si rozuměli.

 

středa 1.7. Trek Mazeri - Gulli pas ( 2 956 m) - Mestia.

 

Délka treku je cca 10 - 11 hodin a rozhodně je lepší nechat se odvézt do Mazeri a začít tam. Po ránu a během dopoledne tak máte šanci spatřit Ushbu. Půjdete-li opačným směrem, tak až do Guli pasu, cca 6 hodin Ushbu neuvidíte a kolem oběda se často hora schová v mracích. Nechte se odvézt do Mazeri a požádejte někoho místního, aby vám ukázal začátek treku a počítejte s tím,že snadno zabloudíte. Nás borec vyhodil u nějakýho kravína, v dálce polorozpadlé baráky, vyběhl do bahna, zvedl ceduli z bahna, ukázal a řekl - zděs v Guli pass. Bez něj bychom to nenašli ani omylem. Nebo jak poznamenal prezident SK Alpské nuly a kamarád Jarda. "V Gruzii je mnoho cest, které nadějně začínají a naprosto beznadějně končí". To ale poznáte až za delší dobu. Cesta z Mazeri do Guli pasu je značená standardně asi KGT ( klub gruzínských turistů), tzn. na rozcestí značky nejsou a tam,kde je nepotřebujete jich je hafo. Důležité je mít potok po levé ruce. V jedné chvíli to výrazně svádí jej přejít a jít těsně podle potoka mít jej po pravé ruce,ale to je špatně. Cesta travá do sedla 4 hodiny a převýšení je slušných 1 500 metrů. Tahle část cesty je ovšem nejhezčí. Po dosažení sedla v téměř 3 kilometrch výšky následuje mírný setup a pak dlouhý travers ve 2 500 m k dalšímu hřebeni,kde se později cesta napojí na polńačku,která vede k jezírkům Kuruldi. Cesty zde moc nehledejte. Perte do po loukách a padejte, klouzejte jak do jde. Nakonec se napojíte na širokou cestu vedoucí zpět do Mestie. Zpět do Mestie je to ze sedla ještě asi 6 hodin. Tenhle jednodenní,někdy dvoudenní trek s přespáním v Guli pasu rozhodně doporučují Alpské nuly. Zejména dopolední program s Ushbou je opravdu nezapomenutelný. Tedy když je hora vidět.

 

pátek 3.7. - Když jdou nuldi na Tetnuldi.

 

Tetnuldi 4 875 m se tyčí za jasných dnů nad Mestií jako třpytivá pyramida na dosah, ale je to pořád hodina a půl cesty autem k začátku výstupu. Tedy když autem, tak jedině a pouze tereńákem. V současnosti existují dvě varianty zahájení výstupu. První,klasická je z vesničky Adishi v cca 2 000 metrech a pak pořád nahoru někam až do BC,který je na loukách těsně pod kamenou morénou v cca 3 000 m. Druhá varianta je nechat se vyvézt na konečnou silnice k budovanému lyžařskému komplexu se 120 km sjezdovek,který se má otevírat v prosinci 2015 a kde v červenci 2015 trčely asi 3 sloupy ze země a kolem pobíhalo dost dělníků,ale nikdo moc nemakal. Reálný termín otevření je tak prosince 2025.No nic, nechat se vyvézt autem skoro do 2 700 metrů vypadalo jako dobrej nápad a vcelku i je, ale časově moc neušetříte. Jistý problém,jako všude v této zemi je neexistence jakéhokoliv značení a zde mám pár dobrých rad pro čtenáře,kteří se protrápili textem až sem Až budete na konečné na parkovišti budoucího lyžařského centra v cca 3 000 m,kde je pár vlajek, tak je nutné mírně po silnici sestoupit a na první ( po cca 200 meterch) odbočce jít po silnici do leva a až na konec ( cca 500 metrů). Tam je možné udělat první BC tábor, je tam potůček. V případě, že vás nevyvezou až nahoru, tak jděte co nejvýše to jde a zahněte do prava na poslední odbočce. Tam ještě nezabloudíte, to je ok. Veselejší to je další den. Žádná cesta není a jediná správná je víceméně traverzovat po jižních svazích kolem 3 000 metrů nahoru dolů jak u blbejch přes několikero údolíček a potůčků. Je to cca 2 - 3 hodiny chůze. Nemá smysl ani moc sestupovat, ale ani to prát kamsi nahoru, protože pak budete debilně setupovat k začátku nástupu do výšky cca 3 013 m.. Pod sebou občas uvidíte širokou cestu, nemá cenu na ni sestupovat.Teprve až budete na dohled místa Amarati nest, tak jste správně. Z BC ve 3 013 m musíte přes kamenné moře skákat další hodinu a půl k nástupu do sněhového svahu. Je asi lepší jít co nevíc vpravo, možná se tím něco ušetří času. Sem tam je mužík,ale často jsou zavádějící. Zkrátka jděte jak to jde a někdy nejde. Až se vymotáte z tohohle blbákova, budete u cca 25 - 30 stupňového svahu vedoucího nahoru do C 1 v sedle AMARATI NEST cca 3 450 m. Zde je pár míst na stany, případně přímo na sněhu. Za nás tam bylo celkem 5 stanů a moc víc se jich tam nevejde. Je rozumný zde přespat, další možnost zachrápnout je až v C2 ve 3 750 metrech. Další výstup vede z C1 přímo nahoru celkem strmým sněhovým kuloárem. Lepší je lézt ráno a bacha při odpoledním sestupu v mokrém sněhu. Klouže to ! Po překonání kuloáru dorazíte na malou plošinu,kde budete muset pár metrů sestoupit. Místo je trochu zmatečné,ale pohodavá cesta jde vpravo, je tam občas mužík. Tedy -stojím na plošince, čumím nahoru, dám se malinko dopravaa lehce dolů a narazím na pohoda cestičku. Obecně to svádí sestupovat z plošiny ihned napřímo či zkusit kus nastoupat a tam někde slézt,ale to je zbytečné. Mírně se sestoupí na další firnové pole a opět nahoru, nyní již bez orientačních potíží až na hranu ledovce KASEBI do cca 3 800 metrů do C2. Výstup je místy strmější,ale tak to někdy chodí. Cesta z C1 do C2 je tak na 2, možná na 3 hodinky. Nad C2 se tyčí nevyrazný vršek se zapíchutou,zlomenou hůlkou- tak 3 850 metrů. Pojmenovali jsme jej Pik Alpských nul. Cesta dál vede přes ledovec Kasebi k nástupu na strmou rampu,která se posléze narovnává a jde se do C3. Zde nemohu sloužit. My se vzhledem k zdravotním potížím dostali jen do C2. Na místě Amarati Nest v C1 ve 3 400 metrech byl kupodivu i docela signál na mobil.

Ofocený gruzínský průvodce má sem tam nějakou chybku, určitě se nejedná o výstup klasifikce 1A UIAA, je to těžší jak Mont Blanc, tipuju na úrovni Berniny,kde je lezení cca III. UIAA. Vše je větší dálka a bez cest. Červeně je zhruba vyznačena cesta od konce silnice. Po několika dnech strávených na Tetnuldi se dostáváme zpět do Mestie, na což je potřeba sehnat taxíka. Vymýšlíme, co dál a rozhodujeme se pro trek ne ledovec Chaladi. Jedná se o jednodenní výlet. Ideální je opět autem dojet kam se dá, ušetříte tím dobré 2- 3 hodiny chůze po silnici. Přecházíme most a hurá podél říčky nahoru. Občas je i značení, zde ovšem není moc kam zabloudit. Teoreticky tu můžete potkat méďu Béďu, i když by musel být méďa padlej na hlavu,aby tam lezl. Nikde nečekejte nějak extra vychozené pěšiny jako v Alpách nebo dokonce v Tatrách. Na konci asi hodinu a půl dlouhé vycházky pěkným údolím teče zpod ledovce řeka. Jako v Kanadě děcka to tam vypadá, fakt pěkný. Jako nuly se rozhodujeme,že je třeba jít dál a tak po nestabilní moréně vystupujeme nahoru až k samotnému čelu ledovce. Tam se obracíme a ťapkáme zpátky, zhruba 2 hodinky. Proti nám jde docela dost trekařů. Ideální je ruská rodinka vybavená komplet ve světlých kalhotech a teniskách . Výborně se bavíme při jejich přechodech říčky,bahna a tak.

 

09.07.2015

Poslední den naší výpravy,která nezměnila dějiny alpinismu na Kavkaze vyrážíme do cca 45 km vzdáleného Ushguli. Najímáme si auto, platíme 150,- lari ( 1 500,- Kč) za auto, no laciný to není a vyrážíme. Že nás místní upozorňovali, že "road is very bad", to berem jako kolorit,aby z nás vyrazili nějaká Lari navíc. No nekecali. Po neskutečným tankodromu dorážíme po zhruba 3 hodinách do 2 200 m do vesnise Ushuguli, což má být místní klenot chráněný UNESCEM. No nevím, bordel jako všude, věže jako všude. Co stojí za to vidět je kláštěr Lamaria a za ním stěna Schkary,která je ještě 3 km nad ním.Na deseti kilometrech šířky neklesá výška Schkary pod 5 000 m. Jestli to stojí za to vidět, no snad ano, jinde to neuvidíte,ale že bych z Ushguli padnul na káďu, to tedy zase úplně ne.

 

10.7.2015

Cesta z Mestie do Tbilisi je závěrečným očistcem za všechny naše hříchy a mučednickou jízdou v jednom.Projdeme tou torturou a ocitneme se nikoliv v ráji,ale v odpoledním Tbilisii. Po ránu nasedáme do dodávky zvané maršutka, ano objednávali jsme si luxusní VW a samozřejmě přijela nějaká Hirošima Mercedes ( to jen na okraj k poznámce, " tohle jede do Tbilisi tak v čem je problém?). Řidič a big boss v jedné osobě nás umisťuje opět vzadu nad nápravu, takže až do Tbilisi to bude zase jako na labuťích kombinovaných s řetízákem. V totálně narvaný dodávce jede i babča s taškou. Vzadu se na sedačce tlačíme čtyři, za námi bouchají divně přivřené zadní dveře, podaří se mi jako zázrakem opřít si obě ramena o sedačku,zatímco koleny naražím do sedačky před sebou. Místa mám asi jako Gagarin ve Vostoku ,ale ten na to byl trénovanej. Vedle se na mě tlačí borec,který je dvojníkem slavného závodníka ve formuli 1 - Alaina Prosta. Alain si ramena už neopře, je menší a má smolíka. 550 km cesty tak stráví v předklonu v pozici,kdy po propité noci sedíte na míse a lžete sobě i všemohoucímu,že už nikdy pít nebudete. Tortura trvá devět hodin až do Tbilisi,kde v odpoledním žáru kolem 40 stupňu vypadneme z tohohle ďáblovo povozu opět před vlakovým nádražím. Zbytek cesty už proběhl celkem civilizovaně. Příběh o tom, kterak Jarda málem nestilhl letadlo z Istanbulu do Prahy,protože mu šalina v Turecku jela trochu jinak než čekal, ať vypráví rodině a známým. Nakonec to ale zvládl a patří mu nehynoucí vděk členů našeho klubu za to, že nás vzal do Prahy svým autem.