ITALIE 2015

JAN PEŠEK

Fotím, protože neumím malovat

I take pictures because I can´t paint

Tříčlenné torzo nehynoucích dinosaurů z SK Alpské nuly vyrazilo i v letošním roce na zájezd vytvořený osvědčenou CK SUICIDE zarazit cepíny na vrcholky ALP. V následující subjektivní reportáži se vášnivý čtenář dozví celou nepravdu o výstupu na Monte Cevedale, Zufallspitze, Ortler a dvě ferratky v Dolomitech.

 

Reportáž psaná na obrátce (21.7. - 26.7.2013)

Útočné komando, tzv. Sturmkommando Alpských nul ve složení Jarda, Jirka a Jenda, vyrazilo i v letošním roce na akci pečlivě připravenou CK SUICIDE, která se již druhý den celá přeorganizovala. Reportáž psaná na obrátce Passo dello Stelvio to vše popisuje.Je neděle 21.7.2013 a plně narvaná oktávka nás veze po notoricky známé trase přes Linec, Salzburg a další města do Itálie pod Ortler. Cesta ubíhá příjemně až do začátku stoupání na Passo dello Stelvio, což je prý druhý nejvyšší silniční pas v Evropě kam můžete autem. Zatáčky do 179º úhlu se tu neznačí, to je prostě rovina a zatáčky nad 180º se jmenují tornati. Chytrá Wikina ( Wikipedie ) tvrdí, že nahoru je jich 48, myslím tornati ( zvlněné rovinky do 179º) se nepočítají a z kopce dolů na Bórmio 36 tornati. Převýšení je přibližně 1800 m. Zkrátka se točíte tolik, že na zadní sedačce by se poblil i krokodýl. Automobilky tady testují brzdy,výdrže motorů a spojek.

Passo dello Stelvio

Každopádně jsme kolem 16.00 na parkovišti v I Forni, odkud začíná výstup na chatu Giani Casati ( 3 269 m). Nuly si jsou samozřejmě vědomy toho, že jsou nuly a tedy nasedáme do předem objednaného Land Rovera, který nám ušetří 3 hodiny debilního stoupání pěšky. Sbalit se je nutný ovšem rychle, borec s Land Roverem dlouho čekat nebude. Vyjíždíme krokem po cestě a vejráme, co všechno frajer vyjede. Projedeme stádem krav a když nám jedna nechce uhnout a čumí přes čelní sklo do kabiny, vzpomínám si na scénu z Krokodýla Dundee. Nakonec nám uhla , takže jestli funguje fígl s úporným pohledem a prsty ve tvaru paroháče, jak nám to ukázal Mick Dundee v uvedeném filmu netuším. Po možná 15 minutách dorážíme pod lanovku do výšky asi 2 750 m, odkud už musíme zu fuss na chatu. Funíme a funíme, ráno jsme byli zvyklí na výšku cca 400 m nad mořem a najednou jsme během pár hodin kolem 3000 m. Po cca 2 hodinkách se doplazíme na chatu Casati ( 3 269m) . Příjemné překvapení, na chatě obsluhují i fajn Slováci a domluva je tak hodně snadná. Jarda postupně zjišťuje, co si sem všechno táhl - celej chleba, voňavku, komplet mytí, zimní rukavice i když je 20 nad nulou a tak. Je to fajn mít na zádech 20 kg, když nejsou moje. Kdybyste si ho chtěli vyfotit, tak byste jako vyvážení bílé museli na foťáku nastavit "předsmrtná bledá". To je třeba ovšem hodně rychle změnit a Jarda se ihned sápe nikoliv po servírce, ale po Forstu. Jako jezdí auta na naftu, tak jezdí Jarda na Forst. První noc je na horách vždy hodně vášnivá, herzna mlátí na 160, dechu se nedostává a hlava bolí. Odborně se tomu říká aklimatizace a celou noc se nevyspím.

Pondělí 22.7.: Vypotácím se již před pátou z pelechu a jdu fotit. Mistři digitálních čipů ví, že před svítáním a těsně po něm se fotí nejlíp a počasí nezklamalo, je azuro a prostě nádherně. Divadlo vznikajícího nového dne v Alpách se mi asi nikdy neomrzí. Barvy se mění každou chvilku a tak fotím, co to dá. Navíc Nuly neprudí a mám klid. Hlavní hrdinou celé světelné show je pro mě Gran Zebru ( 3 851 m), což je jeden z nejhezčích kopců, které jsem kdy viděl. Následuje snídaně a někdy kolem 7.30 vyrážíme na výstup na Monte Cevedale ( 3 769 m) a Zufallspitze ( 3 756 m). Převýšení je 500 metrů,. tedy pohodička a jediným lehce adrenalinovým místem je strmější svah těsně pod vrcholem a pár trhlin, jasně viditelných. Po naprosto pohodových dvou hodinkách pochodu si užíváme leteckých výhledů z obou vrcholů, mezi kterými vede spojovací hřebínek. rozhled je kruhový a jediné dvě vyšší hory v okolí jsou Gran Zebru a vpravo od něj Ortler na severozápadě. Scházíme dolů a v ten okamžik se mění pečlivě naplánovaná akce. Namísto další noci na chatě a cestou do Švýcarska na Dom, se rozhodujeme sestoupit do údolí, zachrápnout v kempu a pak na Ortler. Již po páté a možná konečně bez mlhy. Sestup byl docela mazec, jsme sice mladí a namakaní kluci, ale co kolem čtyřicítky naděláte. 20 letá batolata jsou na tom s koleny asi o něco líp. Kempík v Bórmiu, pohoda a druhý den opět centrifuga na Passo dello Stelvio a do Suldenu.

Výstup na Ortler

Je úterý 23.7., aklimatizace a dva vrcholy kolem 3 800 m jsou ukrutně znát. z parkoviště v Suldenu je to na Payer hutte ( 3020 m) 1200 metrů převýšení. Zvládáme je naprosto v pohodě za 3 hodiny čistého času. Počasí je pohoda, odpolední bouřky z vedra nás nerozházejí. Z tak krásného počasí jsme celí špatní. Nuly jezdí zásadně v dešti za tzv. zaměstnaneckého mraku ( viz. film o účetním Fantozzim). Jdeme spát, po taktické poradě se rozhodujeme, že nejsme debilové, abychom vstávali druhý den ve 4.00 a jednoduše si přispíme a půjdeme na vrchol později.

Středa 24.7.: Za pět měsíců bude Ježíšek, hurá. Ovšem náš taktický plán se hroutí hned na začátku. Správcová chaty neváhá za Nulama vyběhnout do 3 patra a informovat nás, že snídaně končí ve 4.30, že jen kvůli nám třem dýl vzhůru nebude. Rychlostí blesku se přesouváme dolů a snídáme. Jarda to má navíc o to těžší, že Forst se k snídani nepodává a musí se přiotrávit normálním čajem. Kolem 6.00 vycházíme jako poslední z chaty, na vrcholu Ortleru leží konečně nám známý zaměstnanecký mrak, tedy hurá do "nic kurva nevidím a dávej bacha kam šlapeš". Přelejzáme skalní věže, pak na ledovec, popis cesty najdete na netu leckde. Úplně procházka Ortler není, na to bych rád upozornil, je to obtížnost PD II až PD III. Nicméně kolem 10.00 hod. se fotíme u nově instalovaného kříže na vrcholu v 3 905 m a již po druhé ve svém životě vidím jaký je rozhled z Ortleru za mlhy. Stejný jako před 7 lety s Mírou a Jardou, tedy žádný. Mažeme dolů ledovcem, který připomíná ledovou tříšť, co piji děti v létě. Akce končíí skvěle a nastává čas opustit svět ledovců, žuly a zkusit vápenec a ferraty v Dolomitech. Den zapíchneme v nějakém 4 hvězdičkovém kempu za bouřky. Čtvrtek 25.7.: Přesouváme se přes Merano a Bolzano do Corvarry v Dolomitech. Cestou míjíme ve městě Forst pivovar Forst. Bohužel nás nikdo, dokonce ani Jardu, z vedení firmy nevítal. Pravděpodobně měli poradu, kde se řešilo, proč se jim vždy v červenci zvedne prudce výtoč piva. Příčina skokového růstu jim v jednu chvíli jela přímo pod okny pivovaru. Dorážíme na Gardena pas a jdem na první ferratku zvanou Brigata Tridentina ve skupině Sella pod převislým vrcholem torre Exner. Krásné lezení a po třech hodinkách jsme u chaty Cavazza al Pisciadu ve výšce 2 586 m, kde dáváme Forsta. Sestup je strmý,ale po necelých 4 hodinách jsme opět u auta a máme za sebou ferratku. V Corvaře dáme kemp a decentní večeři u Salvana, jak to vypadalo, není důležitý.

Pátek 26.7.: Trip se chýlí ke konci. Vyjíždíme lanovkou jako správný Nuly do výšky asi 2 500 m a jdeme na Ferratu Piz da Lech de Boe. Sportovně založená ferratka s převýšením cca 400 metrů končí na stejnojmenném vrcholu ve výšce asi 2 911 m. Cesta byla dost plná. Lezl ji i pán ve věku určitě přes 70 let , na jednom žebříku se nějak zasekl a vytvořil pod žebříky zácpu. Borec pod žebříky chtěl jít zase nahoru, a tak zatímco uvedený Gerhard Blitz pod žebříky chtěl mocí mermo hore sofort und schnell, Uwe Bremse na žebříku mu to znemožňoval. Nakonec vše dobře dopadlo, Uwe Bremse kritické místo přestal brzdit a my dali vrcholovou fotečku. Zbytek je už nezajímavý, pozdě večer dorážíme do ČB, líbáme oktávku na kapotu, že nás nezklamala a... show must go on.