Nepal 2018

 Mezi 7.11. a 29.11. léta Páně 2018 navštívilo trio chlapecké amatérské  skupiny písní a tanců SK Alpské nuly Nepál. Jediný autorizovaný cestopis je

v případě nejvyšší nudy možno přečíst níž. Za ilustrace děkuji dceři Rebečce, bez jejích obrázků by to nebylo vončo. Fotky ZDE



                                   Hajzlpapír nad zlato, neboli obchůzka kolem Manaslu ( Nepál 2018 )

nepal

„Svět je jako kniha a ti, kteří necestují, četli jen jeho první stránku“. Řekl Sváťa Augustýn, v literatuře zmiňovaný pouze jako sv. Augustýn. Není totiž jisté, jestli jeho křestní jméno bylo Svatopluk nebo Svatomír. Ale hlavně je to dávno a není to důležitý. Nicméně na úvod je to chytrý a taky dobrý. Kačka dala kačku a když se jich po nějaké době sešlo dostatečné množství v přístavech našich bank, bylo rozhodnuto, že i Himálaj a dalekou Asii je třeba vidět na vlastní bulvy. Proto startuje druhý nejslavnější oddíl světa hned po Realu Madrid SK Alpské nuly v den výročí Velké říjnové socialistické revoluce, která proběhla v listopadu, z vídeňského Schwechatu a míří do Istanbulu. Tam pak naši hrdinové přesedlají na dalšího železného orla Turkish airlines. Cesta zabere přibližně dvě a půl hodinky letu.

Následovat bude obligátní procházka Istanbulem s jeho památkami. A poté noční přelet do Nepálu, kde vystoupíme o den později i s časovým posunem 4 a tři čtvrtě hodiny úplně zpitomělí nechápajíc, že jsme opravdu tady. Na druhém konci světa na začátku cesty, kterou je okruh kolem osmé nejvyšší hory světa Manaslu. Tyhle přelety mě zničí. Nejdřív asi 2 hodiny do Istanbulu, pak 10 hodin Istanbul, po půlnoci dalších 6 hodin letu do Káthmandú a k tomu 4 a třičtvrtě hodiny, ano takhle debilně, časový posun. Nevím, kde jsem, kolikátého je a co tu dělám. Když naše ikonické chlapecké amatérské trio písní a tanců vytančí z éra v Nepálu, je to jako rána pěstí mezi oči.

Káthmándú je hlavní město Nepálu a začátek mnoha horolezeckých a cestovatelských příběhů. Kolik knížek jsem četl, jejichž příběhy začínaly právě tady. Kolik hrdinů mého dětství až do mých více než 40 let si muselo sáhnout na dno, aby dosáhli vrcholu. Jak já u čaje pod duchnou trpěl s hrdiny těch románů v jejich výškových táborech a netrpělivě obracel na další stránku. V dnešní době je Káthmándú hektické asijské město s více než milionem obyvatel ležící ve výškách kolem 1 400 metrů nad mořem v subtropickém pásu. Pro nezeměpisáře, na Nepál srandovně nízko s počasím celkem v cajku. A také vstupní brána do země, kde hlavním náboženstvím je pro 80 % lidí Hinduismus, 10 % Budhismus a pak ten zbytek. Kde můžete pozorovat nosorožce a slony v džungli nebo také vidět nejvyšší hory světa. V roce 2015 postihlo Nepál ničivé zemětřesení, které poničilo mnoho památek a jen zvolna se opravují. Ale snaha tady je, byť taková nepálská.

Napálci. Jsou to milí lidé, kteří z vás decentně škubou peří po menších částkách imrvére, ale nedivme se jim. Už jen to, že si můžeme dovolit cestovat přes půl světa, jen abychom viděli jejich kopce, je v opačném gardu pro ně nedosažitelným snem. 99 % Nepálců nikdy neuvidí hrozivou severní stěnu Kleti, kterou pod lanovkou nevyšel ani slavný Reinhold Messner. Nikdy se zhluboka nenadechnou na vrcholu Kohouta, nejvyšším místě Slepičích hor, protože tolik kyslíku není v Nepálu ani v hlavním městě. Takže nechat někoho vydělat, není nic špatného-a hlavně to jinak nejde.

Dvouhlavý obr Manaslu je se svými 8 163 metry osmou nejvyšší horou světa. Leží v pohoří Mansiri Himal, což je součást Himálaje. Západně od Káthmándú, necelý den cesty autem z Káthmándú. Hora byla poprvé zlezena v roce 1956. Její jméno pochází ze sanskrtu ze slova manasa, což značí intelekt či duši, jak praví chytrá Wikina. Takže v angličtině mountain of spirit. Česky někdy hora duchů, ale nevím jakých. Není duch jako duch, že jo a dál to nebudeme rozebírat. Právě kvůli oduševnělosti celého treku jsme si ji my, prezidenti SK Alpské nuly vybrali, abychom mohli rozjímat nad stavem našeho vesmíru a dojmout sami sebe mnohde až k pláči. Aáá tak kecám, kolem Annapurny je to snad jak na Václaváku, na Everestu je to podobný, další kopce jsou buď hrozně daleko nebo šíleně drahý. I takhle je to o něco dražší než na týden do Lignana. Rozhodnutí tedy padlo na okruh kolem Manaslu. Přibližně 15 dnů stále na nohách, od rána do odpoledne. Ze 700 metrů výšky, asi jako z parkoviště na Kleti až do 5 106 metrů výšky v sedle Larkya La. Ze subtropické džungle až do země ledu nedaleko Tibetu. Na trek je potřeba parta povolení a povinný je místní průvodce. Povolení se samozřejmě platí. Pro nás zařizoval vše chlapík jménem Sonam Sherpa, na kterého jsem dostal tip od zkušeňáka z Nepálu, kterým je Ondra Uher. Ondro díky! Ještě z Česka jsme přes messenger domluvili potřebná povolení, jednoho průvodce, který je povinný a jednoho nosiče. Průvodce neboli guide umí anglicky (tak nějak) a obvykle nenosí bagáž. Nosič neboli porter většinou nosí bagáž a obvykle neumí anglicky. Tato kouzelná kombinace umožňuje navýšit cenu a zaměstnat dva lidi. Každý je specialista na něco jinýho. Před odjezdem balím, klasicky zase asi 20 kilo. Velkej bágl 15 kilo, cabinbag 5 kilo. A to v tom nejsou věci na lezení jako mačky, cepíny, lana a tak. Když si to dám na záda, mám pocit, že s sebou plácnu o podlahu jak žába. Jak s tím budu chodit po Himálaji, to se teprve uvidí. Ale postupně, chronologicky, než se mi to vypaří z hlavy.


7.11. VŘSR v Istanbulu:

V den výročí VŘSR odjíždíme v pět ráno směr Vídeň. Bezproblémové odbavení a kolem 11 dopoledne letíme z Turkish airlines do Istanbulu. Istanbul-křižovatka na pomezí Evropy a Asie, megapole s asi 14 milióny obyvatel, kde nepsali dějiny členové klubu SK Alpské nuly, ostatně jako všude jinde. Byli jsme tu před třemi lety na cestě do Gruzie a jsme tu zas. Na letišti okamžitě nastává tzv. Clooneyho efekt (pojmenovaný po herci Georgi Clooneym) jak ho zná celá řada z vás. Ženy v nás poznávají slavné horolezce, padají nám k nohám, žadoní o fotografii a podpis, což s ruměncem ve tváři odmítáme. Chlapci dokonce některé ženy zvedají galantně rychlým trhnutím za vlasy vzhůru. Turečtí derviši naopak žárlí a kolegu nulu Jardu dokonce nechtějí pustit do země, že si údajně není na pasu podobný.  Nám, jeho kamarádům je to srdečně jedno, snad svůj problém nějak vyřeší. Nějak mu tu jeho tlamu ale naskenují a může s námi do víru velkoměsta. Jedeme šalinou do centra, máme skoro deset hodin volna. Poctíme návštěvou centrum, kde je všechno už zavřený, Hagia Sofia zavřená, Modrá mešita se opravuje, to nám udělali naschvál. Jdeme ke Galatskému mostu, kde rybáři loví z moře staré gumy a občas nějakou rybu. Na zpáteční cestě si dáváme čaj v té samé čajovně jako před třemi lety. Jsou z nás štamgasti, jsme tu už po druhé za tři roky. Je divný, že si na nás nepamatují, nerozumíme tomu a je nám to i líto. Ale jsme tvrdí chlapi a zadržíme slzy. Pozdě v noci sedáme na zpáteční šalinu a jedem na letiště. Protože v půl druhé ráno letíme směr dálná Asie. Nepál volá. Jaký to tam asi bude.


8.11. Nepál – nechval dne před ouřadou:

Je skoro poledne a letadlo roluje po dráze letiště v Káthmándú. Vystupujeme a jdeme na odbavení. V tu chvíli netušíme, že je to na třetiny jako v hokeji. Takže první fronta vede k nějakým automatům, kde vyplňujeme kolonku za kolonkou. Trvá to trvá, fronta je to dlouhá. Ale to je teprve první třetina, s vytištěným lístkem jdeme do druhé fronty, čekáme, čekáme, ještě pořád čekáme, snad to bude konec, ale houby. Výhrou v této loterii jsou dva lístky, modrý a žlutý, pozor nic nevyhazovat, potřeba jsou oba dva. Stojí 40 dolarů a jdeme do finále. Třetí třetina je totiž nejvýživnější. S oběma lístky opakuji – nic, co máte nevyhazovat stojím v nekonečně dlouhé frontě a čekám na rande s imigračním úředníkem. Stojím ve frontě, přede mnou frajeři, co vypadají jak střední management z Ál-Kaidy. No radši si přestoupím do druhé řady, tady to bude ještě na dlouho. Znáte taky ten zákon “ druhá řada postupuje vždy rychleji a po přestoupení do druhé řady si tyto řady úlohy vymění“? Tak ten tady platí dokonale. Můj imigrační úředník je nadupanej borec, co po večerech kouká na americké kolegy v séroších, jak odhalí na příjmu teroristy, co míří do Států už o okýnka na airportu. To, co by v Česku zabralo 20 minut trvá v Nepálu hodinu a půl, ale heuréka, přede mnou už nikdo není. Jen dva metry a lehký pokec s úředníkem mě dělí od vytouženého vstupu do Nepálu. Nechval dne před ouřadou, chtělo by se napsat. Ve zkratce asi takhle:

Já: Dobrý den,

Ouřada: Dobrý den, vaše dokumenty prosím.

Já: samozřejmě, dávám pas, prošlou letenku ( ano i starou, použitou letenku předkládáte,takže nevyhazovat) a ony dva lístky ( modrý a žlutý).

Ouřada dlouze koumá prázdný pas: Váš pas je docela novej

Já mírně nejistě: Ano, je jen dva roky starej.

Ouřada: V něm nemáte nic, žádný víza, nic, prostě vůbec nic.

Já více nejistě: No v Evropě to moc není, ale mám tam vízum do Turecka.

Ouřada: Já nic nevidím, listuje pasem a kouká na mě, jakože mě odhalil.

Já zase ještě víc nejistě: Ne, počkejte je tam a nalistuju stránku, kde je razítko.

Ouřada podezřívavě: Prvně v Nepálu?

Já: ano

Ouřada: Obchodně, turistika?

Já: Turistika

Ouřada: Na jak dlouho?

Já: 22 nebo 23 dnů.

Ouřada: Tak kolik 22 nebo 23 dnů? Tváří se, že mě dostal a zabránil tak vypuknutí mezinárodního konfliktu.

Já už ale hodně nervózně: 23 dnů, na trek kolem Manaslu jedeme, ubytování máme v hotelu Nepalaya…

Ouřada: Dlouhý pohled do dáli skrz mě, takový ten, co uměl Vinnetou, když slyšel v dáli zvony v Santa Fe. Za mnou fronta jak na banány za komárů. Já zpocený už úplně všude. Nevím, jak odpovídat, aby byl ouřada spokojenej, ale nakonec ouřada bere nálepku a hurá, jsem zpocený až na… ale jsem v Nepálu. Tohle úvodní antré by bylo dobrý vynechat, ale los asi padl na mě. Příjemný to nebylo a už jsem si odvykl se takhle na hranicích zpovídat. Kolegové nuly mezitím vyzvedli bágly a voala, jsem před letištěm. Najednou totální blázinec, bordel, smrad, naproti nějakej billboard ve stylu vítejte v Nepálu a pod ním snad reklama na odvoz lidských ostatků. Něco jako místní A.S.A.  Kvanta taxikářů, bereme jednoho a lezem k němu do káry. Většina taxíků v Nepálu jsou malá Suzuki Alto, něco jako u nás Fabie či spíš ještě menší. Nacpeme se dovnitř i s bágly. "Víš, kde je hotel Nepalaya"? Jasně, že vím a jedem někam. Jasně, že nevěděl, ale chtěl rito, money, prostě nějak přežít v tom blázinci. Dali jsme mu 10 dolarů za odvoz do centra, královská cena. Jsme někde ve čtvrti Thamel na druhém konci světa, je horko a nevíme kde. Strašně lidí, kol, rikš, aut, řvoucí klaksony,sem tam nějaký pes plus prach úplně všude rovná se jedno z nejšpinavějších měst světa Káthmándú. Taxikář každou chvíli zastavuje, ptá se na cestu, až zastaví někde, víme houby kde a se slovy, odtud je to 2 minuty pěšky. Tak to zas ne, nás tu vykopne a víme houby, kde je hotel. Taxikář ale hned, že s námi dojde až do hotelu a vezme nám bágly, jen co zaparkuje. Tady a parkovat? Kde? To je mission impossible, jenže to neznáme Nepálce. V podstatě zaparkuje auto paní v obchodě, zabarikáduje jí vchod. U toho být nemusím. Dělám, že k tomu autu nepatřím. Paní něco zuřivě gestikuluje, taxikář něco smířlivě gestikuluje a my se klidíme, protože kdo uteče, vyhraje. A platí to všude v naši Sluneční soustavě. Hotel Nepalaya tam opravdu byl, mohu jen doporučit, za mrzký peníz velmi solidní přespání a snídaně na střeše na terase, jakž takž funkční i wifi. Cena 80 dolarů za 2 noci pro tři lidi, prostě dobrý.


9.11. – Pořád v Káthmándú - kulturní vložka - to pětikilo mi taky nech:

Je pátek a jedeme na výlet. V Káthmándú se rozhodně den až dva doporučuji zdržet. Bereme taxi a vyrážíme směr hinduistický komplex Pashupatinath. Motáme se v té bídě, nějak kupujeme lístky na vstup a tu se k nám přisockne místní chlápek se skvělou angličtinou a standardní výškou 155 cm. Že přímo do chrámu nesmíme, když nejsme hinduisté, ale že nám ukáže všechno kolem. Jo ukázal, opravdu jo, po chvíli kapitulujeme a říkáme si, že mu nějaký prachy za ten výklad musíme dát, nejsme škrti, že jo. Bez jeho průvodcování by byl zážitek ani ne poloviční. Prostě bez té historie, vysvětlování to vnímáte jen jako nějaký chrám, hezký, ale nic víc. Historie tohoto místa sahá až do 15. století, takže jakože dost starý. Vysvětluje nám pohřby kremací, které probíhají spalováním zesnulých na ghátech jako v Indii. Celým komplexem chrámu protéká svatá řeka Bagmati, na jejímž břehu probíhají pohřby stejně jako ve Váránasí. Bagmati teče dále až do Gangy. Čím je rodina zemřelého bohatší, tím blíže k samotnému chrámu obřad probíhá. Řeka je malá, na konci období sucha je to spíš svatá stoka s bordelem. Jeden pohřeb bohaté rodiny je možné sledovat, decentně z dálky. Hinduisté, kteří sem přichází zemřít věří, že když opustí náš svět právě tady, narodí se opět jako lidé a do lepších podmínek. Nikdo nechce být v dalším životě čistič bot. V Nepálu se o smrti mluví běžně, není to tam tabu. Procházíme komplexem dál, průvodce vysvětluje, že opicím se nesmíme dívat přímo do očí, že je to znak agrese a opice by po nás mohla jít. Opicí myslím opici, a ne nějakou ošklivou paní. Vím, že v chrámu jsou svatí muži, sádhové. Sádhus je nejvyšší, čtvrté, pozemské stádium hinduisty. Nemá rodinu, příbuzné, po smrti se jeho tělo na rozdíl od běžných hinduistů nespálí, ale pohřbí do země. Za jedním takovým nás průvodce vede, jestli to je reálný sádhus nebo herec místního divadla nevíme dodnes. Scénka známá z dnes již ikonické fotografie s názvem Dvě kavky a chytrej chlápek proběhla asi takhle:

Já průvodci: „Myslíš, že si ho můžu vyfotit“? Průvodce:“ Počkej já se ho radši zeptám“. Pak něco drmolí se sádhusem/hercem a říká tichým hlasem (jsme přece na svaté půdě), „jo můžeš, i Ti požehná“. Jsem u vytržení, dálná mystika Asie se zhmotnila. Říkám průvodci.“ Asi bych mu měl něco dát, že jo“ a průvodce šeptá,“ je to svatý muž, ale z něčeho žít musí, něco mu určitě dej“. Vytahuju pětistovku, což je na naše stovka a za fotku mi to přijde ok. Průvodce na mě kouká a říká“ Hele počkej to je málo, dej mu aspoň tisíc“. Jo ok, nejsem držgrešle, ale lacinej sádhus to teda zrovna není. Vytahuju z peněženky slona, který je vyobrazený na jejich bankovce tisícovce, 200 stovky na naše za fotku. Sedám k sádhu manovi, ten něco drmolí, pak mi namaluje červenou svislou čárku na čelo. Doufám, že tím nic nenaznačuje, co jsem… Průvodce to fotí, volám na kámoše, pojď se taky vyfotit. Ten nejdřív nechce, ale mystická chvíle za tyhle prachy ho zmáhá stejně jako mě a tak jde k nám. Opět drmolení, foťák fotí, stěrače stírají… a Sádhus se najednou nakloní říká kámošovi…, fausnd. „Cože“? Fousnd, no prostě bylo druhý focení, takže zase za tisíc. Fousnd je thousand.  A tak měl sádhus vyděláno cca 20 dolarů za dvě minuty práce a průvodce možná provizi. Je to svatý muž, ale pod tisíc za fotku nejde. Anebo taky ne, a to je na tom to nejlepší. Protože v Nepálu nikdy přesně nevíte, co je vlastně realita. Hodina prohlídky uběhla, jdeme pomalu zpět k východu. Průvodce se evidentně těší na svou odměnu, vytahujeme pětistovku a průvodce říká, že je to jako za tisíc. No dobře, dáváme mu zase slona, tedy tisíc rupií. No a frajer, jakože za každýho tisíc. Ty jo, má slušnou mzdu, dáváme mu každý tisíc a Jarda naznačuje, ať mu teda navalí zpátky to první pětikilo. Chvilka zaváhání a nepálská nátura se projeví… „Víš co, to pětikilo mi taky nech“. Vyběhl s námi parádně, tlemíme se tomu ještě v taxíku a uháníme na budhistický komplex Swayambhunath neboli Opičí chrám. Atmosféra je tu jiná, je tu klid, docela čisto a celkově to působí optimističtěji než u hinduistů. Všude vlaječky, turisti a opice. Opice je Makak Rhéza, co jsem našel na netu. Nicméně těm opicím je jedno co jsou, jsou to jen místní opice. Celému místnímu gangu opic šéfuje opičák největší. Je to manekýn a sedí výhružně nejvýš a všechno řídí, kousnout bych teda od něj nechtěl, zuby má suprový. Je sice listopad, ale tady je horko, jsme jen v triku. Jo a i v kalhotech, aby nebyly blbý kecy. Odpoledne máme rande s majitelem agentury, která nám zajišťuje povolení, dopravu, nosiče a průvodce. Večer ještě prolejzáme Thamel, neuvěřitelně zmatenou čtvrť v centru města s miliónem krámků všeho možného. Krámky, lidi, psi, motorky, rikši , blázinec. Na hotelu máme Wifi a na ulici máme Hifi.


10.11. Rallye Nepál, etapa Káthmándú-Sotikhola.

Je sobota 10. listopadu, je ráno, čekáme na auto a fakt přijíždí. Včera jsme dali dost peněz majiteli agentury a nezklamal, všechno klape. Přece jen, když někomu dáte pár set dolarů, on odběhne a nic jiného v ruce není… Máme řidiče, průvodce, nosiče a ještě jednoho kluka, o kterém jsme se nebavili. Nakonec se z něj vyklube příbuzný našeho průvodce, který si chce trasu kolem Manaslu projít, aby tam mohl také dělat guida. Říkáme, že ale nic platit nebudeme, on souhlasí, ale zdá se nám to divný, nicméně je to jeho problém. Přece jen domluvíte si dva, ale přifrčí tři. Atmosféra je chvilku podivná. Nakonec to bylo všechno úplně v pohodě. Vyrážíme směr Arughat. Nejlepší silnice v Nepálu není ani tak dobrá, jako nejhorší v Česku. Jedeme hlavní nepálskou highway, která spojuje pod horami Nepál ze západu na východ. No jedeme, cesta je brutální, poskakujeme na zadním sedadle terénního Mitshubishi a v kufru ještě sedí třetí Nepálec, který dokáže spát, nebo to aspoň simuluje. A dokonce se ani cestou vzadu nepoblije. Cesta Z Káthmandú přes Arughat do Soti Kholy je cesta dlouhá asi 180 km a jede se zhruba 7-8 hodin. Pravé nepálské peklo začíná po odbočení z hlavní silnice na sever do hor. Poslední náznaky asfaltu brzy mizí a my zažíváme nepálskou rallye. Neskutečná prašnost, skáčeme na zadním sedadle jak na kolotoči, jedem tak do 20 km/ h. Řidič je totální kliďas. Na úzké silnici se troubí předem, chyba znamená konec na tomto světě a začátek někde jinde. Nerad bych zrovna tady. Z říše snů jsou ale místní autobusáci a jejich pasažéři. Nepálský autobus v horách, to je skutečný transport smrti. Řidiči i osazenstvo toho hromadného povozu cestují doufajíc, že dneska je jejich karma dobrá a oni dojedou do cíle svého snažení. Šéf BESIPU by se tady oběsil na prvním kandelábru a ministr dopravy by prohlásil, že během monzunu s deštěm tak úplně nepočítal. Zhruba v polovině cesty si dáváme oběd, samozřejmě dal-bhat. Je jasné, že restaurace vybraná naším průvodcem Hírou nebude zrovna michelinské zařízení, ale takovou jedovou chýši jsem snad nezažil. Dáváme tedy dal-bhat a s díky odmítáme maso. Špína je taková, že odsud nejspíš zdrhly s hrůzou i bakterie, ale jeden nikdy neví. Na onen svět se ještě nechystáme. Po dalším hopsa hejsa dorážíme už za tmy přes Arughat do Sotikholy. Soti Khola je vesnička v subtropickém podhůří Himaláje a je výchozím bodem treku kolem Manaslu. Nadmořská výška 700 m je dokonce nižší než u hlavního města Káthmándú. I zde se buduje silnice, prašná, ale silnice a během pár let se určitě začátek treku posune ještě dál směrem do údolí. Řidič jede ještě ten samý den v noci zpět. Je to nepálský klon létajícího Fina Ariho Vatannena. Druhý den začíná trekový režim. Útratu počítáme ve slonech, když se vejdem do třech slonů za den, je to paráda. 3 sloni jsou zhruba 30 USD. Jinak bankovky mají v Nepálu hezký.


11.11. Ze Soti-Kholy 700 m do Machha Kholy 900 m. Kde je nosič? A i tanyny bylo.

Je neděle jedenáctého a v 6:30 dáváme budíček, v 7:00 máme dát věci nosiči, potom snídaně a kolem osmé se vychází. Ráno jsme nachystaní vzorně, ale průvodce je nějak v nervu. Běhá od lodge na cestu a kouká a kouká a nic nevykouká. A to proto jen, že nepřišel nosič. Hurá, takže celý trek budeme mít všechno na zádech. Naštěstí nakonec náš nosič přikmitá někdy kolem půl deváté. Seznamte se prosím. Jmenuje se Suthi (nepálsky slunce), 25 let, výška 165 cm, váha 48 kilo, nosnost až 30 kilo, spotřeba 2x denně Dal Bhat. Suthi, naše slunce, přišel vybavený v plný náloži na dva týdny treku, tedy bavlněné triko, tepláky, výškové pantofle crocsy až do výšky 4 500 metrů a tenisky do výšek mezi 4 500 a 8 000 metry.  A samozřejmě s nepálsky nakažlivou dobrou náladou. Suthi byl vysokohorský ďábel. Tedy vyrážíme na trek. Zatím po ještě prašné cestě a snaha zůstat v jakém takéms čistém stavu mě přechází asi po 30 minutách. Je to marný. Míjíme banánovníky, procházme kolem bambusů a z lesa se sype kamení. Zřejmě po nás opice hážou šutry, prý to tak občas dělají, vypráví průvodce. Jo ještě průvodce. Jmenuje se Hira Tamang. Tamangové jsou docela početné nepálské etnikum, asi jako u nás, kdyby se někdo jmenoval Franta Čech. Má asi tak metr padesát osm, je mu něco mezi 42 a 45 lety, vyrobil si 4 dcery, pak už pokus o syna vzdal a anglicky umí tak nějak zvláštně. Ale je fajn. A jako správný guide nenosí výbavu, od toho je nosič. Na rozdíl od našeho nosiče má ale Hira na nohách adidasky, tzn. extrémní vysokohorskou obuv už od subtropů a bude ji mít až k ledovcům nedaleko Tibetu. Ještě k treku. Vyjma dvou dnů se dá jít v keckách, nekecám. Pouze přes sedlo Larky ve výšce 5 106 m je dobrý mít pořádný botky. Bágl určitě alespoň 60 l a k tomu jeden malý na foťák, peníze, doklady. Nosič by měl mít svůj pytel či něco takového, do čeho se dá bagáž, ale náš Suthi to neměl, ale zas měl ty pantofle. Nicméně, je to jeho job a poradí si. Taky, že si poradil. Někde vyšašil pytel, který vypadal, že nevydrží den, narval do něj úplně všechno, omotal si ho kolem hlavy na nepálský způsob a šel. Dorážíme do Machha-Kholy. Jsme jen o 200 metrů výše. Himaláje vidět ještě nejsou, jsme v podhůří. Ve spodní části tohoto údolí snad spatřili  někdy na jaře tygra. Místním se to prý nelíbí, mají strach. Nemaj rádi kočičky poserové. Pozdě večer přichází průvodce, že místní stále slaví svůj svátek světla Dhiwali a že bychom si měli jít zatancovat. Toho samozřejmě využíváme - rytmus a vnadné vlnění boky jsou nám vlastní. Zpíváme s místními o hlavu menšími Nepálci jejich Piriri a Hosínek. Fakt nevím, jak je to v originále, ale takhle jsme písním říkali. Točíme se dokola, malinko možná přes paty, ve Stardance by záviděli. Při každé otočce je vhodné hodit místním nějaké prachy do kyblíku, což činíme a ruce jdou vždy nahoru za jásotu místních obyvatel, kteří se myjí zřejmě vždy na jaře a na podzim, když je rovnodennost, tedy 2x ročně. Kolega je fajnovka, říká , že místní smrdí,ale tančíme statečně dál. My budeme za pár dní smrdět taky. Jarda nemajíc brejle háže při jedné otočce bankovku do kyblíku a radost místních hvězd se dotýká. Protože neměl brejle, hodil jim tam tisícovku a zpátky to vzít nejde. Ale což, když má lid radost.


12.11. – Když jde mula a proti nula, tak se uhnu. Z Machha Kholy 900m do Yuru kholy 1400 m.

Po ránu placky čapátí, big pot (velká konvice) černého čaje, zabalit a vyrážíme dál. Nejnebezpečnější zvíře v Nepálu není tygr, ale  mula. Bez muly se neobejde nic, nosí náklad, ale na úzkých stezkách občas mula sestřelí někoho do údolí o pár set metrů níž tak nešťastně, že se o ty šutry zabije. Takže když jde nula a proti mula, tak platí, že nula se uhne mule vždycky na stranu ke skále. A že těch mul chodí. Potkáváme hodně žen, které mají v nose zlatý kroužek. Ptám se našeho průvodce Híry, jestli to něco znamená, nebo je to jen tak pro zkrášlení. „To znamená, že žena je vdaná“ odpovídá bez nejmenšího zaváhání Híra. Za 3 minuty potkáváme asi 4 letou holčičku opět s kroužkem v nosíku. „Híro a tohle taky něco znamená“? Híra se zamyslí a „Hm, tak to nevím“. Cesta stoupá nahoru a dolů, těch výškových metrů se nachodí opravdu hodně. Lidi se na cestě nějak rozprskli a žádný extra nával trekařů se nekoná. Ale zase občas někoho potkáme a pak samozřejmě večer v lodgích. Odpoledne dorážíme do Yuru Kholy, jsme už kolem 1 300 metrů vysoko a krajina se přece jen začíná mírně měnit. Ubývá banánů a přibývá bambusu. Přijímáme ubytování v prima chlívku v lodgích, ale už jsme relativně zvyklí. Rozhodně je nutné mít svůj spacák, slušnej spacák. K večeru začíná být chladněji. Ráz počasí je asi takový, že po ránu je jasno a jakmile vyleze slunce, začne se odpařovat z tropické džungle na jihu vlhkost, která jde údolím směrem vzhůru. Vznikne vzdušný opar a na focení je dobrá chvíle spíše po ránu. Po obědě se zatáhne a ochladí. Studený vzduch z hor se naopak tlačí údolím dolů a čím více se blíží večer, tím větší je kosa. Večer kolem šesté, sedmé se opět vyjasní. Noci jsou tak většinou studené a jasné. I během trekové sezóny může nastat pár dnů špatného počasí, kdy je viditelnost mizerná a dole prší a výše sněží. To je pak obchůzka na prd, že jo.


13.11. Z Yuru-kholy 1400 m do Phillimu 1600 m na stírací los na wifi.

Definitivně opouštíme subtropy a jsme v himalájském podhůří. Kolem se zvedají kopce, zatím spíše slepenina hlíny a kamenů. Snahu a výrobu jakékoliv cesty zde zhatí monzun. To musí být fičák, když začne pršet. Po 5 hodinách cesty dorážíme do Phillimu, hezké vesnici už v 1 600 metrech. Nápis wifi v nás rozdýchává plamínek radosti. Napíšeme domů. Kupujeme něco jako stírací los, setřeme, zadáme kód do mobilů a nic. Přijde nějaký místní inženýr, kouká do mobilů a na los, nic nevykouká a jde pryč.  Wifi je vzácná asi jak Yetti. Později odpoledne nás bere Híra ke škole. Týden ve škole zde začíná nedělí a končí pátkem kolem oběda. Pak mají žáci volno. Do školy chodí každý den a leckteří se fakt projdou. Během cesty obdarováváme nepálský lid tužkami, pravítky. Máte-li nějaké drobnosti, vezměte to tam a dejte jim to. A další rada doslova nad zlato. Na treku se sežene leccos, i baterka do hodinek, ale toaletní hajzlpapír je proklatě drahý a taky třeba není. Rozhodně deset trekařů z devíti doporučuje 3 roličky jemného bělostného třívrstvého toaleťáku. Hajzlpapír budete opečovávat jako Voynichův rukopis, aby vaše sedínka byla i během treku zářivá bílá, jako když jí vytáhnete ponořenou ze sava.


14.11. Z Phillimu 1600 m za deště do Bihi 2 130 m - Prší, prší,jen se leje.

Je ráno a zatahuje se rychleji než jiné dny. Kolem oběda začíná pršet - ne trochu, ale regulérně pršet. Vybalujeme bundy goretexky, původně jsem kvůli váze zvažoval, že ji ani brát nebudu. Nyní se sakra hodí. Nastává depka, jestli tohle bude trvat další týden…Bahnem a v dešti mažeme dál co to dá někam, kde nám Híra domluví spaní. Vzhledem k nečasu končíme ve vesničce Bihi. Jsme už přes 2 000 metrů vysoko. Ubytování je zatím top, myší hovna na okně, dřevěná bouda, vlhká zima, leje, teplota padá někam dolů. Přichází místní dobrák od kosti a sděluje, že kdyby nám pršelo do spacáků, máme mu to říct. Akorát nevím, kam bych šel v tom dešti jinam, když tu nic jiného není. Večer trávíme ve vlhké zimě v jídelně a snažíme se zahřát dal-bhátem, což je typické jídlo. Je dobré. Dalbhat - vezměte rýži, uvařte čočkovou polívku, pak to smíchejte dohromady na takovou kaši, k tomu jako obloha co dům dal. Občas brambora, pak něco jako špenát, po každé jiné a po každé vlastně dobré. Nepálci to jí rukama, my vidličkou. Maso je vzácné, drahé a moc není. Vlezu si do spacáku, klepu kosu a doufám, že zítra bude lepší počasí. Déšť bubnuje do střechy, ale zatím k nám neprší. Je dobré se vyhnout noční návštěvě WC. Za tmy vylejzat ze spacáku, brát si boty, čelovku a někam vysmahnout do deště ven není úplně zábavný. Jenže občas to jinak nejde. Híra  slibuje, že zítra už uvidíme pořádně Himálaje. Jestli tedy nebude pršet či sněžit.


15.11.  Z Bihi 2 130 m do Namrungu 2 660 m – Híra stáhnul mapu, už napořád.

Je ráno, jasno, sláva. A jsou tam! Teprve pátý den treku jsou vlastně prvně pořádně vidět Himálaje na nepálsko-čínské hranici. Kopce kolem šesti tisíc metrů. Celá první část treku se vine kolem řeky Budha Gandaki. A až do Bihi se jde vlastně přímo na sever. Tady se cesta stáčí ne severozápad a získává horský charakter. Lidé v této části údolí jsou Tibeťané a budhisté. Děti se smějí a křičí money money. Cesta se vine nahoru a dolů, 300 metrů nahoru a zase 200 metrů dolů. Odpoledne přicházíme do Namrungu. Tady máme ubytování v lodgích, které jsou prima a čisté. Skoro jako v kempu. Kvalita ubytování je různá a nemá cenu se tím trápit. Bleška sem, bleška tam a co. Výška je 2 600 metrů a výhledy na Himaláje dál a výš, kam jen to jde. V Namrungu je nějaký budhistický klášter a zní bubny. Odpoledne koukáme do mapy, co jsem koupil ještě v Káthmándú. Naši kluci nepálští s námi. Híra se ptá tou svou angličtinou, jestli mapu potřebuji. Odpovídám, že ne (myšleno jako dočasně). Híra děkuje a stahuje mapu k sobě do báglu. Od této chvíle je už navždy jeho. Vyložil si to tak, že ji nepořebuji na furt. Novou mapu si koupím zas až v Káthmándú. Do té doby vždy Híru poprosím, jestli se mohu do své bývalé mapy podívat. Večer je ještě větší zima. Chodíme spát často před Večerníčkem, což je trochu problém, protože vydržet 10 a někdy více hodin ve spacáku chce tvrdou náturu drsných dobyvatelů hor. Denní útrata se ustálila na zhruba 30 dolarech, ve kterých je ubytování a jídlo. Platíme vždy ráno před odchodem. V Namrungu také začíná nejkrásnější část celého treku.


16.11. z Namrungu 2 660 m do Syalagon 3 130 m. Vidíme Manaslu.

Je opět azurové ráno a průvodce slibuje, že dneska uvidíme Manaslu, osmou nevyšší horu světa. Pochodujeme nahoru a dolů, postupně nabíráme výšku už ke třem tisícům metrů. Po stoupáku lesem vycházíme na místo, kde nám padá přezka od báglu. Osmitisícová dvouvrcholová Manaslu, na jejíchž vrcholech jsou teploty kolem 30-40 stupňů pod nulou je tady. Fotíme, koukáme. Jenže to je teprve začátek. Po nedlouhé chvíli docházíme do vesničky Lho, kde je jednak něco jako obchod, a to i s toaletním hajzlpapírem, ale hlavně budhistický klášter a za ním nejparádnější pohled. Jsem ve výšce 3 130 metrů, koukám na klášter a o dalších 5 kilometrů výš se nad na klášterem tyčí v odpoledním slunci východní stěna Manaslu 8 163 m. Žádná fotka, žádný popis nedokáže vyjádřit pocit, když si říkáte, že ten kopec prostě není možný. Rozměry oproti Alpám jsou neskutečné, srovnatelné jsou snad Andy v Peru. Ale na rozdíl od And je tady   k tomu historie buddhismu a lidské civilizace. Fotím, co to dá. Po obědě vyrážíme dál, díky postupné aklimatizaci nemáme problém s výškou. Později odpoledne dorážíme do Syalagaon. Vesnička ve výšce 3 500 m. Zima je hned, jakmile nesvítí slunce. I odpoledne. Další den se chystáme na východ slunce.


17.11. Syalagaon 3 500 m – Samagoan 3 500 m – Když se hovna rozhoří, tak se tváře rozzáří.

Je ráno kolem půl sedmé, dole v údolí je skoro ještě tma, když se na východní stěně Manaslu začne odehrávat divadlo, které je po milióny let stejné, ale nikdy se neomrzí. Exploze barev, červená střídá oranžovou, oranžová zlatou a sluneční paprsky kloužou po okolních kopcích, hledajíc díru v mracích, které dnes po ránu částečně hory zakrývají. Hory kolem 8 000 metrů Manaslu, Himalchuli a další. Fotím, fotím, snad něco vyjde. Je-li to možné, zůstaňte na výhledy buď ve Lho nebo tady v Syalagaon, na tenhle zážitek určitě nezapomenete. Kvůli tomu se na ty hory jezdí. Po snídani v mrazu před lodgí balíme a jdeme do Samagoan, je to kousek a měl by následovat aklimatizační den. V Samagoan je krásný starý budhistický klášter. S cedulí „no photo“. Blbý, ale je to tak. Fotit se tu nemá. Kousek opodál se staví nový, betonový (aby vydržel monzun a zemětřas, přijde-li). Fotím klášter tak nějak zvenku, jenže my máme Híru, což je výhra. Na chvilku někam mizí a za chvíli jde s mnichem, který nám klášter otevře. Bez průvodce bychom se dovnitř nedostali ani omylem. Prohlížíme si interiér nevelkého kláštera a díky Hírovi nám mnich dovoluje i fotit. Atmosféra je tady klidná. Klášter je starý snad 300 let a alespoň co tvrdí Híra. Nicméně, Híru je třeba brát lehce s rezervou. Jeho angličtina je taková, že máme problém mu rozumět. Naplno se to ukáže v závěru treku, kdy nám slibuje za odměnu kuře, aby přitáhl regulérního kohouta. Jenže on neví, jak se anglicky řekne kuře. Ale to předbíhám. Odpoledne si dávám nejdražší sprchu svého života. Objednávám si kýbl teplé vody. Paní mi dá 5litrový kýbl teplé vody. Stojím na bahnité podlaze sprchového koutu, spárami všude fouká ledový vichr a já se snažím nějak umýt. Ten pocit umytí byl k nezaplacení a to doslova. Těch 5 litrů vody mě stálo 10 dolarů. Příště budu radši smrdět. Pomalu se blíží nejvyšší část treku. Po válečné poradě padne rozhodnutí, že vynecháme aklimatizační den a půjdeme rovnou dál. Odpoledne pozoruji paní, jak na stavu tká látku. To, co jinde člověk uvidí tak možná v muzeu, je tady realita. Jsme v jiném století. Jen solární panel a led žárovka ukazují, že pokrok nezadržitelně míří i sem. Večer zatápíme v kamnech v jídelně a sedíme všichni u nich. A teď jak to probíhá. Paní zatopí kousky dřeva. Následně vezme suché hovno z jaka, rozlomí ho a hodí do kamen. Pak si utře rukou nudli u nosu a jde nám pro večeři, kterou okamžitě přináší. Aby se ujistila, že je dal-bhat teplý, tak do toho tou samou rukou strčí prst. Tedy pořadí je hovno – nudle - večeře. Koulíme očima, ale hlad je hlad. Na závěr celé show ještě ucpe kamna hovnama a odejde někam do pryč. Kamna čoudí a chcípají, chybí jim vzduch a jsou ucpaná. Čoudí do místnosti a štípou nás oči. Míra všem recituje báseň, " když se hovna rozhoří, tak se tváře rozzáří". Bohužel toto zaklínadlo nepomáhá, kamna se hovnama ucpala a nehoří. Tak jdeme radši spát. Zalezu do spacáku, beru sluchátka a pouštím muziku.


18.11. Syalagaon 3 500 m – Samdo 3 800 m - Tibetu na dohled.

Po snídani, jak jinak než čapátí, vycházíme do dalšího dne. Míjíme modlitební zídky, které obchází se vždy z leva, točíme modlitebními mlýnky a myslíme každý na to své. Pořád mám na sobě tenisky Merrel, dostanou na konci treku metál a vyvraždím jimi jednu nepálskou ves. Hlavu mám vykroucenou do leva i do prava. Je podzim, okolní keře hrají podzimními barvami. Nalevo je masív Mansiri Himal s východní stěnou  Manaslu , ledovci padajícími do údolí a jejími satelity. Potom Naike peak, výrazná šestitisícovka. Napravo je hraniční hřeben masivu Pangpoche Himal mezi Nepálem a Tibetem. Je dopoledne a totální azuro. Nosiči nesoucí svůj náklad míří stejně jako my a karavany mul širokým údolím do vesnice Samdo. Čas tu nemá význam. Ráno se vstane, během dne někam dojde a večer se jde spát. Signál na mobil tu není, wifi také ne. Docházíme do vesnice Samdo, 3 800 metrů. Dvě hodiny pěšky odsud je Tibet. Jsme na území, kde žije sněžný levhart. Vidíme jaky. Jak je zvíře adaptované na výšky nad 3 500 metrů. Kdysi se používal na nošení nákladů. Dneska se používají muly. Jsou ovladatelnější a levnější. Híra tvrdí, že kdybychom vzali jaka do Káthmándú, do dvou dnů umře na přehřátí. Nebo na ten smrad, co tam je. Odpoledne jdeme směrem k tibetským hranicím a poprvé na treku jsme ve 4 000 metrech. Život je tady drsný. Ale i tady žijí lidé, k doktorovi je to odtud vlastně asi tak týden pěšky. Co je fakt brutální, je hygiena, řeší to navlhčené kapesníčky. Ani místní nejsou jak ze žurnálu. Ani vizáží, ani vůní. My už také ne.  Zítra po prvé beru těžké boty, které zatím táhne nosič. Zároveň se po týdnu treku přiblížila na dohled chvíle, kdy půjdeme do sedla Larky pass přes pět tisíc metrů. Nad vesnicí se tyčí vycházkový vrchol Samdo peak 5 177 m. Ale nejdeme na něj, je to vycházka na celý den. Nicméně cesta je jasná a je to jen chůze, žádné lezení.


19.11. Samdo 3 800 m – Dharmasala 4 500 m – Breakdance v kadibudce.

Je ráno, dneska to je na chvíli chůze, tak 3 hodiny, možná čtyři. Scházíme ze Samdo dolů, přecházíme potok a opět stoupáme výš. Míjíme vybydlená stavení v bývalém Larke bazaru a cesta se definitivně otočila na západ. Kolem stáda jaků různých barev, v pozadí vrchol Larke peak 6 249 m a scény na focení kalendáře. S focením je někdy trochu problém, který vypadá asi takhle. Na některých fotkách se nebe jeví jakoby lehce duhové. Celé to vzniká tím, že ve vysokých výškách jemné krystalky ledu lámou sluneční světlo, normálně si toho vůbec nevšimnete, ale na fotkách se to někdy jeví jako vada snímače. Takže nepropadejte depresím. Spíš, než problém foťáku je to specifikum focení v téhle výšce a foťte  se světlem za zády než proti slunci. Postup se citelně zpomaluje, ale cesta je široká. Výška je už znát. V těchto výškách jste v Alpách už hodně vysoko, tady jste pořád vlastně nikde. Ale je tu neskutečně krásně. Před obědem dorážíme do Dharmasaly. Dharmasala je místo, kde jsou plechové boudy a stany. Nikdo tu nebydlí, ale slouží výhradně na přečkání noci před výstupem do sedla Larke pass, což je nejvyšší bod celého treku. Brzy ráno vystřelil ze Samdo příbuzný našeho Híry právě sem a povedlo se mu zamluvit plechové boudy na přečkání noci. Kolem chodí jaci, pokouším se jít na wc, podlaha je na tureckém záchodu namrzlá, takové malé kluziště. Led bude nejspíš do žluta. V tom šeru to neřeším,ani mě to nenapadlo. Takový break dance jsem dal… Ale vybral jsem to. Jsem zapřený o stěny kadibudky a vydejchávám v řídkém vzduchu představu, jak na tom turečáku do toho všeho spadnu. Sice to zvenku vypadalo, že tu budku zbořím, ale s vypětím všech sil a umem Tomáše Wernera jsem z toho vybruslil do bezpečí. Problém návštěvy nočního wc následně vyřešili jaci, kteří hajzl obsadili . V noci se při pokusu o průlom a dobytí hajzlu jen zablýskali výhružně oči jaků od čelovky. Nikdo normální se navíc s jakem nepere. Ani ve dne, ani v noci. Občas se ptáme, kdy uvidíme yettiho, ale spíše tady platí ono slavné… Yetti zima? Je ty vole. Spaní máme luxusní. Plechová bouda pro tři o rozměru 2 metry šířka a 2,5 metrů délka, takže každý máme svých 70 cm na šířku a bágly před nohama. Odpoledne dřepíme v zimě v jídelně, oblečení jsme skoro do všeho, mrzneme a pozorujeme partu Bulharů. Dobrá rada zdarma. Naštěstí nikdo neměl nějaký blbý kecy, protože z partičky se oddělila jedna paní, co zase poslouchala nás a říká skvělou češtinou, jak se máme…Studovala na Jihočeské univerzitě češtinu a pak ještě někde. Další ten bude už ten nejdelší, nejvyšší.


20.11. Dharmasala 4 500 m – Larke pass 5 106 – Bhimtang 3 800 m.

Je půl čtvrté ráno, zima jak na Sibiři, průvodce tvrdí, že běžně bývá 15–20 stupňů pod nulou. Nevím, jak moc je zima, ale mrzne dost. Nebe září miliónem jiných světů. Pokoušíme se obléct. V jídelně si dáváme zázvorový čaj. Ten pijeme již několik dnů, údajně je lepší kvůli případné výškové nemoci. Bereme čelovky, nosič Suthi má dneska dokonce tenisky místo pantoflí. Vyrážíme do tmy podél morény ledovce nahoru. Pomalu, pomalinku, ale stejně skoro všechny jiné party nakonec předcházíme. Na cestu nám svítí úzký kužel čelovky. Tenhle den má kolem osmi i devíti hodin, nic se neuchvátá. Postupně přichází svítání. Obrysy himalájských vrcholů se barví do fialové a obzor za námi získává nachový odstín. Světla je už dostatek, vypínáme čelovky a snažíme se vnímat všechno kolem. Příště se sem dostaneme až v dalším životě. Svítání v horách se neomrzí nikdy, jedno jestli na Šumavě, v Alpách nebo tady. Ve výšce vrcholu Mont Blancu, asi 4 800 metrů je regulérně něco jako mini čajovna. Podnikavý Nepálec tady na konci světa v téhle výšce prodává horký čaj. Postup se výrazně zpomalil, výška přes 5 000 metrů už je sakra znát. Občas se lehce zamotá hlava, dechu se nedostává. Ale jde to. Sedlo Larky pass není nějaký ostrý zlom, vůbec ne. Jakmile je člověk ve výšce kolem pěti tisíc metrů, začne cesta chvílemi klesat a stoupat, 50 metrů dolů, 50 metrů nahoru. Výhledy k nezaplacení. Kolem deváté dopoledne stojíme u čortenu, vlaječek a cedule, že jsme v nejvyšším místě treku, v sedle Larke pass 5 106 metrů. Někde se píše i 5 200 metrů, čert se v tom vyznej. Fouká brutální vichr, ruce omrzají, jen co člověk sundá rukavice, baterka ve foťáku taky pláče tou zimou. Azuro a prvně vidíme další část Himaláje směrem k Annapúrnám. Hory až do nekonečna za obzor. Děláme pár fotek jako důkaz, že i nula může být vysoko. Trek se překulil do druhé poloviny a mažeme dolů do tepla. Sestup je nepříjemný. Je poměrně strmý, je tu hodně kluzký štěrk, takže chytat tady zajíčky čili hodit tady tlamu by bylo blbý. Rozhodně je víc než dobré mít trekové hůlky, i kdyby to bylo jen kvůli téhle části. Jinak ani nutné v podstatě nejsou. Sestupujeme tedy příkře dolů do vesničky Bhimtang ležící ve výšce 3 800 metrů nad nějakým mořem, kam docházíme docela zbití odpoledne. Bhimtang je nádherně položená vesnička obklopená himalájskými štíty ze všech stran. K večeři dáváme pro změnu dal-bhat a pak do spacáku. V noci se vykopu ze spacáku. Jdu fotit hvězdy nad Himálajem. Je sice úplněk, to se hvězdy fotí blbě, ale jindy to už nepůjde. Sedím nakonec na nějakém šutru pár metrů nad vesničkou,a i v té zimě jen koukám. Okolní štíty a ledovce odráží kamsi do nekonečna měsíční svit a nad tím vším miliardy světýlek a jiných světů, co na tyhle kopce svítí už milióny let a budou i po nás. Jedna z těch nezapomenutelných chvil. No dost bylo romantiky, přepínám foťák na manuál a nějak to fotím.


21.11. Bhimtang 3 800 m – Tilche 2 200 m – první wifina.

Ráno sestupujeme níž a níž, to se to jde snadno. Procházíme starým lesem, rododendrony a borovice. Ještě zde nefungují eko aktivisté, kteří by uchránili les až k smrti, a tak to tu vypadá jak v pohádce. Míjíme karavany mul a jsme v údolí řeky Dudh-Khola. Později odpoledne míjíme první rýžová políčka a docházíme do Tilche. Yetti stále nikde, ale máme jasnou představu,jak by dopadlo setkání s fešnou Yetticí,která by se do nás ihned zamilovala. Vesnička Tilche je jak z pohádek o Harry Potterovi, úzké kamenné uličky, domky namačkané na sebe. A je tu první i funkční wifi a tedy civilizace. Hira se nás ptá, jestli chceme na závěr treku kuře. Jasně že chceme po Dalbhatu včera, dnes i zítra nějakou změnu. Ještě jedna věc, po příjezdu do Nepálu jsme každé ráno zobali Endiaron, po pár dnech se na to vybodli a nikdo neměl po celou dobu pobytu žádný problém se sebeúctou nebo jak to slušně napsat.





22.11. Z Tilche 2 200 m do Jagatu 1350 m – tygr jako kočka.

Ráno jdeme opět níž a já začínám další z mnoha hovorů s naším průvodcem Hírou. Híro, jsou tady opice? Jasně, žijí na druhý straně údolí v těch lesích. Hm a další zvířata? Jo taky medvěd tady žije a i tygr. Tygr? A nevadí to místním? Ne, on je velkej jako kočka. Chvilka ticha… Híro, takovej tygr neexistuje, co je velkej jako kočka. To fakt ne. Jo existuje, je jako pes, no větší kočka asi tak, proto se ho lidi nebojí. Zase ticho. Po chvíli začne Híra gestikulovat, ukazuje na uši. No neví, jak se řekne rys, tak řekne tygr. Je to náš frajer a pohádkář v jednom. Takže místo tygra tu žije nějaký rys. Ještě níže v Dharapani je už hotová silnice a cesta tam navazuje na okruh kolem Annapúren. Proběhne úřední kontrola povolení. Upřímně, naše povolení jsme nikdy neviděli. Híra měl u sebe tajemnou velkou obálku, kterou opatroval jak oko v hlavě. Jestli tam byly spouštěcí kódy k raketám nebo naše povolení na trek nevíme. Nebo měl jen prachy na bakšiš - kdo ví. Ale pustili nás všude, tak je to jedno. Jsme na prašné cestě, potkáváme trekaře, co jdou kolem Annapúren chytat tuny prachu a docházíme do subtropů do Jagatu. Jsem v údolí Manang, lidé tu jsou jiní než v předešlém údolí. Stavby více barevné, vypadají novější a asi méně tibetské. Wifi už je standard, i když funguje všelijak, ale občas i jo.


23.11. Z Jagatu 1350 m do Bahundandy 1350 m – Kohout není kuře, i když v mládí byl.

Táto ty ses zul. Nic jiného mě nenapadá, než tahle hláška z kultovního filmu Slunce, seno, jahody. Po dvou týdnech se tenisky merrely, které jsem měl původně jen na let letadlem s tím, že je hned po příletu vyhodím a nyní je mám na sobě nevím ani kolikátý den, změnily na chemickou bombu. Poslední den treku jsme šli stranou údolí po cestách mimo silnici, která v podstatě změnila a zničila okruh kolem Annapúren na mistrovství světa v polykání prachu. Jsme zase v subtropech, vidíme rýžová pole, banány a importovanou kytku, původně americký ryšec, u nás známou jako vánoční hvězdu. Tady je to ovšem keř dorůstající možná 3 – 4 metrů výšky. Závěrečným bonbónkem je asi 200metrový strmý výšlap do vesničky, která už možná ani neexistuje. Merrely nakonec nechce ani náš nosič, co jinak chce úplně všechno. I 14 let starou Moiru. Dávám konečně teplou sprchu a zanechávám merrely svému osudu na památku v této vsi. Kde nakonec merrely skončily a jaký je osud obyvatel Bahundandy není dodnes známo. Těšíme se na kuře, které nám Híra slíbil. Kluci nepálský, turbonosič s věčně dobrou náladou Suthi, průvodce a anglikanista Híra a jeho příbuzný Harry chodí kolem jak mlsní psi a těší se na money bonus. Dostanou ho a vyšší než mysleli, ale Harrymu ať dají jak uznají oni za vhodné, když ho přivedli. A teď ten příběh o kohoutovi. Híra: " Kluci seženu to kuře, ale bude to stát prachy, 2000 rupií". Jasně, není problém, vysolíme mu 2 500, zbytek že je pro kuchaře. 500 pro kuchaře, to bude mít radost až do rána. Chvíli se nic neděje a následně přihází Híra s kohoutem, co koulí očima a má svázané nohy. "Híro, tohle bylo kuře před půl rokem, to není kuře, to je kohout". Híra v podstatě prd rozumí, tak se žulí, jakej udělal kauf a má kuře/kohouta." Pěkný kuře ", říká, že jo. Ok, kohouta/kuře holt vezmeme, ale nemusí ta exekuce proběhnout tady. Ne jasně a odchází. Za dvě hodiny: “Tak co to kuře“? Jo je v hrnci. Co z tohohle vyleze... Je večer, přichází slavnostní chvíle. Híra přináší polívku jak z filmu Indiana Jones, něco v tom plave, něco si naberu, jsou to asi 2 kila chili papriček a decka vody, pak nějaký maso z něčeho a půl kila pepře. Jestli kohout nebo pes, prd víme, v té zápalavě koření nic nepoznáme. Slzy se mi derou do očí, chce se mi plakat, ale ještě aspoň jednu lžíci. Objednávám pivo. Následně přichází dal-bhat, jako příloha kousky masa, jestli tohle má být celej kohout..Nebo je to místní Ťapina.Zato venku před jídelnou je veselo a je tam srocení všech průvodců a nosičů z okolí. Panuje výborná nálada, dneska se podává dal-bhat s masem. Aspoň víme, komu jsme zaplatili večeři a kde ten pes či kohout skončil. Jdeme spát, zítra jedeme do Pokhary.


24.11. Z Bahundandy do Pokhary – I´m ok sir a cesta Mordorem.

Ráno přijíždí Mahindra, což jsou tady indická auta, co projedou všechno. Mahindru sehnal Híra. Máme malej problém. Včetně řidiče nás je 7, ale auto je jen pro 5. lidí. Ne tak ovšem v Nepálu. Híra to řeší následovně. Na přední sedadlo sice sedl Míra doufaje, že tam bude sám, ovšem k němu ihned přisedá Harry.Oba dva se tam nějak vejdou, už jen pusa chybí. Dozadu sedáme tři, řidič sedí normálně a Suthiho (nosiče) posílá Híra na korbu na stojáka. Začíná peklo, jedeme polní cestou a auto skáče nahoru dolu. Víříme tuny prachu, ten je i v kabině, nejvíc si užívá Suthi. Takhle nějak to měl Karel Loprais na Dakaru. Suthi se na korbě drží jak klíště. Když to zkrátím, po 80 kilometrech a asi 3 hodinách cesty zastavujeme v Dumre. Loučíme se s nosiči, oni se vrací domů busem, my jedem dále do Pokhary. A Suthi? Ten vypadá jako Bridget Jones z jízdy kabrioletem kombinovaný s čertem. Černé vlasy natužený nahoru, jako kdyby dostal 220 V, obličej a vlastně všechno hnědý od prachu. A po téhle jízdě smrti odpoví na otázku. Jsi ok Suthi? Jen „jsem ok pane, děkuju“ a maže na autobus. Ten nezmar vydrží všechno a pořád má dobrou náladu.  Doláče ho v kapse hřejí a ještě dostane domluvený standardní plat. Zasloužil si jej, stejně jako průvodce Híra. Ten nás ještě zve k sobě domů, až zas budeme v Káthmándú. Po dalších 3 hodinách dorazíme do Pokhary. Za měsíc je Ježíšek, v Pokhaře asi 30 stupňů. Ubytování nacházíme snadno za asi 8 USD na osobu v celkem slušném hotelu kousek od jezera. Jeden z nejbrutálnějších výjevů na nás čekal nečekaně několik kilometrů před Pokharou. Po jedné straně silnice jsou vápencové doly, kde se těží vápenec a vyrábí cement. Na všem sedí hustá vrstva šedého prachu, poletující prach zakrývá slunce, které tak divně svítí difúzním světlem. Vytěžená krajina se v žáru slunce mísí se šedivými a zničenými banánovníky, uprostřed tohoto Mordoru planou ohně a polonazí lidé zde v žáru a prachu vyrábí něco jako tvárnice. Všechno ručně. Jaká je doba dožití těchto dělníků pekla nechci radši ani odhadovat.


25.11. – 26.11. - Pokhara – Sarangkot- 500 Japonců v zádech mám.

Pokhara je docela pěkné město s asi 300 000 obyvateli ve středním Nepálu u jezera Phewa. Pokharu pro západní svět objevili někdy v 70. letech 20. století hippies. V hotelu nám na druhý den zařídili výlet na vyhlídku Sarangkot. Je půl šesté ráno, sedáme do taxíku a vyrážíme na to přírodní divadlo. Spolu s námi ještě asi půlka Pokhary, cestou nahoru to vypadá jak na D1 u Humpolce, když nasněží 3 cm a sněhová kalamita ochromí půl republiky. Obavy, jestli to nějak stihneme se ukázaly zbytečné. Stíháme východ slunce sice tak tak, ale jsme na místě a sborově s turisty převážně z Asie za zády čekáme na tu přírodní show. Vyhlídka Sarangkot je jedna z nejlepších, kde je při východu slunce nasvícený hřeben Annapúren 8 091m, další osmitisícovky Dhaulagiri 8 167m a ještě horou Machapuchare 6 995 m, což je takový místní Matterhorn, akorát o 3 kilometry vyšší. Rozměry těch kopců jsou opravdu jiné, než na co jsme běžně zvyklí. Máte pocit, že hora je kousek a ono je to klidně dalších 50 km. Chce-li člověk na tomhle místě fotit, musí mít ostré lokty, protože těch, co chtějí fotit, je tu asi tak 500. A taky stativ a notný kus štěstí. Velmi často se už brzy ráno vytvoří opar, který omezí viditelnost hor tak, že skoro nemá cenu fotit. Dneska to ale jde, začíná divadlo, které režíruje někdo nahoře.  Vrcholy hor se pomalu nasvěcují červenou a ze stínu se vynořuje na severu Himálaj.  Dva osmitisícové vrcholy, Dhaulágiri a Annapurna rudnou jako první a chvilku po nich další vrcholy. Po asi 20 minutách je v zásadě po všem a vracíme se zpátky. Zbytek dne strávíme flákáním se asi v nejčistším městě Nepálu, které přece jen připomíná turistická střediska i v Evropě. Pokharu se vyplatí navštívit. Ještě děláme nějaký nákupy, frčíme ve značkách, tady jede North Face, reálně North fake. Ale vypadá to hezky. Kupuju nový boty - North Face. Druhý den ještě vyjedeme na vyhlídku k world peace pagodě, což je vcelku monumentální stavba nad Pokharou s krásnými výhledy na jezero Phewa, Annapúrnu, Dhaulagiri a kopce za ním. U pagody potkáváme nějakýho vyzáblýho týpka, co tam stojí na hlavě, s ním nějací jeho fanoušci a asi se modlí. Frajer je asketa a možná mladší brácha Buddhy. Jinak místo je mimořádně tiché a klidné.


27.11. Pokhara – Káthmándú – luxusní jízda busem.

Vracíme se do hlavního města a máme koupený lístky na bus, asi za 25 USD na osobu. Cesta s přestávkou na oběd trvá asi 9 hodin, ale je to asi nejlepší cestování, co jsme tady měli, autobusem to prostě jde. Sice je to dlouhý, silnice brutální, ale je to pohodlnější než džíp nebo taxík. Odpoledne dorážíme do Káthmándú a ubytujeme se opět v hotelu Nepalaya. Voláme průvodci Hírovi a ten slibuje návštěvu budhistického kláštera Kopan. Děláme poslední nákupy, půlka Nepálu chodí v North Face, takže taky kupujeme North Face, protože North Face je taky značka a naposledy a nevím po kolikáté zdoláváme Everest ( místní pivo).


28.11. - 29.11. – Poslední den v Káthmándú – ochutnáme jaka, snad nebude na wc tanec waka waka.

Dopoledne se potkáváme na recepci hotelu s Hírou. Bereme taxíka a jedeme na klášter Kopan. Výhoda místního průvodce samozřejmě spočívá v tom, že ví, kam jít a domluví ceny, na které se jako bledá tvář ze západu nedostanete ani omylem. V Kopanu je nějaká buddhisticka mega akce, takže dovnitř nás nepustí. Híra nás tedy vede nad Káthmándú nějakým lesíkem k dalšímu klášteru, který slouží jako škola. Je zvláštní, že v zemi mega bordelu, kde není jisté, jestli za barákem pálí gumy, psa či babičku existují místa, kde je ticho, čisto a klid. Jsme v Amitabha temple, v podstatě moderním, ale přísně buddhistickém chrámu. Můžeme dovnitř a můžeme i fotit. Buddhistická místa mají hodně co do sebe. Po chvíli opouštíme chrám a jedeme na pozvání k Hírovi. Jestli jste dočetli až sem, tak za to děkuji. Delší elaborát pro mě byla akorát diplomka do školy, teď tedy naposledy zbystřete. Můžete stokrát nadávat, jak se máme, nemáme. Máme se jak prasata v žitě. Náš průvodce Hira měl dům. V roce 2015 mu jej zničilo do základů zemětřesení. U sebe doma nám ukazuje jedinou fotku toho, co měl. Aby měly jeho dcery lepší vzdělání, odešel do Káthmándú, které nemá moc rád kvůli špíně. V místnosti o rozměru 3x4 metry bydlí a žije celkem 6 lidí, průvodce, manželka a 4 dcery. Má stejné sny jako my, aby se měli jeho děti dobře, být zdravý a tak. Pracuje jako průvodce a část sezóny je mimo domov, aby zabezpečil rodinu. Když není kšeft, nejsou peníze. Když se zraní, nejsou peníze. Když si bude stěžovat na pracovní podmínky, bude místo něj někdo jiný. Práce v Nepálu není a nebude.V době naší návštěvy byla doma jedna dcera a Híra chtěl, abychom s ní trochu mluvili anglicky. Snad ještě nikdy jsem neměl tak intenzivní pocit toho, že pouhým řízením osudu jsem se narodil v Česku, jedné z nejkrásnějších zemí na světě. Jeho manželka nám váže kolem krku zelené šály a přeje šťastný návrat domů. Přináší jídlo, joj, zas dal-bhat s masem, jačím. Je to jak. Jak se jak uchovává v tom vedru, když nemají lednici nechci ani pomyslet. Žvejkáme maso tvrdé jak podrážku běžeckých adidasek. Jídlo servíruje paní na talíře na podlaze, není prostě místo kam to dát. Sedíme namačkaní na úzkém, starém gauči u úzkého stolku. Molitanová matrace, na které se spí,je stočená v koutě. Pot nám teče po spánkách a doufáme, že konzumaci mrtvého jaka přežijeme ve zdraví bez bitky o hajzl na hotelu. Je nám jasný, že tohle je hodně nadstandardní chování a důvěra v nás. Nepálci si běžně klienty domů nevodí. Dáváme Hirovy poslední doláče, loučíme se a jedeme taxíkem na hotel. V taxíku je ticho, jestli je nám blbě z chcíplího jaka nebo z životních podmínek, ve kterých žije rodina našeho prima průvodce je asi i jedno. Najednou vidí člověk ty naše problémy jinak. Balíme poslední věci a chystáme se do Evropy.

29.11. kolem jedné odpolední se letadlo Turkish airlines vznese nad nepálský prach a my míříme přes nekonečnou Asii a Istanbul domů. Kolem jedenácté večer vystupujeme ve Vídni. Mrzne, výlet skončil a po 3 týdnech zpátky do reality. Tak pravila klávesnice.


Prakticky, než to zapomenu:

Vízum se kupuje na místě na letišti, stojí 40 USD a chce to trpělivost, procedura zabere klidně až dvě hodiny. V Asii úředník nikam nechvátá. Kdo první projde torturou na vstupu do země, ať maže najít bágly. Ostatní ať si povídají s imigračním úředníkem.

Taxík z letiště do centra města stojí do 10 USD za celé auto, i tak je to královská suma. Taxikář leckdy nebude vědět, kde hotel je, ale cestu nakonec najde. V klidu. Taxikář si najde vás, nebojte se. Vylezete z letiště a bude jich tam mraky.

Hotel se dá předem zabukovat přes booking, funguje to normálně, doporučuju hotel Nepalaya. Snadno najdete ubytování i přímo na místě, v Pokhaře jsme nic domluveného neměli a během 20 minut jsme měli pokoje v hotelu kousek od jezera.

Povolení na trek + průvodce + nosič se dá zařídit po messengeru-doporučuji chlápka jménem Sonam Sherpa ( na facebooku neboli ksichtknize je jako: sonam.sherpa.526 ). Sonamovi dejte při jednání single malt whiskey jako dárek, stojí asi 55 euro na letišti v Istanbulu. Sonam poměrně často dělá právě s Čechy a Slováky. Předem se mu nic neplatí, pošle na messengera rozpočet a harmonogram. Bude od vás potřebovat poslat kopie pasů. Chovejte se férově a nepohnojte to svojí neseriózností ostatním tím, že si to rozmyslíte, on na vás bude někde čekat a vy nikde. My měli od Sonama následující rozpočet na 16 dnů treku a platili jsme mu v dolarech:

• ACAP PERMIT USD 30 per person

• MCAP PERMIT USD 30 per person

• Manaslu special Permit USD 90 per person

• Kathmandu- Arughat Transfer USD 210 per transfer

• Guide Fee USD 425

• Porter Fee if required USD 340

• Staff insurance USD 30 per person

• Agency Service Charge USD 50 per person

Na náměstí Durbar je vstupné 1 slon na osobu cca 10 USD, totéž do chrámu Pashupatinath a Swaymbhuntath. 

Taxíka chytnete na ulici - budou se o vás prát. Cena je vždycky cca 8 – 10 dolarů za odvoz někam, třeba z Thamelu do Pashupatinath je to cca 8 USD, z Pashupatinath do Swayambhuntath zase asi taky 8 USD a pak zpět do Thamelu cca taky tak. Když Vám taxikář řekne 20 USD tak ho pošlete pryč. Taxíky jsou v 90% malá Suzuki Alto, 3 se tam nějak vmáčknete, víc ne.

Ceny v Káthmándú byly n podzim 2018: pivo cca 5 USD, večeře dalbhát - 7 USD, Cola cca 3 USD, kuře cca do 10 USD. S sebou si vezměte prachy cash, na treku žádná možnost výměny peněz není, směnárny taky ne. Bankomaty jsou v Káthmándú a Pokhaře, ale jak fungují netuším. My měli všechno hotově a různý schovky na peníze, aby dolary nenašli ani zloději, ani my.

Na treku jsou v nižších polohách ceny nižší, v horách vyšší – možná o 30%. Náš denní rozpočet na trek byl cca 30 USD neboli tři sloni na osobu (přespání, snídaně, velká konvice čaje, v poledne nějaká polévky a večeř dalbhát).

Pro průvodce a nosiče platí automatický extra bonus, který se vyplácí přímo jim na ruku na konci treku. My platili průvodci navíc 170 USD (ale měl v tom prachy i pro toho svého příbuzného, kterého si přivedl sám, jinak by to bylo cca 130 USD), nosiči potom 100 USD. Průvodce se jmenuje Hira Tamang: hiratamang390@gmail.com.

Na trek potřebujete určitě slušný spacák, my měli Husky Enjoy a v pohodě. Hodí se bunda z dutého vlákna, tenké a silné rukavice, boty tenisky na pochod (nějaký adidy) a na dva dny nějaké pohorky pro přechod sedla. Trekové hůlky raději také, i když je opravdu využijete asi jen při sestupu ze sedla Larkya do Bhimtangu, ale to zas vrchovatě. Čelovka, když se jde v noci na záchod. Hodí se solární powerbanka na telefon, i když elektrika leckde na dobití už také je. S wifi je to bída, počítejte s tím, že budete necelé dva týdny spíš bez ní, svět se nezhroutí, dokonce ani Facebook ne. Určitě 3 role toaletního hajzlpapíru s sebou. S hygienou je to bída, s tím se musí počítat. Prašnost je fakt neskutečná. Asi je lepší pevné mýdlo do krabičky než sprcháč, Já měl klasika s jelenem a dá s v tom i prát. Kvůli vlhkosti budete trika nejspíš sušit i další den cestou na báglu, jen přes noc neuschnou. Tak perte s rozumem. Na treku se spí v lodgích, když budete tři, tak budete mít trojlůžák, ale častěji ale bude ten třetí na samotce na pokoji sám. Dejte tam toho, kdo nejvíc prdí.

Taxík z Pokhary na svítání slunce na vyhlídce Sarangkot a zpět stál asi 15 USD a počkal na nás, zařídí ho v hotelu. Taxík z Pokhary na world peace pagoda asi 10 USD včetně čekání a cesty zpět. Bus z Pokhary do Káthmandů zařídí zase v hotelu, odjíždí se v půl osmé ráno, stojí to asi 25 USD a je to docela pohodlný, i když dlouhý. V ceně je oběd - dal-bhat, změna je zbytečná. 🙂


Pro ty, co fotí jinak než na mobil:

Objektivy jsem měl dva kvůli váze - 16 – 50 mm 2,8 na 80% situací, a starou lehkou Minoltu 100 – 200 mm na ten zbytek. Náhradní baterku + nabíječku s sebou a dobíjet, kde to jen jde. Karta jedna 32 gb, vyplácáno asi půlka, filtr polarizační a jeden šedý. Malý stativ, vikslajvant Cullmann nanomax, ale lepší než drátem do oka a využil jsem ho. Nesmí ale moc foukat vítr. Měl jsem tyčinky na čištění snímače, ale nepoužil jsem je. Jo a dálkovou spoušť. Největší problém je prach, ve výškách zima kvůli baterkám. Na noc si potom raději baterku strčte normálně do pr.............,ne tam ne, do praktické kapsičky co máte někde ve spacáku a až ji ráno vytáhnete, bude krásně teplá, připravena na další várku focení. A přes den ve výškách do kapsy u kalhot, zkrátka do tepla. Budete-li mít na fotkách něco jako modro-červeno-zelené proužky, spíš než vada snímače to bude lom světla na krystalkách v ledu ve vysokých výškách, tak se neděste. Používejte sluneční clonu, ta to trochu zmírní a foťte méně v protisvětle. Focení lidí-děti pózují sami, s dospělými se posunky domluvte, že můžete fotit, případně vám to domluví průvodce. Sádhus stojí těch 10 USD, ale zas má kostým, líčení, bydlí v hlavním městě, něco k tomu drmolí, to už je skoro profi model.