Fajn, dneska má foťák každý telefon a každá reklama tvrdí, že to fotí úplně samo. Nefotí, ale jestli tomu věříte, tak to dál nečtěte. Jestli Vám někdy přišlo 10 fotek za cca 2 000,- moc nebo nedej bože svatba třeba za 6 000,- ,tak to nabouchejte telefonem. Fakt. Pro ten zbytek si zkusíme lehce rozklíčovat náklady.

Největší položka je technika, to jsou minimálně vyšší desítky tisíc, když začínáte a chcete se tomu věnovat vážněji. Základ je foťák, objektivy a nějaký blesk /záblesk. Obvykle ale hodně, hodně přes sto tisíc. Hravě kolem čtvrt miliónu. A můžeme jít i výš a snadno. Fotografové to nekupují z důvodu, že neví kam narvat vatu, ale protože když se tomu věnujete, tak prostě potřebujete vybavení, které můžete celý den držet v ruce a kde riziko selhání je nižší než u levnější alternativy. Když fotíte svatby, musíte mít zároveň záložní tělo, protože pořád je to jen elektronika a seknutá clona, rozbitá závěrka… kdekdo si to zažil. U portrétního focení je to sice pitomý, ale na svatbě to je fakt trapas maximální. Ale děje se to. Malá rada, když chcete fotografa na svatby, zeptejte se, jestli má záložní tělo. Myslím foťák, nemyslím manželku. A celá tahle výbavička má nějakou životnost. Takže každým cvakem musíte přemýšlet, že přijde den, kdy bude nutné koupit tuhle srandu znova. Další částí výbavy jsou různé odrazky, náhradní baterky, paměťové karty, softboxy, stativy, tašky a já nevím co ještě. Každá položka v řádu stovek, ale i pár tisíců. Ale nebojte, nasčítá se to. Co není vidět, je PC na úpravu fotek, monitor, tablet, software, někdy tiskárna. Další položky v desítkách tisíc. Nutné vstupní náklady jsou vysoké. Někdy třeba i pronájem ateliéru. Další jsou personální náklady, musíte z něčeho žít. V případě, že to děláte na hlavní živnost, tak platit zálohy na soc -zdrav pojištění. Pořád jste si ale ještě nekoupili ani rohlík. Dále čas samotného focení a následných úprav. To bývá hodně individuální. Někdo to prožene jedním filtrem v lightroomu, jiný se mazlí s každou fotku zvlášť. To dělám já. Jenže to žere čas a hodně, za sebe odhaduju, že na jednu hodinu focení je možná 4 – 5 hodin retuší. Takže vyberete nějak z x-set fotek 10 až 12, které se upravují. Dáte průměrně 20 minut na fotku a jste na cca 3 – 4 hodinách retuší + hodina samotného focení + příprava před focením, doprava atd. Pořád Vám přijde, že je to drahý? Stále jsem opravdu hodně při zemi. Za sebe to mám tak, že buď vyfotím formou TFP toho, koho chci já nebo kdo mě zaujme anebo toho, kdo si mě zaplatí. Třetí varianta je ideál. Ale abych fotil za pětikilčo někoho, kdo  bude mít pocit, že „si mě platí“, to fakt ne.  Ti, co to mají na fulltime, to mají ale ještě těžší, aby se uživili. Zkuste si představit, kolik času byste museli strávit focením, kdybyste měli dělat portréty za tisícovku, protože Vás to baví a chtěli mít aspoň 30 000,- čistého na živobytí. To prostě nejde. Buď tedy chcete mít slušné fotky  a  obětujte cca 2000,- Kč , což je pořád spodní hranice focení nebo si místo nich kupte jedny lepší boty a za rok je vyhodíte prochozené. Zrovna tady dokonale platí, že buď chcete kvalitu nebo kvantitu. Buď jdete na koncert nebo vám stačí reprák z mobilu a MP3. A buď jste frajeři, co občas umí být nad věcí, zaplatit a být grand nebo škrti, co se dohadují o každou stovku, protože z telefonu je to skoro stejný a zadarmo. Proč frajeři nad věcí? Protože si kupujete bianco šek, úplně nevíte jak to focení dopadne a jen na základě předchozích fotek daného fotografa si říkáte, že to snad bude dobrý. A ví to i ten fotograf, takže se obvykle opravdu snaží vyjít vstříc. Ale tak to chodí, každý je originál, nesekáme to jak Baťa cvičky.

Článek Není to nějaký drahý ? Není. se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

“ Dneska nemá cenu na nic koukat, stejně je to všechno vylhanej Photoshop.“ Častá věta. Než se pustíme dál, tak nejvíc lžou telefony, ty si fotky upravují sami dle toho jak jim to Kim Čong naprogramoval a ani se Vás na to neptají. Fotografie není nic jiného než druh výtvarného umění a nikde není psáno, že musí zobrazovat striktně realitu.

A navíc, to co jednomu přide zu viel, je pro druhého rozumný začátek. Jestli chcete fotku s beďárama a křivejma zubama, stačí říct. Jestli musíte mít v pozadí nutně přeplněnou popelnici, je to možné. Ostatně černobílé fotky jsou snad pro lidské oko realita? Fotografie i obrazy se retušovaly vždy. Vzpomeňme, jak soudruzi retušovali z fotek soudruha Slánského, když mu dali provaz, protože soudruzi seznali, že soudruh nebyl dost dobrý soudruh a tak na fotkách soudruh nemohl se soudruhy zůstat.  Retuše jsou zapovězené v dokumentární fotografii. Jinde jsou retuše naprosto běžné. Ráno se také umyjete, vyčistíte zuby, oholíte, navoníte, dáte make up a nejdete do práce s tím, že takhle smradlavej a s beďárama jste 100% natur. Bílé plomby u zubaře jsou co? Taky retuš. Decentní rtěnka? Taky retuš. Retuš je normální součástí komplexní tvorby fotografie, ať krajinářské nebo portrétní. Jestli to tedy myslíte vážně. Ale kde je ta hranice rozumných retuší?  V krajinářské fotografii je to pro mě trvanlivost retušovaného předmětu. Jestliže si všimnu, že na fotce je u potoka PET lahev, která tam po dalším dešti nejspíš nebude, vyretušuji jí. Stéblo trávy, co je blbě v záběru? Také, význam pro fotku nemá. Foukne vítra a nebude tam. Ale je pro mě za hranou „gumovat“ v údolí dráty elektrického vedení, když tam ty dráty 50 let jsou a nejspíš dalších 50 let budou. Složitější je to u portrétů. V portrétní fotografii jsou vždy 2 části obrazu, jednak portrétovaná osoba a potom pozadí kolem ní. Začněme osobou, zde přihlížíme k věku, pohlaví a tomu, jestli je fotografovaná osoba subjektem či objektem focení. V případě, že bude subjektem a třeba krásná holka bude dělat reklamu na rtěnku či oční stíny, tak se používá módní retuš a ta je intenzivní. Protože cílem není zobrazit osobu přesně tak jak vypadá, ale cílem je zobrazit nádhernou rtěnku a tvář, jež má nalákat potenciální zákazníky ke koupi rtěnky. Například se klidně mohou rovnat linie očí či nosu, aby byly dokonale symetrické. Je-li portrétovaná osoba objektem, pak se dělá retuš taková, aby ta osoba byl zobrazena lichotivě, ale ještě přirozeně. Konturace obličeje či postavy se pak dosahuje makeupem, nasvícením, oblečením, pózováním. Vrásky u žen se v postprocesu  zjemní frekvenční separací, tvář a lícní kosti doladí technikou burn & dodge. U mužů podstatně méně, ale zjemní se obvykle kruhy pod očima. Souhrn relativně mírných změn dokáže udělat malý zázrak. Fotografie je komplexní proces, to není zmáčknutí spouště na foťáku nebo telefonu a rychle to sdílet. A pak je tady pozadí. To je v portrétní fotografii doplněk, jež někdy určuje ráz fotky, jindy je úplně abstraktní. Abych jen neteoretizoval, tak konkrétně jedna fotka z posledního focení. Lokace nádvoří kláštera, veterán auto a modelka. Styl lehce retro, jenže kvůli větru stavíme auto jinak, než jsem měl v úmyslu. Doma zjišťuji, že v pozadí fotky je v průjezdu nějaká moderní cedule a jinde zase svítí modrá dopravní značka a nakonec kus červeného hadru na židli před odpadkovým košem odvádí pozornost. Tyto  elementy pro fotku nejsou vůbec důležité a zbytečně ruší. Maximálně jako ukázka, když člověk nekouká po detailech. Nemají žádný relevantní význam pro sdělení, jen odvádí zbytečně pozornost. Nedělám dokumentární fotku, jak to vypadalo odpoledne na nádvoří. Dělám lehce retro portrét modelky s krásným veteránem. Která fotka vypadá líp, ta nevyretušovaná dokumentární nebo upravená? Za mě vyretušovaná. Fotky jsou každá trochu jinak oříznutá, ale jedna je originál bez úprav a druhá již vyretušovaná.

Článek Retušovat či nikoliv. To je to, oč tu běží. se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Může se přihodit, že Vás někdo požádá, abyste mu nafotili křtiny, svatbu či cokoliv jiného v interiéru kostela. Teď mě nenapadá co, tedy kromě těch křtin a svatby. Pohřby se nefotí.

V takovém případě je dobré mít v kebuli pár věcí. Začneme outfitem. Tady platí, že tmavé kalhoty, černé či tmavě modré džíny,  košile a sako jsou dobrý začátek. Ideální je ovšem oblek. To, že šaty dělají člověka platí stále. Vypadat v kostele jako vandrák, co šel náhodou kolem, je pitomé, neprofesionální, neuctivé. A to vůči všem. Dámy fotografky zhruba to samé v dámském provedení, či dlouhé šaty a zakrytá ramena. Co s sebou z techniky. Berte jen to, co zhruba poberete do ruky. Tedy na foťáku nasazený ideálně světelný objektiv cca 16 – 50 mm 2,8. Raději zoom než pevné ohnisko, protože víc než kdy jindy je nutné být pohotový. “ Pane faráři, mně se tam nevejdete, já kousek poodejdu a sjedem si to ještě jednou jo, od toho lití vody “ Asi to tak neukecáte. Takže radši zoom. K tomu do menší tašky možná jedno delší sklo pro strýčka náhodu na detailní portrét a externí blesk. Blesk asi i použijte, i když je lepší se tomu vyhnout. Delší sklo spíš ne, ale zas co kdyby. Tašku si můžete položit na prázdné místo v kostelní lavici. Pobíhat budete na 90% jen s foťákem. Alespoň zde zatím platí, že nepokradeš. Je zbytečné tahat stativ. Softboxy kolem křtitelnice Vám také nedovolí postavit, odrazka co šlehne světlo na pana faráře taky nepřipadá v úvahu, ani světlo na boom standu nad křtitelnicí kupodivu neprojde. Navíc by do toho stejně někdo kopl a jsou to dost drahé věci. Nezapomeňte si kromě mobilu vypnout i zvukové signály na foťáku, například pípání foťáku při zaostření je během bohoslužby mimořádně, neskutečně otravné. Nastavení ostření používám buď středový ostřící bod, či rozšířený pohyblivý bod, ale nikdy ne rozpoznání tváře a všech milion ostřících bodů, co dneska foťáky mají. Protože jediná jistota by pak byla, že foťák zaostří na tvář někoho jiného než zrovna potřebuji. S bleskem je potíž, ideální je ho nepoužívat, ale mnohdy to bez něj nepůjde. Tedy alespoň blejskat odrazem o stěnu. Fakt nepalte bleskem napřímo lidem do tváře. V případě, že používáte blesk, tak si nastavte jeho intenzitu na úroveň, aby úplně nepřebila prostředí kostela.  Já pálím obvykle v režimu priority clony a pevně nastaveném ISO, abych měl pod kontrolou šum. Kouknu, jestli čas je takový, aby to šlo nějak udržet z ruky a fotky nebyly rozmazané. Clona tak 4,0 – 5,6 kvůli rozumnému proostření scény. ISO kolem 400 – 800, ale záleží, kde fotíte. Velké katedrály ve městech bývají jakž takž dobře světlé, venkovský kostelík bude asi tmavý. Je-li možnost se do kostela před obřadem v klidu podívat, rozhodně tam dojděte. Tímto máme probranou v základu techniku a nyní chování. Vždy se před započetím obřadu představte faráři a řekněte mu, že tam jdete fotit. Je to základní slušnost. Během celého liturgického obřadu je nevhodné fotit přímo při samotných modlitbách, mimo modlitby je focení naopak vhodné. Nebojte, prostor na focení bude. Chovejte se s citem a ne jak exhibicionista s foťákem. Choďte co nejtišeji po stranách kostela. Ať Vás ani nenapadne lézt mezi faráře a lidi v první řadě lavic. To fakt raději obejděte celý kostel. Pořadí důležitosti je takové, že na prvním místě je důstojnost samotného liturgického obřadu, na druhém zážitek těch, kterých se to týká ( svatebčané, rodiče…) a teprve potom je fajn mít i nějaké fotky. Z tohoto důvodu nedoporučuji zkoušet různé neotřelé kompozice a postupy. Fotíte obřad a ne fashion show. Válet se na podlaze kostela kvůli kompozici, kterou nejspíš oceníte maximálně Vy, není dobrý nápad. Výsledkem by měla být hezká a vlastně normální fotka z liturgického obřadu zachycená v ten pravý okamžik. Nikoliv vzpomínka ostatních lidí na magora, co tam skákal přede všemi jak praštěnej, pípal mu foťák a nakonec nám dal fotky, který jsou nějaký celý divný na šikmo ze spoda. Asi umělec, že jo. Asi. Zkušení faráři navíc obřad v rozhodujících chvílích jakoby malinko, neznatelně  zbrzdí, právě aby byl čas na fotografování. Například zpomalí než bude lít děcku vodu na hlavičku při křtu apod. a někdy i lehce kývnou směrem k fotografovi, že teď bude ten dobrý okamžik zmáčknout spoušť ( na foťáku). Víc mě teď nenapadá. Další moudra za čas.

Článek Fotky v kostele – křtiny, svatby se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Focení znějící jak název nějakého motoru do auta není nic jiného, než focení zdarma, kdy fotograf i model nepožadují honorář a fotografie jim slouží pro jejich zábavu či vlastní reklamu. Jinak taky Time For Prints.

Jedná se o velmi častou situaci mající i tak některá směroplatná pravidla, která zná i Máňa z byťáku. Podle zkušeností fotografa či modela i focení TFP/CD může mít stejně profesionální průběh a výsledky jako komerční focení za kačky, jen si prostě aktéři dohodli, že se nic platit nebude a každý do toho dá svůj čas. Rozhodně lepší varianta, než pár ušmudlaných fotek za pětistovku. A teď těch pár základních pravidel k TFP/CD:
 
Autorská práva k fotografii vznikají autorovi fotografie v okamžiku vytvoření fotografie. Myslete na to. Ještě jednou, patří autorovi fotografie, jo.
Vedle autora jsou ale zákonem chráněna také osobnostní práva osoby, která je na fotografii zobrazena. Např. právo na důstojnost.
V případě, že oba dva aktéři nejsou extra kamarádi, naprosto běžně se uzavírá písemná smlouva tzv. model release, která stanoví podmínky užití fotografií. Všichni aktéři předem ví, na čem jsou a je to lepší než se na sebe poté vzájemně dívat se slovy  „ já jsem myslel , že….“ nebo “ vždyť jsme se přeci domlouvali...“. Model release není pojistkou vzájemné nedůvěry, ale naopak férového a profesionálního jednání, kdy vyložíte karty na stůl.
I když bez modelky/modela fotka nevznikne, platí, že větší vklad do toho dává fotograf ( technika, retuše, lokace, software, občas MUA atd.). I časově.
O MUA se někdy náklady dělí rovným dílem ( MUA = vizážistka/ make up artist), ale záleží na domluvě. Berte to tak, že MUA (vizážista) do toho dává ne zrovna laciné šminky.
Obě strany z toho musí něco mít, tzn. obohacení portfolia a vzájemná reklama na sociálních sítích, webech, fotografických webech, něco se naučit a tak. Svatby formou TFP/CD fotí deviant a objednává úchyl, nepatříte-li do jedné z těchto kategorií, pak se svatby formou TFP/CD nefotí.
Model/ka musí počítat s tím, že fotograf si pár fotek pro sebe na svou prezentaci vybere. Nepočítejte s tím, že se necháte nafotit, pak si to rozmyslíte a řeknete, že se vám ty fotky nezdají a ať nikde nejsou. Takhle focení formou TFP nefunguje. Proto lezte  k fotografům, co už nějaké portfolio mají, abyste měli tucha, co z toho asi vyleze. V případě, že úplně začínáte s focením i pózováním, tak to holt musíte risknout. Jsou i horší věci, než že se to nepovede.
Fotky jsou určené pouze aktérům focení, při předání třetí straně ( např. někomu na další web) je nutné mít jasně dané, jestli je k tomu souhlas nebo si fotky někdo zaplatí. V opačném případě porušujete autorská práva.
První příklad: modelka je trenérka ve fitku. Má prima fitness fotky formou TFP/CD a dá si je k sobě na sociální sítě, svůj osobní web, udělá reklamu fotografovi, poděkuje a doporučí fitko, kde fotky vznikly. Naprosto ok, kvůli tomu se to dělá. Fitko, kde fotky vznikly ale má svůj web a v jeho rámci stránku „naši instruktoři“ a tam by si modelka ty fotky ráda dala. Po SOUHLASU fotografa by neměl být problém, pořád to je reklama hlavně té fotografované osoby a když se tam podaří někam narvat, že fotky pořídil mistr Jan, klidně i formou copyrightu do fotky, tak úplně boží. Za mě pořád ok. Jenže manažer fitka usoudí, že ta fotka je tak fantastická, že by ji rád měl nejen doma nad svou postelí namísto svatební fotky se starou a ještě na lednici, ale ještě i jako úvodní fotku na jejich webu, protože fotky vznikly u nich, instruktorka tam pracuje a fotograf tam hodinu skákal. Sorry jako, ale bez jasného souhlasu ROZHODNĚ NE !! Chtít v takovém případě úhradu či protislužbu je normální. Fotíte pro potřebu modelky a svoji, ne pro fitko.
Druhý příklad: Fotografovi se ozve kamarád, že by si fotku lokální Krasavy s půllitrem dali do kulendáře místního pivováru pro klienty. Platí úplně to samé, jako v předcházejícím bodě, akorát fotograf MUSÍ mít souhlas modelky, případně se s ní domluvit na úhradě či protislužbě. Protože ona mu v tu chvíli umožnila si něco „přivydělat“ a původně ta fotka nebyla určena na výdělek. Tady vřele doporučuji oběma stranám postupovat s nadhledem, grácií a fér. Málokterá modelka bude Cindy Crawford a málokterý fotograf Helmut Newton. Takže netrpte představou, že jste stvořili novou Monu Lisu s miliónovou hodnotou, ale nějaké hranice si také stanovte.
Tip na závěr: Někteří fotografové hledají modelky/ly na TFP/CD focení a jako ukázky mají stažené fotky z netu s textem „přikládám pro inspiraci„. Buďte u toho opatrní a chtějte vždy vidět vlastní ukázky tvorby fotografa, co už nafotil. Seriózní fotograf má vždy nějaký funkční Instagram, Facebook a ideálně i svůj web s kontaktem.

Článek Portréty TFP/CD se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Ok, nějak jste se mentálně přesvědčili, že mít fotku jinak než z mobilu by možná stálo za pokus a nyní přemýšlíte co na focení portrétů s sebou, co na sebe, jak se zmalovat, případně koho s sebou.

A co si mám vzít na sebe? Ta otázka padá docela často. Tak zkusím napsat pár zkušenosti z bitevního pole portrétistů, modelín a modeláků pro první focení. Rozhodně si vezměte pohodovou náladu. Jet na focení s někým pohádanej není úplně dobrý nápad. Myšlenky budete mít jinde a projeví se to na výrazu. A výraz ve tváři fakt v žádném post procesu neupravíte. Dobrý a dál. Hřeben, hřeben a ještě jednou hřeben – ten mít s sebou musíte. I s jedním tričkem uděláte parádu, ale bez hřebenu to je ouvej. Vyměníte si tričko nebo pohodíte hlavou a vlasy lítají všude možně. Šminky také berte a všechno kolem nich. Dobrým líčením před focením ušetříte spoustu práce při retuších a máte více ve svých rukách jak budete vypadat. Tady platí jedna věc, když na to máte, rozbijte prasátko, dejte kačky nejen fotografovi, ale i vizážistovi, jenž umí foto líčení.  Jsou to hlavně Vaše fotky. Ale dejme tomu, že prostě za vizážistku ( používá se i termín MUA) prostě utrácet nechcete, což je hlavně při focení formou TFP/CD vcelku normálka. Nebo se fakt líčit umíte dobře. Ale opět v případě, že se rozmázne rtěnka, stíny, řasenka, tak abyste byli schopni to opravit. S tím souvisí mít s sebou zrcátko. S sebou něco, aby  Vám nebyla zima, něco na pití a případně něco malého k jídlu. Fotit se v košili, když je venku 10 stupňů chvíli vydržíte, ale musíte si v pauze přes sebe hodit bundu. A jaké hadry na focení? Tady hodně záleží co a kam jdete fotit, ale bavme se o přirozeném, civilním portrétu. Doporučuji jednoduché věci. Džíny, jednobarevné košile ( světlá, tmavá, tmavě modrá…), trika, šaty. Bacha na materiál, ať se to moc nemačká a barvu spodního prádla, ať neprosvítá. Vypadá to blbě. Pozor na proužky a různé vzory na oblečení, rozumně s nápisy. Opatrně s flitry a stříbrnou, zlatou a agresivně červenou barvou. Ale určitě a hlavně něco, v čem se vy sami dobře cítíte. Na jedno focení trvající zhruba hodinu a něco málo si vezměte dva, možná tři outfity, ať je změna. Klasika jsou většinou dvoje kalhoty, dvoje boty a 2 košile nebo trika, nějaký svetr apod. Někde se jde převléknout snáz, jinde to třeba nepůjde. Ale tašku s oblečením unesete. Doplňky rozhodně ano, klasické hodinky na zápěstí, decentní náramek, náušnice, prstýnky jsou ok. Pozor ale na fitness náramky, ty vypadají spíš kolikrát jak černá guma,ty spíš sundejte. Můžu si vzít s sebou přítele, kámošku, manžela ? Já s tím nemám problém a zejména, když se fotograf a modelka neznají, tak se modelka bude cítit víc jistá. Ale platí jedno, domluvte se na tom dopředu. Je blbý, když si domluvíte focení a z auta se najednou vykulí někdo další. A za druhé, fotí se ten či ta, kdo je domluvený. Nepočítejte s tím, že “ když už tu je se mnou kámoška, mohl byste jí taky udělat pár fotek?“ To je krajně neslušné. Ledaže by to fotograf sám nabídl. Doprovod je opravdu doprovod, může pomoc s držením odrazky, blesku, ale není to ani další osoba na focení, ani poradce na pózování či nastavení foťáku. Tak až pojedete na první focení, berte hlavně prima náladu, hřeben, nějaké šminky, 2-3 outfity podle lokace a počasí a doprovod po předchozí domluvě. Po druhé už to bude brnkačka.

Článek Portréty: co s sebou, co na sebe nebo koho s sebou se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.