out of europe Archivy - Jan Pešek | fotograf České Budějovice

Hajzlpapír nad zlato – kolem Manaslu 2018

JP — Sat, 23 Nov 2019 18:40:00 +0000

„Svět je jako kniha a ti, kteří necestují, četli jen jeho první stránku“. Prý to řekl Sváťa Augustýn, v literatuře zmiňovaný pouze jako sv. Augustýn. Není totiž jisté, jestli jeho křestní jméno bylo Svatopluk nebo Svatomír. Ale hlavně je to dávno a není to důležitý.

mapu kreslila dcerunka

Nicméně na úvod je to chytrý a taky dobrý. Kačka dala kačku a když se jich po nějaké době sešlo dostatečné množství v přístavu, bylo rozhodnuto, že i Himálaj a dalekou Asii je třeba vidět na vlastní bulvy. Proto startuje nejslavnější oddíl SK Alpské nuly v den výročí Velké říjnové socialistické revoluce, která proběhla v listopadu z vídeňského Schwechatu a míří do Istanbulu, kde přesedlá na dalšího železného orla Turkish airlines. Cesta zabere přibližně dvě a půl hodinky letu. Následovat bude obligátní procházka Istanbulem s jeho památkami. A poté noční přelet do Nepálu, kde vystoupíme o den později i s časovým posunem 4 a tři čtvrtě hodiny úplně zpitomělí nechápajíc, že jsme opravdu tady. Na druhém konci světa na začátku cesty, kterou je okruh kolem osmé nejvyšší hory světa Manaslu. Tyhle přelety mě zničí. Nejdřív asi 2 hodiny do Istanbulu, pak 10 hodin Istanbul, po půlnoci dalších 6 hodin letu do Káthmandú a k tomu 4 a třičtvrtě hodiny, ano takhle debilně, časový posun. Nevím, kde jsem, kolikátého je a co tu dělám. Když naše ikonické chlapecké amatérské trio písní a tanců vytančí z éra v Nepálu, je to jako rána pěstí mezi oči.

Káthmándú je hlavní město Nepálu a začátek mnoha horolezeckých a cestovatelských příběhů. Kolik knížek jsem četl, jejichž příběhy začínaly právě tady. Kolik hrdinů mého dětství až do mých více než 40 let si muselo sáhnout na dno, aby dosáhli vrcholu. Jak já u čaje pod duchnou trpěl s hrdiny těch románů v jejich výškových táborech jako pes a netrpělivě obracel na další stránku. V dnešní době je Káthmándú hektické asijské město s více než milionem obyvatel ležící ve výškách kolem 1 400 metrů nad mořem v subtropickém pásu. Pro nezeměpisáře, na Nepál srandovně nízko s počasím celkem v cajku. A také vstupní brána do země, kde hlavním náboženstvím je pro 80 % lidí Hinduismus, 10 % Budhismus a pak ten zbytek. A kde můžete pozorovat nosorožce a slony v džungli nebo také vidět nejvyšší hory světa. V roce 2015 postihlo Nepál ničivé zemětřesení, které poničilo mnoho památek a jen zvolna se opravují. Ale snaha tady je, byť taková nepálská.

Napálci. Jsou to milí lidé, kteří z vás decentně škubou peří po menších částkách imrvére, ale nedivme se jim. Už jen to, že si můžeme dovolit cestovat přes půl světa, jen abychom viděli jejich kopce, je v opačném gardu pro ně nedosažitelným snem. 99 % Nepálců nikdy neuvidí hrozivou severní stěnu Kleti, jež pod lanovkou nevyšel ani slavný Reinhold Messner. Nikdy se zhluboka nenadechnou na vrcholu Kohouta, nejvyšším to místě Slepičích hor, protože tolik kyslíku není v Nepálu snad ani v hlavním městě. Takže nechat někoho vydělat není nic špatného a hlavně to jinak nejde.

Dvouhlavý obr Manaslu je se svými 8 163 metry osmou nejvyšší horou světa. Leží v pohoří Mansiri Himal, což je součást Himálaje. Západně od Káthmándú, necelý den cesty autem z Káthmándú. Hora byla poprvé zlezena v roce 1956. Její jméno pochází ze sanskrtu ze slova manasa, což značí intelekt či duši, jak praví chytrá Wikina. Takže v angličtině mountain of spirit. Česky někdy hora duchů, ale nevím jakých. Není duch jako duch, že jo a dál to nebudeme rozebírat. Právě kvůli oduševnělosti celého treku jsme si ji my, prezidenti SK Alpské nuly vybrali, abychom mohli rozjímat nad stavem našeho vesmíru a dojmout sami sebe mnohde až k pláči. Aáá tak kecám, kolem Annapurny je to snad jak na Václaváku, na Everestu je to podobný, další kopce jsou buď hrozně daleko nebo šíleně drahý. I takhle je to o něco dražší než na týden do Lignana. Rozhodnutí tedy padlo na okruh kolem Manaslu. Přibližně 15 dnů stále na nohách, od rána do odpoledne. Ze 700 metrů výšky, asi jako z parkoviště na Kleti, až do 5 106 metrů výšky v sedle Larkya La. Ze subtropické džungle až do země ledu nedaleko Tibetu. Na trek je potřeba parta povolení a povinný je místní průvodce. Povolení se samozřejmě platí. Pro nás zařizoval vše chlapík jménem Sonam Sherpa, na kterého jsem dostal tip od zkušeňáka z Nepálu, kterým je Ondra Uher. Ondro díky! Ještě z Česka jsme přes messenger domluvili potřebná povolení, jednoho průvodce, který je povinný a jednoho nosiče. Průvodce neboli guide umí anglicky (tak nějak) a obvykle nenosí bagáž. Nosič neboli porter většinou nosí bagáž a obvykle neumí anglicky. Tato kouzelná kombinace umožňuje navýšit cenu a zaměstnat dva lidi. Každý je specialista na něco jinýho. Před odjezdem balím, klasicky zase asi 20 kilo. Velkej bágl 15 kilo, cabinbag 5 kilo. A to v tom nejsou věci na lezení jako mačky, cepíny, lana a tak, protože jedem jen na trek. Když si to dám na záda, mám pocit, že s sebou plácnu o podlahu jak žába. Jak s tím budu chodit po Himálaji, to se teprve uvidí. Ale postupně, chronologicky, než se mi to vypaří z hlavy.

7.11. VŘSR v Istanbulu:

V den výročí VŘSR odjíždíme v pět ráno směr Vídeň. Bezproblémové odbavení a kolem 11 dopoledne letíme z Turkish airlines do Istanbulu. Istanbul – křižovatka na pomezí Evropy a Asie, megapole s asi 14 milióny obyvatel, kde nepsali dějiny členové klubu SK Alpské nuly, ostatně jako všude jinde. Byli jsme tu před třemi lety na cestě do Gruzie a jsme tu zas. Na letišti okamžitě nastává tzv. Clooneyho efekt (pojmenovaný po herci Georgi Clooneym) jak ho zná ostatně celá řada z vás. Ženy v nás poznávají slavné horolezce, padají nám k nohám, žadoní o fotografii a podpis, což s ruměncem ve tváři odmítáme. Chlapci dokonce některé ženy galantně zvedají ze země rychlým tahem za vlasy vzhůru. Turečtí derviši naopak žárlí a kolegu nulu Jardu dokonce nechtějí pustit do země, že si údajně není na pasu sobě podobný. Nám, jeho kamarádům je to srdečně jedno, my problém nemáme. Nějak mu tu tlamu ale naskenujou a může s námi do víru velkoměsta. Jedeme šalinou do centra, máme skoro deset hodin volna. Poctíme návštěvou centrum, kde je všechno už zavřený, Hagia Sofia zavřená, Modrá mešita se opravuje, to nám udělali naschvál. Jdeme ke Galatskému mostu, kde rybáři loví z moře staré gumy a občas nějakou rybu. Na zpáteční cestě si dáváme čaj v té samé čajovně jako před třemi lety. Jsou z nás štamgasti, jsme tu už podruhé za tři roky. Je divný, že si na nás napamatujou, nerozumíme tomu a je nám to i líto. Ale jsme tvrdí chlapi a zadržíme slzy. Pozdě v noci sedáme na zpáteční šalinu a jedem na letiště. Protože v půl druhé ráno letíme směr dálná Asie. Nepál volá. Jaký to tam asi bude.

8.11. Nepál – nechval dne před ouřadou:

Je skoro poledne a letadlo roluje po dráze letiště v Káthmándú. Vystupujeme a jdeme na odbavení. V tu chvíli netušíme, že je to na třetiny jako v hokeji. Takže první fronta vede k nějakým automatům, kde vyplňujeme kolonku za kolonkou. Trvá to trvá, fronta je to dlouhá. Ale to je teprve první třetina, s vytištěným lístkem jdeme do druhé fronty, čekáme, čekáme, ještě pořád čekáme, snad to bude konec, ale houby. Výhrou v této loterii jsou dva lístky, modrý a žlutý, pozor nic nevyhazovat, potřeba jsou oba dva. Stojí 40 dolarů a jdeme do finále. Třetí třetina je totiž nejvýživnější. S oběma lístky opakuji, nic co máte nevyhazovat ( ani starou letenku) stojím v nekonečně dlouhé frontě a čekám na rande s imigračním úředníkem. Stojím ve frontě, přede mnou frajeři co vypadají jak střední management z Ál-Kaidy. No radši si přestoupím do druhé řady, tady to bude ještě na dlouho. Znáte taky ten zákon “ druhá řada postupuje vždy rychleji a po přestoupení do druhé řady si tyto řady úlohy vymění ?“ Tak ten tady platí dokonale. Můj imigrační úředník je nadupanej borec, co po večerech kouká na americké kolegy v séroších, jak si odhalí na příjmu teroristy, co míří do Států už o okýnka na airportu. To, co by v Česku zabralo 20 minut trvá v Nepálu hodinu a půl, ale heuréka, přede mnou už nikdo není. Jen dva metry a lehký pokec s úředníkem mě dělí od vytouženého vstupu do Nepálu. Nechval dne před ouřadou, chtělo by se napsat. Ve zkratce asi takhle:

Já: Dobrý den,

Ouřada: Dobrý den, vaše dokumenty prosím.

Já: samozřejmě, dávám pas, prošlou letenku, dva lístky

Ouřada dlouze koumá prázdný pas: Váš pas je docela novej

Já mírně nejistě: Ano, je jen dva roky starej.

Ouřada: V něm nemáte nic, žádný víza, nic, prostě vůbec nic.

Já více nejistě: No v Evropě to moc není, ale mám tam vízum do Turecka.

Ouřada: Já nic nevidím, listuje pasem a kouká na mě, jakože mě odhalil.

Já zase ještě víc nejistě: Ne, počkejte je tam a nalistuju stránku, kde je razítko.

Ouřada podezřívavě: Prvně v Nepálu?

Já: ano

Ouřada: Obchodně, turistika?

Já: Turistika

Ouřada: Na jak dlouho?

Já: 22 nebo 23 dnů.

Ouřada: Tak kolik 22 nebo 23 dnů? Tváří se, že mě dostal a zabránil tak vypuknutí mezinárodního konfliktu

Já už ale hodně nervózně: 23 dnů, na trek kolem Manaslu jedeme, ubytování máme v hotelu Nepalaya…

Ouřada: dlouhý pohled do dáli skrz mě, takový ten, co uměl Vinnetou, když slyšel v dáli zvony v Santa Fe. Za mnou fronta jak na banány za komárů. Já zpocený už úplně všude. Nevím jak odpovídat, aby byl ouřada spokojenej. Nakonec ouřada bere nálepku a hurá, zpocený až na… ale jsem v Nepálu. Tohle úvodní antré by bylo dobrý vynechat, ale los asi padl na mě. Příjemný to nebylo a už jsem si odvykl se takhle na hranicích zpovídat. Kolegové nuly mezitím vyzvedli bágly a voala, jsem před letištěm. Najednou totální blázinec, bordel, smrad, naproti nějakej billboard ve stylu vítejte v Nepálu a pod ním snad reklama na odvoz lidských ostatků. Kvanta taxikářů, bereme jednoho a lezem k němu do káry. Většina taxíků v Nepálu jsou malá Suzuki Alto, něco jako u nás Fabie či spíš ještě menší. Nacpeme se dovnitř i s bágly. Víš, kde je hotel Nepalaya? Jasně, že vím a jedem někam. Jasně, že nevěděl, ale chtěl rito, money, prostě nějak přežít v tom blázinci. Dali jsme mu 10 dolarů za odvoz do centra, královská cena. Jsme někde ve čtvrti Thamel na druhém konci světa, je horko a nevíme kde. Strašně lidí, kol, rikš, aut, sem tam pes a prach rovná se jedno z nejšpinavějších měst světa Káthmándú. Taxikář každou chvíli zastavuje, ptá se na cestu, až zastaví někde, víme houby, kde a se slovy, odsud je to 2 minuty pěšky. Tak to zas ne, nás tu vykopne a víme houby, kde je hotel. Taxikář ale hned, že s námi dojde až do hotelu a vezme nám bágly, jen co zaparkuje. Tady a parkovat? Kde? To je mission impossible, jenže to neznáme Nepálce. V podstatě zaparkuje auto paní v obchodě, zabarikáduje jí vchod. U toho bejt nemusím. Dělám, že k tomu autu nepatřím. Paní něco zuřivě gestikuluje, taxikář něco smířlivě gestikuluje a my se klidíme, protože kdo uteče, vyhraje. A platí to všude v naší Sluneční soustavě. Hotel Nepalaya tam opravdu byl, mohu jen doporučit, za mrzký peníz velmi solidní přespání a snídaně na střeše na terase, jakž takž funkční i wifi. Cena 80 dolarů za 2 noci pro tři lidi, prostě dobrý.

Pagoda míru na Pokharou

Jezero Phewa, vzadu Annapúrny

V ulicích Káthmándú

U pagody míru na Pokharou

Bahundanda 1 300 m - konec treku

Machapucharé 6 995 m a balón

U pagody míru

Dhaulágiri 8 168 m

Jezero Phewa - Pokhara

Svítání ze Sarangkot 1 300 m

N146w

Bahundanda 1 300 m - konec treku

« ‹ z 5 › »

Článek Hajzlpapír nad zlato – kolem Manaslu 2018 se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Gruzie a Kavkaz 2015

JP — Tue, 05 Nov 2019 18:02:30 +0000

Kavkazské pastorále ve 3 000 m

Tři nuly Jarda, Jirka a já, vyrazily v roce 2015 obhlédnout vrcholy Kavkazu ze spodu. V souladu se stanovami klubu toho moc nenalezli, ale dost vypili a bylo fajn. Cestopis najdete o pár řádků níže. Treky, Istanbul, Tetnuldi, Svanetie…

Pátek 26.6. : V pravé poledne startujeme z Prahy s Turkish airlines a nabíráme kurs Istanbul. O dvě a půl hodiny později jsem v Istanbulu, největším městě Evropy se zhruba 14 milióny obyvatel. Máme tak 8 hodin volna. Bez váhání se vrháme do metra, následně do tramvaje, které se tu říká taky metro. Po zhruba hodince cestování jsme s mládenci v centru Istanbulu. V centru Istanbulu je toho k vidění opravdu hodně a nemá cenu to detailně popisovat. Snad jen, návštěva Istanbulu se rozhodně vyplatí a za 8 hodin stopoveru stihnete jen to nejzákladnější jako Hagia Sofia, mešita Sultan Ahmed , kousek zahrady u paláce Topkapi a tak. Vřele doporučuji zahnout z hlavní ulice do vedlejší a rázem jste v jiném Turecku. V Turecku čajoven, kaváren a vodních dýmek. Ceny jsou mírné, určitě to nikoho nezruinuje. Metro a tramvaj je nejen za levný peníz, ale na rozdíl od busu či taxíku neuváznete v dopravní zácpě, které jsou tu běžné. Určitě se nevracejte zpátky na letiště taxíkem, snadno uvíznete v zácpě, myslím dopravní zácpě.

Sobota 27.6. : Po nočním, asi dvouhodinovém letu přistáváme kolem 3.30 ráno místního času docela zbitý v Tbilisi. Už na letišti na nás čeká vcelku bordel. Není mýdlo na WC a nic moc čistota. Pasové odbavení také nepatří mezi nejrychlejší. Z letiště je samozřejmě nutné se nějak dostat do centra. Nepokoušejte se dostat do centra autobusem, co vypadá jako 40 let stará Avie. Budete stát x kilometrů na jedný noze v totálně narvaným dopravním prostředku, funět si do tváře s někým, kdo opravdu nevypadá na modelku a jehož dech by srazil orla v letu. Lepší je vzít taxíka a jet do centra taxíkem. Cena za auto je na naše cca 300,- Kč, projedete se třeba i ve 20 let starým autě s rozbitým čelním sklem atd. Cestou dostanete nalejvárnu do hlavy, jak to tam funguje apod. Domluvou je ruština Ivana Mládka ( já například zjistil, že moloděc je hrdina a ne, že jsem mladej) a s mladší generací angličtina. Sháníme lístky na vlak, ale jsou až na večer. Tedy máme celý den v Tbilisi na bloumání. Zlatým hřebem našeho programu se stávají sirné lázně. Paní u vchodu evidentně bojuje s tím, má-li nás zabít a něco málo vydělat nebo nás má rezolutně vyhnat. Po chvilce váhání volí první možnost ( tvrdí,že není studená voda, na což ji odpovídáme, že máme rádi teplo…). A my tak poprvé ochutnáváme lázně o teplotě těsně pod bodem varu. No dobře,ale 80 stupňů to mělo. V bazénku nevydržíme ani vteřinu a to jsme nějací molodci, jak tvrdil taxikář. No neteče studená voda, tak není jak chladit. Po hodině pobytu v tom sirném pekle vylejzáme na světlo Boží vzpomínajíc na Jana Husa. Jemu také bylo svého času pořádné horko. Sice nesmrdíme ulepeninou z cest, ale jak vyslanci z pekla sírou. Prohlídka centra Tbilisi, přesuny metrem. Výstup k nějaký megasoše na kopci a tak. Batohy je možné nechat v úschovně na vlakovém nádraží. Je to bouda na peróně na nádraží, ale není to přímo budova nádraží. Musíte se doptat, nalézt to ale docela jde. Bouda nevypadá zrovna seriózně, ale je funkční a asi i spolehlivá. Ostatně jiná možnost ani není, ledaže byste tahali bágly celý den s sebou. V 9.00 večer vyrážíme nočním vlakem na Kavkaz. Ještě jedna poznámka na okraj. Když si na dopravním pásu na letišti berete ráno svůj bágl, je docela dobrý se nesplést a mít fakt ten svůj. Není úplně komfortní na Kavkaze další den dopoledne zjistit, že chybí stan a cepín, ale přebývají dámské spoďáry a podprdy, i když ty bágly vypadaly hodně podobně. I to se ale někdy stává. Každopádně je lepší si to nechat vyprávět než to zažít, jako o tom žádná.

Doprava v Tbilisi je metrem v pohodě, vrátíte se o 30 let zpět do časů, kdy nám vládli soudruzi a uvidíte kulturní šok, ze kterého naštěstí po jízdě metrem vypadnete. Ale to staré komoušské metro tam jezdí a za málo. By the way, koupíte si kartu, nabijete a jezdíte. Je to snadné a kdo zvládné hrací automaty na jízdenky v Praze ( normální, zlevněná, pásma, minuty, vždycky si u toho připadám jak debil), musí si připadat jako v ráji. Jednoduché a přehledné. Jídlo je o něco levnější než u nás, ale podstatně větší porce. Určitě je super Khachapuri nebo Khinkali. Kubdari mi nejelo, ale jiným zase ano. Taxikáři vás asi ani moc neodrbou a jízdy kolem centra stojí na naše cca 100,-Kč/ taxík.

Neděle 28.6. Brzy po ránu dojíždíme do Zugdidi na západě Gruzie, bordel a hnusný nádraží, ale cesta jinak v pohodě. Okamžitě se vrháme na maršrutky s nápisem VIP Klass a získáváme místo do Mestie. Cesta je zhruba na 3 hodiny a je to dalších 150 km. Cesta je lemovaná místníma krávama ( myslím skotem a ne gruzínské dámy jo) a kameny, které nikdo neuklízí. Občas míjíme nějaký památník . Jisté je, že pomalu stoupáme společně s partou Belgičanů a místních. Silnice je horší a horší, i když stále je to většinou něco co alespoň vzdáleně připomíná asfalt. Po třech hodinách jsme v neděli kolem 11.00 v centru Mestie, kavkazské Svanetii. Okamžitě kolem nás nastalo vosí rojení a to nejsme Křemílek a Vochomůrka. Taxikáři a ubytovatelé nabízejí své Hiltony a luxus. Bereme asi prvního a máme i štěstí ubytování je v pohodě za 200,- Kč na osobu v čistém pokoji a na patře koupelná, kde teče tak nějak i teplá voda. Specialitou Svanetie je, že i když se v Gruzii jezdí jako u nás, tedy vpravo,tak volant mají jak v Anglii, tedy také vpravo. Před případný předjížděním je třeba se 3x pokřižovat, protože jestli s volantem vlevo často vidíte blbě, tak s volantem vpravo nevidíte při předjíždění spolehlivě nic. no asi platí, že nas mnóga. Dalším znakem je, že malé děti vozí řidič na klíně, dítě tak vlastně plní v případě nehody funkci airbagu. Chytré a levné řešení. Toto se děje bez ohledu na to, na jaké straně vozu se volant nachází.

Bankomaty a směnárna v Mestii fungují v pohodě. Jen pozor při výměně peněz na sebemenší drobnosti ( natržený růžek u bankovky, čárka od propisky…). Krutopřísná slečna bankovnice vám v bance bankovku vrátí a nepřijme ji.
Super restaurace je Café Laila přímo na náměstí, dá-li se tomu náměstí v tom gruzínském bordelu říkat. Navíc vám pomohou a to i hodně v případě problémů či sehnat taxíka a tak. Neskutečně fajn lidi.
Ubytování – David Ratiani – spardishi@gmail.com , super a v pohodě. Má i auto a odveze za rozumné peníze. Cena byla 20 Lari ( 200,- kč) za osobu a noc. David je borec s velkým srdcem a tvrdí,že umí anglicky. S přehledem na většinu otázek odpovídá zkušeně „maybe ye, maybe no“.
Pivo je hlavně Natakhtari a stojí 3,- lari ( 30,- Kč) a pít se docela dá.
V Gruzii obecně ja častá odpověď, no problem… Problem začíná až při realizaci dané domluvy, připravte se na to. Příklad: Chceme jet tímhle konkrétním autem, je to možný… No problem, yes….Ale fakt tímhle jo. – No problem, yes“ ( byl to suprovej a novej VW transporter s klimatizací)… Realita o pár dnů později: No jenom tohle jede do Tbilisi, nic jinýho, tak v čem je problém? ( přijel nějakej 20 let starej Ford Transit) V centru Mestie stojí jakýsi vybydlený komplex budov, něco ve stylu alpské vesničky, akorát jako všude jinde v této zakavkazské zemi nic nedotáhnou do konce. A tak na náměstí chodí kadit krávy, toulají a perou se tam sobáky,neboli psiska.Všechno udělají tak na půl, ale nakonec to vždycky jde, protože musí. V Mestii jsou různý muzea, dobrý je muzeum kavkazského tygra Michaila Khergianiho, to byla jejich horolezecká legenda. Za návštěvu stojí i etnografické muzeum. Občas se Mestii či Svanetii říká gruzínské Švýcarsko. To první platí, to druhý ne, abychom si rozuměli.

Středa 1.7. jdeme na trek Mazeri – Gulli pas ( 2 956 m) – Mestia. Délka treku je cca 10 – 11 hodin. Rozhodně je lepší nechat se odvézt do Mazeri a začít tam. Po ránu a během dopoledne tak máte šanci spatřit kavkazský symbol, horu Ushbu. Půjdete-li opačným směrem, tak až do Guli pasu, cca 6 hodin Ushbu neuvidíte a kolem oběda se často hora schová v mracích. Nechte se odvézt do Mazeri a požádejte někoho místního, aby vám ukázal začátek treku a počítejte s tím, že snadno zabloudíte. Nás David vyhodil u nějakýho kravína, v dálce polorozpadlé baráky, vyběhl do bahna, zvedl ceduli z bahna, ukázal a řekl – zděs v Guli pass. David mluvil občas rusky, občas trochu anglicky. Bez něj bychom to nenašli ani omylem. Nebo jak poznamenal prezident SK Alpské nuly a kamarád Jarda. „V Gruzii je mnoho cest, které nadějně začínají a naprosto beznadějně končí“. To ale poznáte až za delší dobu. Cesta z Mazeri do Guli pasu je značená standardně asi KGT ( klub gruzínských turistů), tzn. na rozcestí a tam, kde je potřebujete značky nejsou. Tam, kde je nepotřebujete, jich je hafo. Půjdeteli z Mazeri je důležité mít potok po levé ruce. V jedné chvíli to výrazně svádí jej přejít a jít těsně podle potoka mít jej po pravé ruce, ale to je špatně. Ne a ne ! Budete se vracet jako my. Cesta trvá do sedla zhruba 4 hodiny. Převýšení je slušných 1 500 metrů. Tahle část cesty je ovšem nejhezčí. Po dosažení sedla v téměř 3 kilometrch výšky následuje mírný setup a pak dlouhý travers ve 2 500 m k dalšímu hřebeni, kde se později cesta napojí na polńačku, která vede k jezírkům Kuruldi. Cesty zde moc nehledejte. Perte do po loukách a padejte, klouzejte jak do jde. Nakonec se napojíte na širokou cestu vedoucí zpět do Mestie. Zpět do Mestie je to ze sedla ještě asi 6 hodin. Tenhle jednodenní, někdy dvoudenní trek s přespáním v Guli pasu rozhodně doporučují Alpské nuly. Zejména dopolední program s Ushbou je opravdu nezapomenutelný. Tedy když je hora vidět.

pátek 3.7. – Když jdou nuldi na Tetnuldi. Tetnuldi 4 875 m se tyčí za jasných dnů nad Mestií jako třpytivá pyramida na dosah, ale je to pořád hodina a půl cesty autem k začátku výstupu. Tedy když autem, tak jedině a pouze teréňákem. V současnosti existují dvě varianty zahájení výstupu. První, klasická je z vesničky Adishi v cca 2 000 metrech a pak pořád nahoru někam až do BC, který je na loukách těsně pod kamenou morénou v cca 3 000 m. Druhá varianta je nechat se vyvézt na konečnou silnice k budovanému lyžařskému komplexu se 120 km sjezdovek, který se má otevírat v prosinci 2015 a kde v červenci 2015 trčely asi 3 sloupy ze země a kolem pobíhalo dost dělníků, ale nikdo moc nemakal. Reálný termín otevření je tak prosince 2025. No nic, nechat se vyvézt autem skoro do 2 700 metrů vypadalo jako dobrej nápad a vcelku i je, ale časově moc neušetříte. Jistý problém, jako všude v této zemi je neexistence jakéhokoliv značení a zde mám pár dobrých rad pro čtenáře, kteří se protrápili textem až sem. Až budete na konečné na parkovišti budoucího lyžařského centra v cca 3 000 m, kde je pár vlajek, tak je nutné mírně po silnici sestoupit. Na první ( po cca 200 meterch) odbočce jít po silnici do leva a až na konec ( cca 500 metrů). Tam je možné udělat první BC tábor, je tam potůček. V případě, že vás nevyvezou až nahoru, tak jděte co nejvýše to jde a zahněte do prava na poslední odbočce. Tam ještě nezabloudíte, to je ok. Veselejší to je další den. Žádná cesta není. Jediná správná je víceméně traverzovat po jižních svazích kolem 3 000 metrů nahoru dolů jak u blbejch přes několikero údolíček a potůčků. Je to cca 2 – 3 hodiny chůze. Nemá smysl ani moc sestupovat, ale ani to prát kamsi nahoru, protože pak budete debilně setupovat k začátku nástupu do výšky cca 3 013 m. Pod sebou občas uvidíte širokou cestu, nemá cenu na ni sestupovat.Teprve až budete na dohled místa Amarati nest, tak jste správně. Z BC ve 3 013 m musíte přes kamenné moře skákat další hodinu a půl k nástupu do sněhového svahu. Je asi lepší jít co nevíc vpravo, možná se tím něco ušetří času. Sem tam je mužík,ale často jsou zavádějící. Zkrátka jděte jak to jde a někdy nejde. Až se vymotáte z tohohle blbákova, budete u cca 25 – 30 stupňového svahu vedoucího nahoru do C 1 v sedle AMARATI NEST cca 3 450 m. Zde je pár míst na stany, případně přímo na sněhu. Za nás tam bylo celkem 5 stanů a moc víc se jich tam nevejde. Je rozumný zde přespat, další možnost zachrápnout je až v C2 ve 3 750 metrech. Další výstup vede z C1 přímo nahoru celkem strmým sněhovým kuloárem. Lepší je lézt ráno a bacha při odpoledním sestupu v mokrém sněhu. Klouže to! Po překonání kuloáru dorazíte na malou plošinu, kde budete muset pár metrů sestoupit. Místo je trochu zmatečné, ale pohodová cesta jde vpravo, je tam občas mužík. Tedy – stojím na plošince, čumím nahoru, dám se malinko doprava a lehce dolů a narazím na pohoda cestičku. Obecně to svádí sestupovat z plošiny ihned napřímo či zkusit kus nastoupat a tam někde slézt, ale to je zbytečné. Mírně se sestoupí na další firnové pole a opět nahoru, nyní již bez orientačních potíží až na hranu ledovce KASEBI do cca 3 800 metrů do C2. Výstup je místy strmější,ale tak to někdy chodí. Cesta z C1 do C2 je tak na 2, možná na 3 hodinky. Nad C2 se tyčí nevyrazný vršek se zapíchutou,zlomenou hůlkou- tak 3 850 metrů. Pojmenovali jsme jej Pik Alpských nul. Cesta dál vede přes ledovec Kasebi k nástupu na strmou rampu,která se posléze narovnává a jde se do C3. Zde nemohu sloužit. My se vzhledem k zdravotním potížím dostali jen do C2. Na místě Amarati Nest v C1 ve 3 400 metrech byl kupodivu i docela signál na mobil.
Ofocený gruzínský průvodce má sem tam nějakou chybku, určitě se nejedná o výstup klasifikce 1A UIAA, je to těžší jak Mont Blanc, tipuju na úrovni Berniny,kde je lezení cca III. UIAA. Vše je větší dálka a bez cest. Červeně je zhruba vyznačena cesta od konce silnice. Po několika dnech strávených na Tetnuldi se dostáváme zpět do Mestie, na což je potřeba sehnat taxíka. Vymýšlíme, co dál a rozhodujeme se pro trek ne ledovec Chaladi. Jedná se o jednodenní výlet. Ideální je opět autem dojet kam se dá, ušetříte tím dobré 2- 3 hodiny chůze po silnici. Přecházíme most a hurá podél říčky nahoru. Občas je i značení, zde ovšem není moc kam zabloudit. Teoreticky tu můžete potkat méďu Béďu, i když by musel být méďa padlej na hlavu, aby tam lezl. Nikde nečekejte nějak extra vychozené pěšiny jako v Alpách nebo dokonce v Tatrách. Na konci asi hodinu a půl dlouhé vycházky pěkným údolím teče zpod ledovce řeka. Jako v Kanadě děcka to tam vypadá, fakt pěkný. Jako nuly se rozhodujeme, že je třeba jít dál. Po nestabilní moréně vystupujeme nahoru až k samotnému čelu ledovce. Tam se obracíme a ťapkáme zpátky, zhruba 2 hodinky. Proti nám jde docela dost trekařů. Ideální je ruská rodinka vybavená komplet ve světlých kalhotech a teniskách . Výborně se bavíme při jejich přechodech říčky, bahna a tak.

09.07.2015: Poslední den naší výpravy, která nezměnila dějiny alpinismu na Kavkaze vyrážíme do cca 45 km vzdáleného Ushguli. Najímáme si auto, platíme 150,- lari ( 1 500,- Kč) za auto, no laciný to není a vyrážíme. Že nás místní upozorňovali, že „road is very bad“, to berem jako kolorit, aby z nás vyrazili nějaká Lari navíc. No nekecali. Po neskutečným tankodromu dorážíme po zhruba 3 hodinách do 2 200 m do vesnise Ushuguli, což má být místní klenot chráněný UNESCEM. No nevím, bordel jako všude, věže jako všude. Co stojí za to vidět je kláštěr Lamaria a za ním stěna pětitisícové Schkary, která je ještě 3 km nad ním. Na deseti kilometrech šířky neklesá výška Schkary pod 5 000 m. Jestli to stojí za to vidět, no snad ano, jinde to neuvidíte, ale že bych z Ushguli padnul na káďu, to tedy zase úplně ne.

10.7.2015: Cesta z Mestie do Tbilisi je závěrečným očistcem za všechny naše hříchy a mučednickou jízdou v jednom. Projdeme tou torturou a ocitneme se nikoliv v ráji, ale v odpoledním Tbilisii. Po ránu nasedáme do dodávky zvané maršrutka, ano objednávali jsme si luxusní VW a samozřejmě přijela nějaká hirošima Ford ( to jen na okraj k poznámce, “ tohle jede do Tbilisi tak v čem je problém?). Řidič a big boss v jedné osobě nás umisťuje opět vzadu nad nápravu, takže až do Tbilisi to bude zase jako na labuťích kombinovaných s řetízákem. V totálně narvaný dodávce jede i babča s taškou. Vzadu se na sedačce tlačíme čtyři, za námi bouchají divně přivřené zadní dveře Podaří se mi jako zázrakem opřít si obě ramena o sedačku, zatímco koleny naražím do sedačky před sebou. Místa mám asi jako Gagarin ve Vostoku, ale ten na to byl trénovanej. Vedle se na mě tlačí borec,který je dvojníkem slavného závodníka ve formuli 1 – Alaina Prosta. Alain si ramena už neopře, je menší a má smolíka. 550 km cesty tak stráví v předklonu v pozici, kdy po propité noci sedíte na míse a lžete sobě i všemohoucímu, že už nikdy pít nebudete. Zase ale já se taky nesmím hnout, jinak by si Alan taky mohl chtít opřít záda. To nedopustím. Tortura trvá devět hodin až do Tbilisi, kde v odpoledním žáru kolem 40 stupňů vypadneme z tohohle ďáblovo povozu opět před vlakovým nádražím. Zbytek cesty už proběhl celkem civilizovaně. Příběh o tom, kterak Jarda málem nestilhl letadlo z Istanbulu do Prahy, protože mu šalina v Turecku jela trochu jinak než čekal, ať vypráví rodině a známým. Nakonec to ale zvládl a patří mu nehynoucí vděk členů našeho klubu za to, že nás vzal do Prahy svým autem.

Modrá mešita - Istanbul

U paláce Topkapi v Istanbulu

Sultanahmed - Modrá mešita

Hagia Sofia

Cesta do Ushguli je masakr

Ushguli

Schara 5 206 m a klášter Lamaria

Klášter Lamaria a stěna Schary 5 206 m

Tak hlavně nepřepálit rychlost

Gazík je vozidlo 🙂

Tbilisi

Ushguli

Nuly neustále pronásledovali jejich fanoušci. I v Tbilisi.

Ushguli

« ‹ z 3 › »

Článek Gruzie a Kavkaz 2015 se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Peru 2007

JP — Tue, 22 Oct 2019 18:18:00 +0000

Tento příběh napsal život, pomocí sms poznámek jej zaznamenal Míra a v neobjektivním cestopisu jsem ho sepsal já. Tímto děkuji Mírovi za poskytnutý materiál, z něhož je hojně čerpáno či dokonce přímo citováno.

14.6. 2007
Ve dvě odpoledne je sraz u Míry, celkem na nic nečekáme, skáčem do jeho nové Schade Oktavia včetně bagáže a frčíme do Vídně. Následující cestování probíhá přibližně takhle.
Cca 3 hodiny do Vídně, pak asi 3 hodiny čekání, kolem 21.30 odlet do Madridu, kolem půl jedné ráno jsme v Madridu, přesun na penzión, přesun z penziónu do baru, v baru do sebe vyklopit asi 3 Heinekeny, na závěr přesun z baru na penzion a spát jak u maminky.
Takovýhle manévry by nezvládl lépe ani generál Suvorov.

15.6.
Odvoz z penziónu na letiště, 3 hodiny čekání, pak 12 hodin letu v poloze incké mumifikované oběti, cestou lehké občerstvení od letecké společnosti, jejíž letušky vypadaj jak dominy, červené kostýmky a černé rukavice. Hlavně se na nic neptat nebo mě ztluče bičíkem do bezvědomí.
Po 12 hodinách přílet do Peru, prima úřednice o váze malého mamuta mi důležitě dává razítko do pasu a hurá pro tašky. Jsem v Peru, poprvé v Americe.
Jedna taška nedorazila, 2 hodiny sepisování o ztrátě zavazadla s Pierrim Ravennou, následné zuřivé telefonáty s majiteli hostalu, kteří už mezitím odjeli a tím pádem jsme zůstali na letišti sami jak sirotci. Nahánění se po letišti stylem, stojím 5 metrů od stánku s květinami pod velkou reklamou….
Nahnali nás do auta, komplet uzamkli a neskutečným smradem a bordelem to pálíme kamsi tmou do hostalu Roma, proč Roma když jsme v Limě nevím, je mi to fuk. Pozdě večer příjezd do hostalu . Zjišťujem , že trefnější název by byl „ U dvou bukanýrů“, ale neřešíme to, jsme moderní civilizovaní lidé a respektujem právo menšin, navíc kluci jak buci jsou naprosto v pohodě a zajistili přesně to, co jsme chtěli a za cenu, jež byla domluvena, což je v Peru vzácnost nad vzácnost.

16.6.
Po ránu vše ok. Podlaha je z mahagonu, koupelna vymalovaná hlinkou, prostěradla vypadají „řádně jetá“. Teplá voda kupodivu teče i když divně a málo. Eletrická instalace v koupelně nikoho nezabila, takže dobrý. V pochybné restauraci si dáváme divnej hamburger, přesto průjem se nám zatím vyhýbá. Prohlídka Limy, města s cca 7 000 000 obyvatel, smog, smrad a nepříliš dobrá bezpečnostní situace. Jedeme taxálem k Pacifiku, kde mě místní taxikář dostává klasickou fintou, jakoby omylem mi vrací méně, než by měl a odjíždí. Hřeje mě pocit, že dneska zabezpečil za moje peníze rodinu, okrad mě asi o 70,- Kč, nic hroznýho, ale je to první vlaštovka toho, čemu říkáme „ přiměřené okrádání gringů“. U Pacifiku navštěvujem jedno z mála hezkých míst v Limě a sice místní restauraci Larco de Mar, která ční na pilotech přímo z moře. Zatímco se o nás stará místní obsluha, pozorujeme surfaře, kterak v chladné vodě
( Humboldtův proud) surfují na vlnách. Míra si dává mořské potvory ( fuj velebnosti, ještě se to hejbe), Jirka taky, já neriskuju a dávám klasika špagety. Špagety jsou stejný asi všude na světě.
Večer odvoz na autobusové nádraží a ve 22.00 hodin přesně jedem společností Cruz del Sur
( jižní kříž) do cca 500 km vzdáleného Huarázu, nazývaného též jihoamerickým Chamonix.
Autobusy jsou mimořádně pohodlné a luxusní, navíc jezdí absolutně přesně. Velký nezvyk v této zemi, nicméně je to fajn. Po 8 hodinách jízdy dorážíme druhý den do Huarázu, města po Bílými Kordilérami.

17.7.
Ráno kolem 5.30 hodin se vypotácím z autobusu, bereme bágly a tu se nás jeden místní Inka slušnou angličtinou zeptá, jestli hledáme ubytování. V té chvíli ještě neznáme jeho jméno, nicméně jmenoval se Aldo Antonio Rodriguez Herrera tedy něco jako Jean Claude Van Damme. Kromě toho má i bráchu, ten má na vizitce pouze Marco Herrera, ale za to má pod jménem napsáno „ manager“.
Mluví anglicky, cena 5 USD za osobu je taky v pohodě, po krátké poradě berem. Taxálem jedem do penziónu, na záda beru batoh a ve výšce 3000 metrů vyběhnu do prvního patra, kde máme pokoj. Tam bez dechu padnu na postel, výška je prostě znát a víc než dva dny cestování asi také. Jsem totálně grogy, zalehnu a dopoledne prospím.
Odpoledne podnikáme krátký aklimatizační výlet nad město do výšky asi 3 200 metrů, cestou je nutno přebrodit špinavou řeku, kam místní hází veškerý bordel, taky v ní perou svoje svršky a myjí se. Následně procházíme kolem okna jakési madam, která právě činí něco, co by se dalo nazvat hygienou, skoro intimní, když kolem šel první z nás, tak se podivila, když poslední, tak vypadala, že na nás vyběhne a bude požadovat odškodnění za to, že jí šlapem po pozemku, případně po nás mrskne šutr. K večeru porada a jasně, druhý den jedem na aklimatizační výlet k laguně Parón do výšky 4 200 metrů.

18.6.
První výlet, v podstatě celodenní, taxíkem , jímž je dodávka TOYOTA HIACE, frčíme nejspíš s tátou a jeho synátorem, co má uši jak rogalo, k 80 km vzdálenému jezeru PARON.
Míra tvrdě vyjednává cenu, rozhodl se, že ty ubohé indiány oškube až na kůži ( zjevně se rozhodl jít ve stopách Fransisca Pizzara jenž se 150 vojáky rozprášil Incké impérium – akorát, že my jsme tady jenom 3), což se mu asi po 30 minutách daří.
Moje madridská španělština nakonec kapitulovala před kusem papíru a propiskou. V taxálu je rázem veselejc.
Laguna Paron je ve výšce 4200 m.n.m. v údolí mezi Pyramide 5 885 m, Pisco 5 752 m a Artensoraju 6 039 m, známou jako Paramount Picture. Hladina jezera klesla o cca 5 m, neb morenový val začal propouštět. Skrz skálu je odvod na turbinu. Taxi z Huarazu do Carazu – 80 km, pak na 30- ti km 2 km převýšení, . Až do 4000 m.n.m.jsou zavlažovaná políčka a domky z vepřovic. Lid je zcela zemědělský. Jezero lze obejít jen z jedné strany. Procházka tak na 2 hodiny. Ze 250 Sol za taxi usmlouváno na 190, přesto ale ještě zkoušel navýšení o 45 Sol, hajzlík, nicméně je to tady normál. Jsme tu v pozici bílých pracháčů z Evropy s velkým foťákem a pokoušet se jim vysvětlit, že na tuhle cestu jsem dlouho šetřil nemá smysl. Taxikář na nás počkal, peníze dostal až po konci cesty v Huarázu.

19.6.
Ráno odjíždíme taxíkem od penziónu do vesnice Cashapampa.
První den známeho treku zvaný SANTA CRUZ. Kromě nás nám pomáhají dva oslíci a jejich manažer Enil. Enil vyrazil jen tak v sandálech, džínách s nášivkou rappera Eminema a kšiltovkou. Tu a tam vyšlápl nějký ten kravinec či oslinec a byl prima, uměl jen španělsky.
Kolem 10.00 jsme vyrazili z Cashapampy – 2973 m.n.m. údolím Santa Cruz, plným kaktusů a tilandsií, které kvetou jako o život. Spodní část údolí je taková Krakonošova zahrádka plná exotických rostlin a všudypřítomného prachu. Vítr máme v zádech a prudce stoupáme. Nocleh v kempu Llamacoral ve 3765 m.n.m., kam jsme dorazili už po půl druhé, takže se nudíme, pozorujeme domorodku s dětma i ostatní trekaře, funkční větrnou eletrárnu a čekáme na ráno, abychom vyrazili dál. V noci mi je nic moc, aklimatizace postupuje pomalu.
V následujích dnech to bude vypadat asi takto, od 8.00 do 14.00 chůze, pak stavění tábora, následně čekání na tmu a když kolem půl sedné padne tma, tak čekání na světlo.
Kulturní program nám po většinu večerů poskytne přehrávač MP 3 a kolem půl sedné pravidelně i velkoplošná projekce, což znamená zapnout foťák a prohlédnout si na displeji, co bylo nafoceno. Míra se stal dobrovolně a rád kuchařem expedice, takže vaří jako o život.

20.6.
Po 12 hodinách spánku, vlastně polobdění, mírně stoupáme údolím. Před námi se tyčí Taulliraju 5800 m.n.m. Vpravo očekáváme Artensoraju, tedy Paramount Picture ( klasický tvar má ale z jiné strany). Jsme ve 3800 m.n.m., údolím podél dvou jezer duje studený vítr, ale kravky a koně v pohodě spásají. Po 2 hodinách jsme na konci roviny. Máme výšku Ortleru, tedy 3900 m.n.m. Vystoupali jsme 200 m doleva, abychom vzdali hold jedné z nejkrásnějších hor světa, Alpamayo. Sedíme na kamenech pod Alpamayem a trpělivě čekáme, jestli nám hora ukáže milostvě i svůj vrchol, kolem se honí mraky. Přesto po nějaké době se obloha dostatečně protrhá a tak stíháme zírat na jakoby cukrem poprášené hrany hory a ledovce na jejím úpatí. Je neuvěřitelné, že se na tak strmích svazích udrží sníh, v Alpách by už dávno sjel do údolí. Míra má na to teorii nanuka, jejíž fyzikální a chemická komplikovanost přesahuje rámec tohoto stručného, neobjektivního a lehce egoistického cestopisu. Nocleh pod Taulliraju na Taullipampa ve 4250 m.n.m. Od 3 odpoledne se nudíme a čekáme na spánek pod občasnými kroupami. Ve stanu je fajn.

21.6.
Hned ráno po ovesné kaši vyrazíme do nejvyššího místa treku 4750 m.n.m. Punta Union. Za dvě a půl hoďky jsme v sedle. Padají kroupy a prší, nicméně povinná fotografie pod cedulí v nejvyšším místě treku se pořizuje. Po poledni jsme v Paria 3870 m.n.m. Po chvíli slunka poprchává. Spíme v Huaripampa ve 3700 m.n.m., kam jsme dorazili podél potoka, i s přítokem plným železité vody. Okukují nás domorodci, vejraj na nás jak na barevnou televizi z asi 5 metrů, tak na radu mezkaře vše natlačíme k Mírovi do stanu, aby nám v noci neodešly věci do nejlbližší vesnice. Prodali nám pivo, ale spočítat peníze na vrácení zpět za kluka musel Míra. Míra kromě kuchaře vzal na sebe ještě roli hlídače. Kolem 18.30 jdem spát, chvilku hudba, pak velkoplošná projekce, stejně jako večery před tím. Jirka odpoledne věnoval nějaký brufeny trekařkám co vypadali, že je s nima amen. V téhle výšce je prostě aklimatizace nutná, jinak člověk trek víc protrpí než prožije. Kromě výšky je trek absolutně pohoda, pouze chůze a dá se zvládnout v teniskách. Já jej absolvoval Reebokách za tisícovku.

22.6.
Odskočit si na malou v horách ( myslím tím WC, pedofilie je i v Peru trestná) má mnoho nevýhod, ale sem tam i jednu výhodu. Bez světelného šumu, v ledově průzračném vzduchu máte pocit, že se můžete dotýkat hvězd, neuvěřitelně jasná Mléčná dráha s milióny hvězd je zážitek, na který se zapomenout nedá. Přišlo ráno a zase balení všech věcí, nakládání na oslíky a pochod. Zatímco trekaři někteří více a jiní méně obvykle funí, potí se a lapají po dechu, tak manažeři oslíků ( říkejme jim oslaři) capkaj v pohodě v sandálech a ještě u toho stíhaj debatovat. Holt v těchto výškách žijou od narození.
Po ránu jsme klesli na 3.505 m.n.m. k dědině ze 17. století jménem HUARIPAMPA a znovu vystoupali do Vacquerie 3800 m.n.m. Dál už jedeme autem do průsmyku ve 4767m.n.m., tak jsme vylezli +30 metrů a máme v podstatě Mont Blanc. Passo di Stelvio je 2 km pod námi. Jedeme k jezerům Llanganuco, k památníku československé expedice nad jezerem ve výšce 3.850 m.n.m. a pak se vracíme do Huarazu. Auto bylo překvapivě bílá Toyota kombík, řidič překvapivě mluvil jen španělštinou, opět musela zapracovat má „madridská španělština“.
Una pausa seňor, por favór, quiero tomar una fotografía. Gracias
Po čtyřdenním treku jsme se vrátili do Huarazu, abychom se připravili na hory.
Máme za sebou pochod údolím Santa Cruz ze 2700 do 4750 m.n.m., pak na 3200 a přes 4800 zpět na 2200 a 3000 v Huarazu. Problémy zatím odpovídají odlišnosti hygienických návyků. Uctili jsme památku našich horolezců pod Huascaranem a zírali na vesničku ze 17. století s políčky, došky a lidmi jak z Dickense. Jen o špíně tolik nepsal. Nyní dva dny rekonvalescujeme a pak vyrážíme zase do hor, nejsme troškaři, zkusíme Huascarán Sur, 6 768 metrů nad mořem.

26.6.
Včera jsme domluvili průvodce Joseho. Buzna, co bydlí v hostalu na jednom pokoji, Mírovi řekl, že nahoru není průvodce třeba. Brzy uvidíme. S hodinovým zpožděním, ale s obsahem Jirkovy tašky, která nás po více než týdnu dohnala, jsme v 10 vyrazili. Začínáme ve vsi Musho – 3000 m.n.m. čekáním na osly a děkováním za globalizaci s Coca-Colou, neboť poskytuje jistotu i ve vsi, kde by člověk do pusy asi jen tak něco nevzal. Dnes nás čeká 1200 výškových metrů, které jsme zvládli oslím tempem za necelé 3 hoďky.Jinak osel je teday sakra rychlý zvíře.Povečeřeli jsme a na terasách Base Camp ( tady vlastně Campo Base), čekáme na západ Slunce a Jižní Kříž. Hvězdy jsou na dosah, stačí se natáhnout.

27.6.
Brzy po ránu vrhá dvouvrcholový Huascarán výrazný stín na protější pohoří Cordillera Negra.
V 8.15 opustíme BC a po 45 minutách máme 100 metrů po hladké skále s více než 20 kg na zádech.
Místy je skála namrzlá, na jednom kameni jsem se rozplácl jak žába na všechny čtyři, ale ustál jsem to.
Po 1,5 hoďce poprvé odpočíváme ve 4430 m.n.m. V 11.00 jsme na chatě 4.670 m.n.m. a nad námi Huascarani. Ve 4990 m.n.m. jsme vlezli na ledovec a ťapkali, na závěr po 20 krocích, do C1 v 5300 m.n.m. V 18.00 zapadá Slunce. Jdeme spát. Ráno jdeme v 6 na ledopád mezi séraky.
Dostávám klasickou výškovou nemoc, zvracím, v hlavě milión permoníků, co mi buší zevnitř a neustále mám pocit, že se dusím, hrůza, hnus.

28.6.
V 6.00 Já i Jirka ohlašujem: „Jdeme dolů, máme horskou nemoc.“ Míra ještě zůstává, chce dát ještě jeden pokus a průstup přes ledopád do sedla Garganta ve výšce cca 6 100 metrů. V tuhle chvíli se naše cesty na pár hodin rozdělí, my jdem dolů, po perfektně vyhlazené skále, nicméně boty drží skvěle, následně lehce sejdem z cesty, což nám umožňuje skalkařit ve výšce přes 4 000 metrů s 20 kg báglem na zádech. Jirka problém řeší tak, že svůj nový bágl prostě příslušných 5 -7 metrů dolů vždycky hodí. V tuto chvíli se tak stává testovacím lezcem firmy Berghaus.

29.6. ( Mírovo story – my spali v base campu)
Ve dvě ráno začne foukat, že nám to stan málem odnese. Vstávání do – 20 stupňů, či kolika, nic moc. Cítím 4 roky staré omrzliny. Po kaši a čaji Mate (koka) v 7 vyrazíme proti severáku ze sedla a 50ti až 60ti stupňovému stoupání. Napřed se mi zdá, že to půjde, ale po třičtvrtě hodiny se zadýchávám a nestíhám. V 5500 m.n.m. se nechávám vyfotit. Jdu zpět. Mám toho i tak plné kecky. Nejprve 500 m po ledovci, pak 800 po ledovcové skále, na níž každá voda mrzne, pak 1200 po oslí stezce. Večer mě čeká postel v Huarazu.

„Sen se rozplynul anebo se naplnil“? ( Míra Beneš)
Ani poradne nevim, Huascaran pusobi strasne majestatne. Jeho ledovce jsou nebezpecne a projit seraky se ma nejpozdeji do 11 dopoledne, pak tropicke Slunce uzasnou silou rozehriva jejich pevnost a ony se riti dolu. Zatim jsme ho parkrat objeli, ale poprve jsme se k nemu zacali priblizovat. Zatimco dosud vypadal mohutne, ted se zacal jeste zvetsovat. Zacali jsme ve vsi Musho a diky oslum jsme ze ·3000m.n.m. do Base Camp ve 4200 vystoupali v pohode. Jizni Kriz zaril a sen se zdal byt bliz. Dalsi postup uz byl s cca 25 kily na zadech, a právě zde by mozna soudruzi z NDR hledali chybu. Ve 4990 stoupame na led a jdeme, spise
zastavkujeme, v poslednich metrech vzdy po 20-ti krocich vydychavame, do 5300, tedy C1. Nadhera, kamarad bleje, druhy fedruje brufen, ja se, az na rozlamana zada, citim relativne
OK. O pulnoci Jirkovo hodinky ukazuji -15 stupňů, pak prestava sledovat. Kdyz rano pripravuji ovesnou kasi a caj, zjistuji, ze si obnovuji ctyri roky stare omrzliny. Z vedlejsiho stanu se jen ozyva, mame horskou nemoc, do C2 v 6000 jiz nejdeme. Co se da delat, navazuji se Josemu na lano a zkousim vyrazit, nastoupat 200 vyskovych metru me ale stoji strasne sil, tak se vracim do C1, ze to zkusim druhy den. Kamaradi jdou dolu a ja piju jeden caj za druhym a v horkem dni se smazim na ledovci. Druhy den prituhuje, rano je mraz vetsi, ale ja uz bez rukavic neudelam ani ranu, Proti silnemu vichru nasazuji vetrovku a vyrazim. Po 200 vyskovych metrech uznavam, ze sny je treba uchovavat a nejenom naplnovat. Stena nade mnou je uzasna. Az zezdola (2500 vyskovych metru do vsi Musho – 3000m.n.) si uvedomuji, jak daleko a soucasne blizko snu jsem byl.
V pondeli vyrazime do hor znovu, tentokrate budou nase cile mensi.
Mějte se všichni pěkně Míra Beneš.

2.7.
Po předchozích poradách a radách víme, že pobyt se pomalu chýlí k závěru a tak nastává vlastně poslední šance vylézt pořádný kopec, který v Evropě neseženem a kvůli kterému tu také jsme.
Rozhodnutí padá na Pisco 5 752 m, lezecky poměrně jednoduchou horu, údajně s nádhernými výhledy. Je fakt, že 248 m jí do šestitisícové výšky chybí, ale kdo kdy zažil lezení ve výškách nad 5 000 metrů, ví své.
Od jezera Llanganuco 3800 m.n.m. jdeme do Base Camp s osly. Vystoupali jsme do BC pod Pisco ve 4610 m.n.m. a děláme véču. V půl páté zmizí Slunce za morénu a prudce se ochlazuje. Jirka vystupuje 150 metrů na morénu nad Base campem a koumá cestu na další den, já fotím kýčovitě nasvícenou Chopicalqui ( 6 354 m).

3.7.
Dnes máme dojít do C1, který je za morénou o 300 m výše. Jakmile vyleze slunce, je teplo a námraza mizí. Už se zase smažím v morénově suti od 9.45 do 12.15.Skáčem po kamenech nahoru a dolů. Nejhorší je, že člověk neví, jestli kamen, na který došlapuje je pevný nebo se zhoupne, takový balet v 4 800 metrech s báglem na zádech. S tímhle by měl problém i Harapes. Jsme v C1, počasí nádhera a k večeru zahlédnem obrovské ptáky, jsou to Kondoři a dopřávají nám svým kroužením majestátní podívanou. Kousek od tábora jsou pak pomníčky těch, kteří za možnost zažít krásu hor zaplatili cenu nejvyšší.
Zítra jdem na vrchol. Od 14.30 do 16 jsme jukli k ledovci 5060 m.n.m. Vaříme asi milión litrů čaje Koka, bychom předešli horské nemoci.
Výsledkem je, že chodím v noci x krát na wc, což v tom mrazu obnáší rozepnout spacák, vysoukat se z něj, rozepnout vnitřní stan, nazout si boty, rozepnout vnější stan, vysoukat se ze stanu jak tankista z tanku pak se vyčůrat. A předešlou procedůru absolvovat v opačném pořadí.
Tenhle tělocvik několikrát za noc je hodně vopruz. Vše vynahrazuje nádherná obloha.
Dalším důsledkem je, že čaj Koka mi už leze krkem. No nic, hlava mě stejně nějak bolí, ale to je spíš dáno nepohodlnou polohou ve stanu než čímkoliv jiným.

4.7. ( výškový rekord – 5 752 m, 4.7. 2007 – 10.00 hodin peruánského času)
Budíček je nekompromisně v 4.30 hodin, pro mě to celkem nic neznamená, moc jsem stejně nespal. Máme zabalený jeden batoh pro všechny, statečně jej beru na záda na první část trasy.
Po pár minutách se cítím jak Meresjev, ovšem s tím rozdílem, že mám nohy, ale nemám plíce. No, mám nohy, zima slušná. Radši v botách a rukavicích cvičím prstama, aby neomrzli.
Po zhruba hodině dosahujeme k nástupu na ledovec, což je hodně strmých cca 15 metrů, konečně nejaké zajímavé lezecké místečko. Hlava už nebolí a jde se mi překvapivě lehko. Bágl už na sobě dávno nemám, ještě na moréně mi od něj statečně pomohl Jirka a Míra.
Po nějaké době se symbolicky navazujem na lano. Jirka jde první. Tohle rádoby jištění moc rád nemám,ale co. S menšími pauzami se po pěti hodinách dostáváme na vrchol Pisca. Výš už to prostě nejde a tak 4.7.2007 v 10.00 místního času stojíme ve výšce 5 752 metrů nad mořem.
Famózní kruhový rozhled, všude jinde by to byla hora první kategorie, tady je to „jen“ kopec něco pod šest tisíc, obklopený vrcholy, kde se psala historie andidnismu, jak píšou místní.
Mimochodem v celé severní a střední Americe jsou jen tři vrcholy vyšší naž 5 700 metrů, v Africe pouze jeden a v Evropě samozřejmě žádný. Tady v Cordillera Blanca na území cca 20 x 180 km je kopců s touhle výškou 57…
Absolutní azuro, na vrcholu jsme ještě s jednou expedicí a dvěma amíky.
Po focení a zírání na tu nádheru začínáme v pohodě sestupovat. Předběhli jsme jednu expedici, jejíž členové jsou v horách asi poprvé a tak mají naprogramováno na pořádnej malér, stačí, když je člověk vidí lézt. Naštěstí mají horského vůdce.
Začíná sestup roku, kdy z 5 750 metrů sestupujem až do Cebollapampa, kde přespíme ve výšce 3 900 metrů, celkem v teple a bez větru, který vane ve výšších polohách. Dokonce je tu i občerstvení, dávám Pepsi a Jirka s Mírou pivoňe.
Usíná se hezky, prostě jako když se něco podaří.

5.7.
Spali jsme v Cebollapampa v 3900 m.n.m., což je vlastně vrchol Ortleru. Auto přijede v 11.00, díky tomu máme spoustu času na polévku, čaj mate, pivo nic jiného není a balení. Cestou do Huarazu dáme novou vlaječku na památník horolezcům. Během doby se z něj stalo místečko, kde jsou pamětní desky obětí místních hor. Jinak místo tábora československé expedice bylo mezi jezery LLanganuco a to na pravo od silnice, když pojedete z údolí do hor. Dnes již sesuv zarůstá vegetací. Památník je pak nalevo od silnice a není to místo tragédie. Cestou zpět navštěvujem ještě trosky zničeného města Yungay, které je vlastně jedním velkým hřbitovem. Až sem totiž v roce 1970 dorazil aluvion a zničil celé město a zabil skoro všechny jeho obyvatele. Na troskách města je postavena socha Ježíše Krista jenž je čelem obrácený k majestátnímu Huascaranu a tím snad ochraňuje údolí před další zkázou.

6.7.
Trávíme sladký den nicnedělání v Huarázu, nakupujem nějaké zbytečnosti a odpoledne vyrážíme do lázní kousek za městem. Mým snem bylo dorazit tam motorovou rikšou. Sen se plní, sice trošku komplikovaně, ale plní. Volíme systém, že nasedáme do první volné rikšy a zadaváme směr jízdy. Řidičovi se dvakrát nechtělo, neboť celkem správně usoudil, že vrhnout se v jeho vehiklu mezi autobusy, náklaďáky a cokoliv je poněkud víc než jen adrenalinový zážitek. Každopádně naše neústupnost slaví, podivná tříkolka s motorem z Pionýra se rozjíždí a rychlostí rychlejší chůze či pomalého klusu se blížíme k asi 7 km vzdáleným lázním. Cestou nás do kopce předjel mládenec na kole, což našeho pilota vybičovalo k závodní akci. A skutečně po chvilce jsme dostihli cyklistu a opět se ujali vedení v tomto podivném závodě. Nepochybuji, že v okamžik předjetí se ten peruánský hoch cítil jak Michael Schumacher. Lázně jako takové nejsou nějak nic moc extra, ale rozhodně tam byl klid, žádný řev, troubení aut a prach. Voda byla příjemná i když barva nic moc, prostě železitá voda je zrzavá a na pohled nikterak vábná. Dobrudružství se pomalu chýlí ke konci.

7.7.
Poslední adrenalin, asi tak nějak by se dal nazvat den, který hodláme trávit sjezdem na horských kolech z výšky 4 200 metrů do výšky 3 000 metrů. Po snídani nasedáme do taxíku, překvapivě je to toyota corolla, kola v kufru a jedem na úbočí Cordillery Negra. Cesta po chvíli dostává pouštní charakter. Vyprahlá krajina s občasnými políčky a chatrčemi místních, prach kam se podíváš. Taxík nás vyváží do sedla ve výšce 4 200 m. Vzpomínám na první výlet k laguně Parón do té samé výšky, kde jsem nebyl skoro schopen dýchat. Po téměř měsíčním pobytu se mi dýchá jak kdybych byl u moře. Seštelováváme kola a po krátké pauzičce šlápnem do pedálů. Cesta se rozbíhá, já pomalu přestávám vnímat krajinu kolem, soustředím se jen na řízení kola na různých výmolech, štěrku, písečku a tak. Kolo nabírá rychlost, do žil se vlévá adrenalin. Jen si nerozbít úsměv, přece jen by to byla škoda v poslední den našeho pobytu. Téměř dole, již kousek nad městem, se mi povolují řídítka a řídit je skoro nemožné. Kámoši samozřejmě v prachu kdesi přede mnou, já jedu s bídou krokem, navíc jsem pěkně nakrklej. Po chvíli dojíždím Míru, ten mi půjčuje nářadí, dotáhnu řídítka a vesele dál. Jenže jak sem naštvanej, tak šlapu jak divej a vlastně sem omylem přejel celý Huaráz až na druhý konec, takže se po chvíli vracím, urvanej jak pes, protože s tím jak mě přešla naštvanost mě došly i síly. Večer se balíme, jdem na večeři a v 22.00 hodin končí naše dobrodružství v Huarázu. Autobusem společnosti Cruz del Sur jedeme noční krajinou zpátky do Limy.

8.7.
Noční jízda autobusem do Limy proběhla ok, přejezd na letiště taxíkem vlastně taky a zpáteční let včetně brutálních zdržení taky.

Praktické info:
a) Bezpečnost:
V Limě docela problém, rozhodně doporučuji zajistit si kromě ubytování i odvoz z letiště do hotelu, většinou to nebývá problém, každopádně to platí pro případ příletu za tmy.
Jinak samozřejmě používat selský rozum a “ neprovokovat“ kamerou, peněženkou, foťákem.
Stejně tak nechodit za tmy do okrajových čtvrtí a v případě fotografování mít s sebou radši ještě někoho dalšího.
Na treku vždy mít cennosti u sebe, nikdy nenechávat cennosti na oslovi bez dozoru, někdy vás obere i oslař.
Na noc všechny věci do stanu a zapnout zip, nenechávat věci ani v předsíňce u stanu.
Obecně bych řekl, že při zachování minima IQ je to v Peru docela v pohodě.
b) Zdravotní rizika:
očkování – žloutenka A, B , žlutá zimnice, tyfus ( vzteklina být může a nemusí, my ji neměli)
voda – pít jen převařenou, ve výškách i dezinfikovanou a ve městech balenou
dávat bacha na polodivoký psy, dobrý je mít pár kamenů po ruce
sledké zákusky – 100% jistotak jak přijít k průjmu, jinak platí že brufen, živočišný uhlí a endiaron je záruka relativně klidné noci
c) Doprava:
Na dálkové trasy nejlépe autobusem. Společností je mnoho, my jeli Cruz del Sur a jedna cesta z Limy do Huarázu přišla na cca 32 USD. Jízdenky vám celkem ochotně zajistí např. hotel v Limě, kde budete spát.
Po Limě, Huarázu a okolí je dobrý taxík, standartně bílá TOYOTA COROLLA, ceny jsou různé, nás stál výlet z Huarázu na lagunu Paron a zpět, včetně čekání taxikáře na cca 80 USD. !!! Taxík rozhodně platit vždy až na konci cesty, po vystoupení z auta a v okamžiku, kdy máte venku z auta i bagáž, jinak se vám cena rázem opět změní, to ostatně platí o všem, nikdy neplaťe nic předem, pouze dejte zálohu, cca 30% sjednané ceny !!!
V horách a na treky je nutné najmout osly včetně oslaře – cena je za 2 osly + oslař 20 USD na den + 1 den na zpáteční cestu. Trek SANTA CRUZ, který býva na 4 – 5 dnů tak vyjde na 100 – 120 USD. Osly, oslaře, průvodce atd. je lepší najímat přes agentutu, terých je spousta. Je zde menší riziko okradení, neboť agentury spolupracují přece jen se spolehlivějšími lidmi
Pro výstupy v horách je m ožno najmout průvodce, cena je různá např, na Huascaran je cena za průvodce cca 700 USD a k tomu poplatek za vstup do NP HUASCARAN, osly, doprava atd.
d) Domluva:
S Angličtinou skončíte na letišti, jinak pouze Španělština. Občas se ale i tak dá najít někdo, kdo anglicky umí. Nebudete-li mí s sebou někoho, kdo má alespoň minimální znalosti španělštiny, tak Vás okradou
e) Ceny:
letenka včetně všech tax – cca 26 500,- Kč
ubytování včetně snídaně – 5 USD na osobu
vstup do NP Huascaran – 20 USD na osobu
autobus Lima – Huaraz – cca 32 USD na osobu
očkování – cca 5 500,- Kč na osobu
běžný oběd v průměrné restauraci ( kuře, hranolky, kola…) – cca 90,- Kč na osobu
Celkově ta sranda vyšla na cca 48 000,- Kč