Hajzlpapír nad zlato – kolem Manaslu 2018

JP — Sat, 23 Nov 2019 18:40:00 +0000

„Svět je jako kniha a ti, kteří necestují, četli jen jeho první stránku“. Prý to řekl Sváťa Augustýn, v literatuře zmiňovaný pouze jako sv. Augustýn. Není totiž jisté, jestli jeho křestní jméno bylo Svatopluk nebo Svatomír. Ale hlavně je to dávno a není to důležitý.

mapu kreslila dcerunka

Nicméně na úvod je to chytrý a taky dobrý. Kačka dala kačku a když se jich po nějaké době sešlo dostatečné množství v přístavu, bylo rozhodnuto, že i Himálaj a dalekou Asii je třeba vidět na vlastní bulvy. Proto startuje nejslavnější oddíl SK Alpské nuly v den výročí Velké říjnové socialistické revoluce, která proběhla v listopadu z vídeňského Schwechatu a míří do Istanbulu, kde přesedlá na dalšího železného orla Turkish airlines. Cesta zabere přibližně dvě a půl hodinky letu. Následovat bude obligátní procházka Istanbulem s jeho památkami. A poté noční přelet do Nepálu, kde vystoupíme o den později i s časovým posunem 4 a tři čtvrtě hodiny úplně zpitomělí nechápajíc, že jsme opravdu tady. Na druhém konci světa na začátku cesty, kterou je okruh kolem osmé nejvyšší hory světa Manaslu. Tyhle přelety mě zničí. Nejdřív asi 2 hodiny do Istanbulu, pak 10 hodin Istanbul, po půlnoci dalších 6 hodin letu do Káthmandú a k tomu 4 a třičtvrtě hodiny, ano takhle debilně, časový posun. Nevím, kde jsem, kolikátého je a co tu dělám. Když naše ikonické chlapecké amatérské trio písní a tanců vytančí z éra v Nepálu, je to jako rána pěstí mezi oči.

Káthmándú je hlavní město Nepálu a začátek mnoha horolezeckých a cestovatelských příběhů. Kolik knížek jsem četl, jejichž příběhy začínaly právě tady. Kolik hrdinů mého dětství až do mých více než 40 let si muselo sáhnout na dno, aby dosáhli vrcholu. Jak já u čaje pod duchnou trpěl s hrdiny těch románů v jejich výškových táborech jako pes a netrpělivě obracel na další stránku. V dnešní době je Káthmándú hektické asijské město s více než milionem obyvatel ležící ve výškách kolem 1 400 metrů nad mořem v subtropickém pásu. Pro nezeměpisáře, na Nepál srandovně nízko s počasím celkem v cajku. A také vstupní brána do země, kde hlavním náboženstvím je pro 80 % lidí Hinduismus, 10 % Budhismus a pak ten zbytek. A kde můžete pozorovat nosorožce a slony v džungli nebo také vidět nejvyšší hory světa. V roce 2015 postihlo Nepál ničivé zemětřesení, které poničilo mnoho památek a jen zvolna se opravují. Ale snaha tady je, byť taková nepálská.

Napálci. Jsou to milí lidé, kteří z vás decentně škubou peří po menších částkách imrvére, ale nedivme se jim. Už jen to, že si můžeme dovolit cestovat přes půl světa, jen abychom viděli jejich kopce, je v opačném gardu pro ně nedosažitelným snem. 99 % Nepálců nikdy neuvidí hrozivou severní stěnu Kleti, jež pod lanovkou nevyšel ani slavný Reinhold Messner. Nikdy se zhluboka nenadechnou na vrcholu Kohouta, nejvyšším to místě Slepičích hor, protože tolik kyslíku není v Nepálu snad ani v hlavním městě. Takže nechat někoho vydělat není nic špatného a hlavně to jinak nejde.

Dvouhlavý obr Manaslu je se svými 8 163 metry osmou nejvyšší horou světa. Leží v pohoří Mansiri Himal, což je součást Himálaje. Západně od Káthmándú, necelý den cesty autem z Káthmándú. Hora byla poprvé zlezena v roce 1956. Její jméno pochází ze sanskrtu ze slova manasa, což značí intelekt či duši, jak praví chytrá Wikina. Takže v angličtině mountain of spirit. Česky někdy hora duchů, ale nevím jakých. Není duch jako duch, že jo a dál to nebudeme rozebírat. Právě kvůli oduševnělosti celého treku jsme si ji my, prezidenti SK Alpské nuly vybrali, abychom mohli rozjímat nad stavem našeho vesmíru a dojmout sami sebe mnohde až k pláči. Aáá tak kecám, kolem Annapurny je to snad jak na Václaváku, na Everestu je to podobný, další kopce jsou buď hrozně daleko nebo šíleně drahý. I takhle je to o něco dražší než na týden do Lignana. Rozhodnutí tedy padlo na okruh kolem Manaslu. Přibližně 15 dnů stále na nohách, od rána do odpoledne. Ze 700 metrů výšky, asi jako z parkoviště na Kleti, až do 5 106 metrů výšky v sedle Larkya La. Ze subtropické džungle až do země ledu nedaleko Tibetu. Na trek je potřeba parta povolení a povinný je místní průvodce. Povolení se samozřejmě platí. Pro nás zařizoval vše chlapík jménem Sonam Sherpa, na kterého jsem dostal tip od zkušeňáka z Nepálu, kterým je Ondra Uher. Ondro díky! Ještě z Česka jsme přes messenger domluvili potřebná povolení, jednoho průvodce, který je povinný a jednoho nosiče. Průvodce neboli guide umí anglicky (tak nějak) a obvykle nenosí bagáž. Nosič neboli porter většinou nosí bagáž a obvykle neumí anglicky. Tato kouzelná kombinace umožňuje navýšit cenu a zaměstnat dva lidi. Každý je specialista na něco jinýho. Před odjezdem balím, klasicky zase asi 20 kilo. Velkej bágl 15 kilo, cabinbag 5 kilo. A to v tom nejsou věci na lezení jako mačky, cepíny, lana a tak, protože jedem jen na trek. Když si to dám na záda, mám pocit, že s sebou plácnu o podlahu jak žába. Jak s tím budu chodit po Himálaji, to se teprve uvidí. Ale postupně, chronologicky, než se mi to vypaří z hlavy.

7.11. VŘSR v Istanbulu:

V den výročí VŘSR odjíždíme v pět ráno směr Vídeň. Bezproblémové odbavení a kolem 11 dopoledne letíme z Turkish airlines do Istanbulu. Istanbul – křižovatka na pomezí Evropy a Asie, megapole s asi 14 milióny obyvatel, kde nepsali dějiny členové klubu SK Alpské nuly, ostatně jako všude jinde. Byli jsme tu před třemi lety na cestě do Gruzie a jsme tu zas. Na letišti okamžitě nastává tzv. Clooneyho efekt (pojmenovaný po herci Georgi Clooneym) jak ho zná ostatně celá řada z vás. Ženy v nás poznávají slavné horolezce, padají nám k nohám, žadoní o fotografii a podpis, což s ruměncem ve tváři odmítáme. Chlapci dokonce některé ženy galantně zvedají ze země rychlým tahem za vlasy vzhůru. Turečtí derviši naopak žárlí a kolegu nulu Jardu dokonce nechtějí pustit do země, že si údajně není na pasu sobě podobný. Nám, jeho kamarádům je to srdečně jedno, my problém nemáme. Nějak mu tu tlamu ale naskenujou a může s námi do víru velkoměsta. Jedeme šalinou do centra, máme skoro deset hodin volna. Poctíme návštěvou centrum, kde je všechno už zavřený, Hagia Sofia zavřená, Modrá mešita se opravuje, to nám udělali naschvál. Jdeme ke Galatskému mostu, kde rybáři loví z moře staré gumy a občas nějakou rybu. Na zpáteční cestě si dáváme čaj v té samé čajovně jako před třemi lety. Jsou z nás štamgasti, jsme tu už podruhé za tři roky. Je divný, že si na nás napamatujou, nerozumíme tomu a je nám to i líto. Ale jsme tvrdí chlapi a zadržíme slzy. Pozdě v noci sedáme na zpáteční šalinu a jedem na letiště. Protože v půl druhé ráno letíme směr dálná Asie. Nepál volá. Jaký to tam asi bude.

8.11. Nepál – nechval dne před ouřadou:

Je skoro poledne a letadlo roluje po dráze letiště v Káthmándú. Vystupujeme a jdeme na odbavení. V tu chvíli netušíme, že je to na třetiny jako v hokeji. Takže první fronta vede k nějakým automatům, kde vyplňujeme kolonku za kolonkou. Trvá to trvá, fronta je to dlouhá. Ale to je teprve první třetina, s vytištěným lístkem jdeme do druhé fronty, čekáme, čekáme, ještě pořád čekáme, snad to bude konec, ale houby. Výhrou v této loterii jsou dva lístky, modrý a žlutý, pozor nic nevyhazovat, potřeba jsou oba dva. Stojí 40 dolarů a jdeme do finále. Třetí třetina je totiž nejvýživnější. S oběma lístky opakuji, nic co máte nevyhazovat ( ani starou letenku) stojím v nekonečně dlouhé frontě a čekám na rande s imigračním úředníkem. Stojím ve frontě, přede mnou frajeři co vypadají jak střední management z Ál-Kaidy. No radši si přestoupím do druhé řady, tady to bude ještě na dlouho. Znáte taky ten zákon “ druhá řada postupuje vždy rychleji a po přestoupení do druhé řady si tyto řady úlohy vymění ?“ Tak ten tady platí dokonale. Můj imigrační úředník je nadupanej borec, co po večerech kouká na americké kolegy v séroších, jak si odhalí na příjmu teroristy, co míří do Států už o okýnka na airportu. To, co by v Česku zabralo 20 minut trvá v Nepálu hodinu a půl, ale heuréka, přede mnou už nikdo není. Jen dva metry a lehký pokec s úředníkem mě dělí od vytouženého vstupu do Nepálu. Nechval dne před ouřadou, chtělo by se napsat. Ve zkratce asi takhle:

Já: Dobrý den,

Ouřada: Dobrý den, vaše dokumenty prosím.

Já: samozřejmě, dávám pas, prošlou letenku, dva lístky

Ouřada dlouze koumá prázdný pas: Váš pas je docela novej

Já mírně nejistě: Ano, je jen dva roky starej.

Ouřada: V něm nemáte nic, žádný víza, nic, prostě vůbec nic.

Já více nejistě: No v Evropě to moc není, ale mám tam vízum do Turecka.

Ouřada: Já nic nevidím, listuje pasem a kouká na mě, jakože mě odhalil.

Já zase ještě víc nejistě: Ne, počkejte je tam a nalistuju stránku, kde je razítko.

Ouřada podezřívavě: Prvně v Nepálu?

Já: ano

Ouřada: Obchodně, turistika?

Já: Turistika

Ouřada: Na jak dlouho?

Já: 22 nebo 23 dnů.

Ouřada: Tak kolik 22 nebo 23 dnů? Tváří se, že mě dostal a zabránil tak vypuknutí mezinárodního konfliktu

Já už ale hodně nervózně: 23 dnů, na trek kolem Manaslu jedeme, ubytování máme v hotelu Nepalaya…

Ouřada: dlouhý pohled do dáli skrz mě, takový ten, co uměl Vinnetou, když slyšel v dáli zvony v Santa Fe. Za mnou fronta jak na banány za komárů. Já zpocený už úplně všude. Nevím jak odpovídat, aby byl ouřada spokojenej. Nakonec ouřada bere nálepku a hurá, zpocený až na… ale jsem v Nepálu. Tohle úvodní antré by bylo dobrý vynechat, ale los asi padl na mě. Příjemný to nebylo a už jsem si odvykl se takhle na hranicích zpovídat. Kolegové nuly mezitím vyzvedli bágly a voala, jsem před letištěm. Najednou totální blázinec, bordel, smrad, naproti nějakej billboard ve stylu vítejte v Nepálu a pod ním snad reklama na odvoz lidských ostatků. Kvanta taxikářů, bereme jednoho a lezem k němu do káry. Většina taxíků v Nepálu jsou malá Suzuki Alto, něco jako u nás Fabie či spíš ještě menší. Nacpeme se dovnitř i s bágly. Víš, kde je hotel Nepalaya? Jasně, že vím a jedem někam. Jasně, že nevěděl, ale chtěl rito, money, prostě nějak přežít v tom blázinci. Dali jsme mu 10 dolarů za odvoz do centra, královská cena. Jsme někde ve čtvrti Thamel na druhém konci světa, je horko a nevíme kde. Strašně lidí, kol, rikš, aut, sem tam pes a prach rovná se jedno z nejšpinavějších měst světa Káthmándú. Taxikář každou chvíli zastavuje, ptá se na cestu, až zastaví někde, víme houby, kde a se slovy, odsud je to 2 minuty pěšky. Tak to zas ne, nás tu vykopne a víme houby, kde je hotel. Taxikář ale hned, že s námi dojde až do hotelu a vezme nám bágly, jen co zaparkuje. Tady a parkovat? Kde? To je mission impossible, jenže to neznáme Nepálce. V podstatě zaparkuje auto paní v obchodě, zabarikáduje jí vchod. U toho bejt nemusím. Dělám, že k tomu autu nepatřím. Paní něco zuřivě gestikuluje, taxikář něco smířlivě gestikuluje a my se klidíme, protože kdo uteče, vyhraje. A platí to všude v naší Sluneční soustavě. Hotel Nepalaya tam opravdu byl, mohu jen doporučit, za mrzký peníz velmi solidní přespání a snídaně na střeše na terase, jakž takž funkční i wifi. Cena 80 dolarů za 2 noci pro tři lidi, prostě dobrý.