Chodíte do fitka? Děláte nějaký sport? Nemyslím šachy. Ale jestli ano a zvažujete třeba nějaké fitness portréty, tak pár postřehů je níže.

Je fakt, že některé aktivity se na focení hodí víc než jiné a fitness focení mezi ně patří. Kdybyste o něm uvažovali, tak pár tipů. Za prvé kde. Že je to fitko je celkem jasný (no v létě to může být i workoutové hřiště), ale jaký. Tak především takový, kde to dovolí. Je to fitko a ne fotoateliér. Ne všude budou nadšení, jinde to zas nejde prostorově. Fitko zajistí buď fotograf nebo vy. V případě, že fotím já, tak zajišťuju já. No a teď ta druhá část. Potřebujete prostor, tam kde je to malé anebo jsou stroje příliš namačkané u sebe je to špatný. Výsledná fotka je pak vizuálně zmatek nad zmatek, z hlavy trčí nějaká tyč, a podobně. Na rovinu, gymů, kde se dá rozumně fotit, není zase tak moc. Pravděpodobně také budete muset uhradit nějaký nájem, když tam skáčete a fotíte. Holt každá sranda něco stojí, ale určitě Vás to nezruinuje. Berte to tak, že je to relativně exkluzivní záležitost, kdyby se tam fotilo každý týden, tak by Vám dali činkou po kebuli a fakt si tam nemůžete jen tak přijít a začít fotit ( nemyslím ty divný obrázky z mobilu). Také je běžné, že fitko si pak nějaké fotky použije i u sebe na sockách či webu.Co na sebe. Bez ohledu jestli jste muž či žena se stihnou dva outfity. Berte to nejlepší co máte, nefotí se trénink, kde jste červení jak prase, ale fitness „portrét“ v gymu. Makeup rozhodně ano, při focení prostě jo. Hřeben vždy s sebou, píšu to všude, protože se stává, že si slečna hřeben zapomene a pokud má dotyčná háro jak Hagrid, je to problém. Někoho jako asistenci je vždycky lepší, ale úplně nutné to není. Většinou si asistentku beru, budete-li mít svou ( kámoška, partner/ka), tím lépe. Doplňky jo, ručník, sluchátka, rukavice, flaška na pití apod. Buď se to použije nebo ne. Čas focení – cca hodina a půl a fotí se v době nejmenšího provozu, tzn. často večer před zavíračkou a někdy těsně po ní. Tady je nutné brát v potaz, že i tak jsou ve fitku někteří klienti a je to pro ně trochu show. Já obvykle začínám kolem osmé večer a končí se v cca půl desáté. Úplně pravidlo to ale není. Také už byl dotaz – jak se fotí takový ten lesklý/mokrý efekt? Nebojte, na nafocení efektu mokré pleti je fígl a nebolí to. Dál používám někdy mlhovač, který vytvoří trochu atmošky a barevné záblesky. Tohle zkrátka není formální portrét. Cena za takové focení je u mě od 3000,- do  3 500,- Kč a záleží, jestli kromě “ poplatku fitku“ platíme ještě někoho z personálu fitka, protože tam s námi je po zavíračce a zamkne po nás a zakóduje gym. Tak tolik asi k focení ve fitku.

Článek Focení ve fitku se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Tento přelomový elaborát bych naopak rád věnoval zkušenostem s neformálním portrétem ženy. Zbytek dalších 40 pohlaví se zeptejte u absolventů různých gender cosi, kde hlavním kritériem je, aby se nestudovala nedej Bože matika. Ne, mírně neformální portrét fakt není beauty nebo fashion styl.

I ženy občas potřebují mírně neformální portrét, nicméně je zde rozdílnost a větší variabilita než u mužů. Tedy zadáním je neformální portrét ženy. Začněme oblečením. Na rozdíl od mužů jsou varianty oblečení podstatně větší a záleží na finálním určení portrétu. Určitě jsou v pořádku jednobarevné džíny ať již modré nebo černé, zrovna tak ale kalhoty. Pozor ovšem na správnou velikost. Zatímco u mužů se ne úplně správná velikost saka tak nějak schová a přežije, u žen se to hlídá daleko víc.

Rozhodně se vyhněte roztrhaným modelům a pouťovému oblečení typu výrazných cvoků či nášivek. Barvy spíše pastelové ( dle typu dané ženy a podle toho , co také má) a bílá, černá, modrá. Naprosto super bývají sukně, raději ale volíme delší modely minimálně ke kolenům, klidně ještě delší. Spodní prádlo takové, aby neprosvítalo. U halenek a triček pozor na odhalená ramena či ultra krátké rukávky. Zrovna tak pozor na průsvitné materiály. Nejste-li zrovna v kategorii přírodní úkaz, 3x týdně fitko nebo miss world, může se stát, že odhalené ruce působí zbytečně mohutně a upoutají příliš pozornosti. To samé platí o výstřihu, zkrátka normálně, decentně. Nic nezkazí, ba naopak lehké opálení, dnešní solárka jsou jinde než ta v devadesátkách. Boty si dámy vybírají samy, bílé tenisky nic nezkazí, zrovna tak balerínky či lodičky. Vyhýbáme se červené barvě, působí často lacině. Pozor na otevřené modely bot, v tom případě je potřeba mít upravené spodní tlapky. Tedy raději uzavřené modely bot. Barvy černá, béžová naprosto ok, u tenisek bílá. Rozhodně ne boty na vysoké platformě: Nejdete na demonstraci, ale na focení. Tím bychom měli v základu probrané oblečení. Je-li to je trochu možné, velmi se přimlouvám za vizážistku. Domluvíte se s ní na Vaší představě. V případě, že přesto trváte, že se nalíčíte sama platí, že použijte zhruba ty odstíny, na které jste zvyklá, ale klidně sytější. Na fotografii jsou oči a ústa relativně malá a právě výraznější líčením je zvýrazníte a u portrétu jsou oči klíčové. Další barvy „sežerou“ případně záblesky. Na rozdíl od mužů šperky rozhodně ano, jen si je slaďte s oblečením. Hodinky také určitě ano, nedoporučuji ovšem smart hodinky, klasické dámské jsou vždy lepší. Pozor na brýle, nikdy ne v tmavých brýlích. S sebou vždy hřeben !! Vlasy samozřejmě upravené. Nezapomeňte na upravené obočí a řasy.

K focení. U žen se obvykle používá méně tvrdé/kontrastní světlo než u mužů, to si musí umět nastavit fotograf/ka. Dobrým kompromisem a začátkem může být měkké boční, přirozené světlo od okna skrz záclonu a odrazka. Raději bílé pozadí než černé. Bílá je jistota. No a pózování, tady je opět možná větší variabilita než u mužů. Lehce překřížit nohy, mírně se natočit v bok, srovnat ramena, hlídat si prsty na rukou, aby byly u sebe, ruce je možné založit. Ženy mohou použít pózu, kdy si lehce podpírají jednou rukou bradu. Nebojte se říct fotografovi, že v určité póze se necítíte dobře. Že z jiné strany Vám to sekne víc. U retuší je to následně hodně o vzájemné domluvě. U žen se dělá rozhodně více než u mužů a není na tom nic nenormálního. Retušovalo se vždy. Jestli máte rádi pytle pod očima a rudé oči jak angorák, tak proč ne. Co může u chlapa vypadat jako drsňák z akčňáku, co pije vodu pouze vodovou a na módu s..e jako takovou, může u ženy vypadat jako na alkoholičku z léčebny.

Článek Neformální portrét – žena se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Tedy jak zmírnime dopady traumatu způsobeného potřebou vydržet utrpení nechat se zvěčnit. Budeme uvažovat vizuálně o dvou pohlavích, muž a žena. V tomhle článku probereme muže. Zbylých 30 pohlaví necháme pošahaným aktivistům. Jste muž a zadáním je smart casual (mírně neformální) portrét. Správně je světlá a vyžehlená košile, ideálně bílá, či světle modrá. S dlouhým !! rukávem prosím. Pro případ, že by byli vidět ruce je vhodné, aby kousek rukávu košile čouhal z pod saka. Bez vzorku nebo jen s jemným.  Ještě jednou – vyžehlená. Ideálně si ji vezměte na focení na ramínku a až tam převléknout. Pod košili tělové nebo bílé triko s krátkými rukávy. Ideálně proti pocení, zn. CityZen Nikoliv tílko, aby to prosvítalo. Košile z nemačkavého materiálu. Fakt vynechte len, různé béžové, hnědé, zelené a vínové odstíny. K tomu sportovní sako, šedá, modrá barva. Ne bílé sportovní sako s vyhrnutými rukávy. Nejste Dalibor Janda v devadesátkách. Taky se to stává. Pozor na vzorek na saku, má tendenci vytvářet na fotkách moiré, ale s tím si fotograf nebo retušér v post produkci částečně poradí. Bez vzorku je lepší, ale záleží, co vám ve skříni nesežrali moli. Košili si ale kupte slušnou, užijete ji i jinde. Klidně v sekáči, o nic nejde. Tmavé kalhoty,  tmavě modré či černé džíny či kalhoty. Do nich pásek a doporučuji raději černý než hnědý. Pouze v případě, že budou na fotce i boty platí, že barva bot by měla ladit s barvou pásku. Občas je tendence fotit neformální portréty v triku a saku. Vypadá to dobře, máte-li sportovní postavu, jinak ne. Dobré je bílé a případně černé triko bez nápisů. Bílé takové aby neprosvítalo a na tělo, tedy slim verze. Vousy mějte upravené, pokud jste zrovna nepřijeli z horolezecké výpravy. Obočí prostříhané, nejste-li soudruh Brežněv. Máte-li hodně vlasů, berte svůj hřeben, spíš z hygienických důvodů. Ale obvykle na place nějaký erární hřeben na podlaze leží. Brýle hází odlesky, budete muset s fotografem více spolupracovat, aby byly odlesky v přijatelné podobě. Nikdy se nefoťte v tmavých brýlích. Samozatmavovací brýle jsou fakt velký špatný. Máte vypadat co nejlíp. Že si pak doma na sebe hodíte vytahaný triko a starý džíny je ok, ale ne na fotkách. Zuby a pleť nevyměníte a napařovací žehličku úplně nedoporučuji, i když zkusit ji můžete. Je možné, že se na Vás vrhne vizážistka. Nebraňte se, je to marné. Jednak chce svojí odměnu a také vás trochu zkulturní, matným pudrem přefrčí T zónu, abyste se neleskli jak dlažba po dešti. Možná trochu srovná odstín pleti, zmírní zčervenání atd. Na fotkách makeup vidět nebude a to je cíl. Zakrýt drobné nedostatky tak, aby si toho divák moc nevšiml. No a poslední, co používají skuteční profíci a na fotkách to vidět není vůbec, pšoukněte si nějaký dežodorant a vezměte žvejku. Jo a kravata. Ta se do tohohle typu outfitu nenosí. Ještě pozor na ozdoby typu korálky, náramky apod. Raději sundat. Nicméně jestli k vám fakt patří, dá se to.  Zrovna tak vypadají lépe klasické hodinky než ty „chytré“. Druhá varianta je formální business portrét v obleku. Může to být předepsáno firemním manuálem či tak něco. Pak platí skoro to samé, ale mějte oblek co Vám padne, tmavý, k tomu čisté, naleštěné boty a barvu sladěnou s páskem. Ponožky mějte tmavé a dostatečně vysoké. Dobře uvázanou kravatu, tady je nutností. A žádné náramky a korálky. Hodinky klasické, žádné megasportovní.

K focení. Používají se 3 barvy pozadí. Bílá, černá, šedá. Jiné ne, možná tak u kolotočů. Za mě jednoznačně bílá vede. Čistá, lehká barva. Černá působí hodně seriózně až umělecky, ale zadání je neformální, slušný portrét. Nefotíte kalendář a nejste George Clooney. S černým pozadám fakt velmi opatrně. Šedá je jak černá a vyrobí se klidně z bílé. Zbylé barvy prostě nebrat, maximálně kdyby byly povinně předepsány firemním manuálem pod hrozbou smrti. Fotí se obvykle ve dvou postojích, buď ve stoje a jednou nohou mírně nakročení, lehce pootočeni ( jakoby do vrtule) a dívat se na krásného fotografa nebo druhá varianta je na barové židli. Která je ale dost vysoko, abyste se vytáhli a nebyli shrbení. Ruce nedávat do kapes celé, ale vždy aby kousek rukávu a ruky čouhal ven, jinak vypadáte jak krtek bez tlapiček. Dělají se fotky z obou stran, zleva i zprava a více poloh rukou, různé náklony hlavy. Nakonec se vyberou obvykle 2-3 fotky k finální retuši. Hlavu se snažte na krku vytáhnout, srovnat ramena a lehce bradu povystrčit dopředu, trochu jako když želva, zmírní se dvojí brada a někdy i zmizí. Zatáhněte banjo. Prostě jste mladý Ádonis v saku. I kdyby jste se hodinu před focením poníženě plazili na třídních schůzkách před učitelkou a na kolenou ji prosili o odpuštění hříchů Vašeho potomka.  Můžete se pokusit o náznak úsměvu, uvidíte. Jestli máte opravdu špatné zuby, nedělejte to a fotografovi to prostě řekněte, kdyby si toho nevšiml Ale tady je zase problém, jak Vám taktně naznačit, abyste se nesmál. Je možné, že asistent/ vizážistka fotografa bude zezadu klečet a tahat vám sako, košili dolů či sepne kolíčky, aby se to nehrbilo na ramenou a jinde. Je možné zvolit k saku i variantu fotky „pouze v košili“ , tady je to super, ale pozor, buď mějte košili zastrčenou či na volno, ale dle typu postavy. Pořád si hlídejte,aby košile byla přežehlená. To znamená, že jesli jste fotili se zakasanou košilí a v saku a následně chcete jen v košili na volno, asi to nebude dobrý. Jestli jste rozměrnější, sako leccos zakryje. Tady je to podobné jak s trikem. Nikdy se nefoťe v sedě na nějakém gauči či tak, budete působit shrbeně, defenzivně, submisivně. Bude-li vizážistka klečet ve předu, je možné že se fotí něco úplně jiného a tady nemohu radit. Neformální portrét se dá fotit i v prostrách firmy, u zábradlí apod. To, ale v tomhle přelomovém článku rozebírat nebudu. Tohle je už náročnější na pózování.

Fotí se obvykle na 4 světla, 2 nasvítí pozadí za Vámi ( kdy je to bílá) a 2 jsou na Vás na nějakém softboxu, octaboxu. Dále bývá odrazka na prosvětlení stínů pod bradou. Záleží na fotografovi, ale tohle schéma je časté. Máte dofoceno a co dál. Často je to přímo fotograf, kdo vybere fotku, která se bude finálně upravovat. Jestli Vám dá vybrat, je to jistý bonus navíc. Tady je třeba říct si nepříjemnou pravdu. Fotograf není ani nutriční specialista, ani trenér ve fitku, ani dermatolog. Jestli posledních 20 let hulíte jak fabrika a z koupelny do postele jezdíte autem, nic moc se s tím nenadělá. Třeba dvojitá brada je neskutečný masakr retušovat. Můžete a máte očekávat zejména následující. Zmírnění vrásek, odstranění dočasných nedokonalostí pleti ( akné, pupínky, kruhy pod očima), rozumné srovnání pleťových barev ( obvykle snížení zčervenání), ořez, doostření, zmírnění či odstranění odlesků v brýlích, lehké přežehlení košile, saka, projasnění očí. Co fakt nečekejte je výměna barvy košile nebo “ tak na tu hlavu dejte jiné tělo“. Vyměnit košili je záležitost na 2 minuty na place při focení. V retuši podle složitosti maskování až desítky minut a stejně je riziko, že to někde bude poznat. Takže takovýto, “ to když tak doděláte ve photoshopu„, moc neplatí. Leda máte hodně peněz zaplatit za retuše. Níže je fotka, slouží jen jako ukázka. Pár desítek minut práce. A teď si vezměte, že byste těch fotografií měli takhle přebarvovat víc. Dle vybavení fotografa a možností se někdy fotí i ve firmě. Opět bonus pro Vás. Zejména, když se fotí víc lidí.

A co když jste skupina? Hlavně se domluvte, ať jste cca stejně oblečení. Nekažte ostatním focení tím, že jeden přijde v kvádru s kravatou a druhý v džínách a triku s nápisem Metallica. A domluva byla, sako, světlá košile a tmavé džíny/kalhoty. Někdy vozím na focení bílou košili jako zálohu, ale každý jsme jinak velký, široký i bystrozraký. Takže asi tak, co mě napadá.

Takže outfit ve stručnosti:
bílá či světle modrá vyžehlená košile s dlouhým rukávem
tělové nebo bílé triko s krátkým rukavámem střihu slim pod košili ( ne tílko )
tmavě modré nebo černé džíny či kalhoty
modré či šedé sportovní sako
černý pásek
brýle, které nemají tmavá skla
hřeben, žvejku a dežodorant
upravené vousy, obočí

Článek Neformální portrét – muž se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Fajn, dneska má foťák každý telefon a každá reklama tvrdí, že to fotí úplně samo. Nefotí, ale jestli tomu věříte, tak to dál nečtěte. Jestli Vám někdy přišlo 10 fotek za cca 2 000,- moc nebo nedej bože svatba třeba za 6 000,- ,tak to nabouchejte telefonem. Fakt. Pro ten zbytek si zkusíme lehce rozklíčovat náklady.

Největší položka je technika, to jsou minimálně vyšší desítky tisíc, když začínáte a chcete se tomu věnovat vážněji. Základ je foťák, objektivy a nějaký blesk /záblesk. Obvykle ale hodně, hodně přes sto tisíc. Hravě kolem čtvrt miliónu. A můžeme jít i výš a snadno. Fotografové to nekupují z důvodu, že neví kam narvat vatu, ale protože když se tomu věnujete, tak prostě potřebujete vybavení, které můžete celý den držet v ruce a kde riziko selhání je nižší než u levnější alternativy. Když fotíte svatby, musíte mít zároveň záložní tělo, protože pořád je to jen elektronika a seknutá clona, rozbitá závěrka… kdekdo si to zažil. U portrétního focení je to sice pitomý, ale na svatbě to je fakt trapas maximální. Ale děje se to. Malá rada, když chcete fotografa na svatby, zeptejte se, jestli má záložní tělo. Myslím foťák, nemyslím manželku. A celá tahle výbavička má nějakou životnost. Takže každým cvakem musíte přemýšlet, že přijde den, kdy bude nutné koupit tuhle srandu znova. Další částí výbavy jsou různé odrazky, náhradní baterky, paměťové karty, softboxy, stativy, tašky a já nevím co ještě. Každá položka v řádu stovek, ale i pár tisíců. Ale nebojte, nasčítá se to. Co není vidět, je PC na úpravu fotek, monitor, tablet, software, někdy tiskárna. Další položky v desítkách tisíc. Nutné vstupní náklady jsou vysoké. Někdy třeba i pronájem ateliéru. Další jsou personální náklady, musíte z něčeho žít. V případě, že to děláte na hlavní živnost, tak platit zálohy na soc -zdrav pojištění. Pořád jste si ale ještě nekoupili ani rohlík. Dále čas samotného focení a následných úprav. To bývá hodně individuální. Někdo to prožene jedním filtrem v lightroomu, jiný se mazlí s každou fotku zvlášť. To dělám já. Jenže to žere čas a hodně, za sebe odhaduju, že na jednu hodinu focení je možná 4 – 5 hodin retuší. Takže vyberete nějak z x-set fotek 10 až 12, které se upravují. Dáte průměrně 20 minut na fotku a jste na cca 3 – 4 hodinách retuší + hodina samotného focení + příprava před focením, doprava atd. Pořád Vám přijde, že je to drahý? Stále jsem opravdu hodně při zemi. Za sebe to mám tak, že buď vyfotím formou TFP toho, koho chci já nebo kdo mě zaujme anebo toho, kdo si mě zaplatí. Třetí varianta je ideál. Ale abych fotil za pětikilčo někoho, kdo  bude mít pocit, že „si mě platí“, to fakt ne.  Ti, co to mají na fulltime, to mají ale ještě těžší, aby se uživili. Zkuste si představit, kolik času byste museli strávit focením, kdybyste měli dělat portréty za tisícovku, protože Vás to baví a chtěli mít aspoň 30 000,- čistého na živobytí. To prostě nejde. Buď tedy chcete mít slušné fotky  a  obětujte cca 2000,- Kč , což je pořád spodní hranice focení nebo si místo nich kupte jedny lepší boty a za rok je vyhodíte prochozené. Zrovna tady dokonale platí, že buď chcete kvalitu nebo kvantitu. Buď jdete na koncert nebo vám stačí reprák z mobilu a MP3. A buď jste frajeři, co občas umí být nad věcí, zaplatit a být grand nebo škrti, co se dohadují o každou stovku, protože z telefonu je to skoro stejný a zadarmo. Proč frajeři nad věcí? Protože si kupujete bianco šek, úplně nevíte jak to focení dopadne a jen na základě předchozích fotek daného fotografa si říkáte, že to snad bude dobrý. A ví to i ten fotograf, takže se obvykle opravdu snaží vyjít vstříc. Ale tak to chodí, každý je originál, nesekáme to jak Baťa cvičky.

Článek Není to nějaký drahý ? Není. se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

“ Dneska nemá cenu na nic koukat, stejně je to všechno vylhanej Photoshop.“ Častá věta. Než se pustíme dál, tak nejvíc lžou telefony, ty si fotky upravují sami dle toho jak jim to Kim Čong naprogramoval a ani se Vás na to neptají. Fotografie není nic jiného než druh výtvarného umění a nikde není psáno, že musí zobrazovat striktně realitu.

A navíc, to co jednomu přide zu viel, je pro druhého rozumný začátek. Jestli chcete fotku s beďárama a křivejma zubama, stačí říct. Jestli musíte mít v pozadí nutně přeplněnou popelnici, je to možné. Ostatně černobílé fotky jsou snad pro lidské oko realita? Fotografie i obrazy se retušovaly vždy. Vzpomeňme, jak soudruzi retušovali z fotek soudruha Slánského, když mu dali provaz, protože soudruzi seznali, že soudruh nebyl dost dobrý soudruh a tak na fotkách soudruh nemohl se soudruhy zůstat.  Retuše jsou zapovězené v dokumentární fotografii. Jinde jsou retuše naprosto běžné. Ráno se také umyjete, vyčistíte zuby, oholíte, navoníte, dáte make up a nejdete do práce s tím, že takhle smradlavej a s beďárama jste 100% natur. Bílé plomby u zubaře jsou co? Taky retuš. Decentní rtěnka? Taky retuš. Retuš je normální součástí komplexní tvorby fotografie, ať krajinářské nebo portrétní. Jestli to tedy myslíte vážně. Ale kde je ta hranice rozumných retuší?  V krajinářské fotografii je to pro mě trvanlivost retušovaného předmětu. Jestliže si všimnu, že na fotce je u potoka PET lahev, která tam po dalším dešti nejspíš nebude, vyretušuji jí. Stéblo trávy, co je blbě v záběru? Také, význam pro fotku nemá. Foukne vítra a nebude tam. Ale je pro mě za hranou „gumovat“ v údolí dráty elektrického vedení, když tam ty dráty 50 let jsou a nejspíš dalších 50 let budou. Složitější je to u portrétů. V portrétní fotografii jsou vždy 2 části obrazu, jednak portrétovaná osoba a potom pozadí kolem ní. Začněme osobou, zde přihlížíme k věku, pohlaví a tomu, jestli je fotografovaná osoba subjektem či objektem focení. V případě, že bude subjektem a třeba krásná holka bude dělat reklamu na rtěnku či oční stíny, tak se používá módní retuš a ta je intenzivní. Protože cílem není zobrazit osobu přesně tak jak vypadá, ale cílem je zobrazit nádhernou rtěnku a tvář, jež má nalákat potenciální zákazníky ke koupi rtěnky. Například se klidně mohou rovnat linie očí či nosu, aby byly dokonale symetrické. Je-li portrétovaná osoba objektem, pak se dělá retuš taková, aby ta osoba byl zobrazena lichotivě, ale ještě přirozeně. Konturace obličeje či postavy se pak dosahuje makeupem, nasvícením, oblečením, pózováním. Vrásky u žen se v postprocesu  zjemní frekvenční separací, tvář a lícní kosti doladí technikou burn & dodge. U mužů podstatně méně, ale zjemní se obvykle kruhy pod očima. Souhrn relativně mírných změn dokáže udělat malý zázrak. Fotografie je komplexní proces, to není zmáčknutí spouště na foťáku nebo telefonu a rychle to sdílet. A pak je tady pozadí. To je v portrétní fotografii doplněk, jež někdy určuje ráz fotky, jindy je úplně abstraktní. Abych jen neteoretizoval, tak konkrétně jedna fotka z posledního focení. Lokace nádvoří kláštera, veterán auto a modelka. Styl lehce retro, jenže kvůli větru stavíme auto jinak, než jsem měl v úmyslu. Doma zjišťuji, že v pozadí fotky je v průjezdu nějaká moderní cedule a jinde zase svítí modrá dopravní značka a nakonec kus červeného hadru na židli před odpadkovým košem odvádí pozornost. Tyto  elementy pro fotku nejsou vůbec důležité a zbytečně ruší. Maximálně jako ukázka, když člověk nekouká po detailech. Nemají žádný relevantní význam pro sdělení, jen odvádí zbytečně pozornost. Nedělám dokumentární fotku, jak to vypadalo odpoledne na nádvoří. Dělám lehce retro portrét modelky s krásným veteránem. Která fotka vypadá líp, ta nevyretušovaná dokumentární nebo upravená? Za mě vyretušovaná. Fotky jsou každá trochu jinak oříznutá, ale jedna je originál bez úprav a druhá již vyretušovaná.

Článek Retušovat či nikoliv. To je to, oč tu běží. se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

V rámci boje proti Covidu vyrazilo kvarteto statečných nul na tradiční vycházku po Alpách. Stejně jako v loňském roce se naším cílem stalo bývalé mocnářství a oblast kolem nejvyšší hory Grossglockneru, kde už ale noha alpské nuly uvízla před mnoha a mnoha lety.

V pondělí 5.7. 2021, přesně v den oslav příchodu dvou řeckých trekařů  Cyrila a Metoděje vyrážíme západoněmeckým vozem směrem na parkoviště pod Grossglocknerem. Zatímco loni se nám podařilo na chvíli zablokovat jeden pruh dálnice na Itálii, letos nic takového  díky nabytým zkušenostem nehrozí. Jen kolega Jarda nemá ani testy , ani není opíchanej, protože na to nemá čas. Vše probíhá hladce až na pumpu na Mondsee, kde paní vykazuje kolegu pana prezidenta bez testů z  pumpy. Polívku si jí u takového stolku venku, kde můžete třeba dát vodu psům. Lehká nervozita, protože spát ve třech tisících před chatou není úplně žůžo. Nakonec na telefonu najdeme testovací centrum v Salzburgu a za dalších 20 minut parkujeme u výstavního centra. Já, jakožto překladatel do většiny světových jazyků mířím s panem prezidentem do centra. Protože pan prezident nemá brýle, uvolím se vyplnit formulář za slepejše. Poctivě vyplňuju kolonku za kolonkou, obracím list, ty jo takovejch informací chtějí. Jarda stojí vzorně ve frontě a čeká. Už se blížím k závěru a máme na výběr… Pfizer nebo Moderna. Kulím očka a obracím zpátky na úvodní list a ono je to na očkování. Nechybělo mnoho a už by v sobě měl lupnutou první dávku. No nic, rozehřívací kolo nedopadlo a hledáme tedy testovací centrum, které je asi o 150 m dál. Abych to zkrátil, nejdříve se musíte registrovat přes telefon, pak přijde sms a s tou vás teprve pustí dovnitř, ale nakonec to dáváme a negativní prezident vyráží na zbylou část cesty pod Grossglockner. Na parkoviště dorážíme spokojeně za poplatek 37 € za auto a po krátkém přebalení dáváme drsňácký horolezecky menu – kafíčko a štrůdlík. Covida tady asi zrušili, tlamokrytku nemá vůbec nikdo, prostě nikdo. Ani obsluha, ani turisti. Po doplknění sacharidů vyrážíme cestou Gamsgrubenweg tunely na chatu Oberwalderhütte 2 973 m, kde máme zajištěný nocleh. Cesta zabere něco přes dvě hodiny chůze, v závěru je lehká ferátka jen na přidržení se rukou a před šestou večerní vcházíme s písní na rtech na chatu. Protože kolega Jarda neměl nejen testy, ale ani prachy, jdu se zeptat, jestli je možné platit kartou. Sympatická holčina odpovídá, že „samozřejmě, ale ne po každé to funguje“. No nic, když tak tu bude mýt nádobí. Polopenze + ubytování je cca za 52 € na noc a osobu.

Je úterý ráno, dávám vzpomínku na Jana Husa a jeho vzkaz příštím generácím spočívajícím v poznání, že moudřejší ustoupí a mluviti stříbro, mlčeti zlato, ale hlavně je volno. Převaluju se v matrazenlagru a nakonec se před pátou dokopu jít něco fotit. Rána na horách jsou skvělá,když vyjde počasí a dneska to vyšlo, nebe na malou chvíli téměř zfialoví, výhledy jsou ňami ńami. Většina fotek tady vzniká během dne, na rozbřesk nad Grossgloknerem zde musíte přespat. Vyplatilo se to. Po opulentní snídani vyrážíme na ledovcovou vycházku na Johannisberg 3 453 m. Cesta je velmi snadná, je určitě vhodná pro začátečníky. Trhliny v ledovci lze snadno obejít, navíc na začátku léta tu snad ani nejsou, sněhu bylo letos hodně. Po necelých třech hodinách chůze ( o lezení se opravdu nejedná) stojíme za prudkého a hodně nepříjemného větru na vrcholu a dáváme standardní fotku s naší zástavou. Jak dlouho takhle lezu po horách, dlouho, víc než 20 let a pořád mě to baví. Cesta zpět na chatu zabere asi 2 hodinky a před druhou odpolední zevlujeme u piva na chatě. Počasí je parádní, ale vichr chvílemi extrémní. Na další den se rozhodujeme dát lehké skalní lezení – severozápadní hřeben výrazné pyramidy Fuscherkarkopf 3 331 m a sestoupit po cestě na jižním svahu. K ledovcovému vrcholu zkusit přidat ten skalní. Black & white. Druhý den tedy kolem osmé ranní sestupujeme z chaty na ledovec Südlicher Bockarkees, který je plochý a traverzujeme do sedla Fuscher-Kar- Scharte 2 841 m. V závěru traverzu  chvíli hledáme místu k průstupu skalní stěnou cca 20 m výšky přímo do sedla, ale jde to. Problém je ale vítr, síla v nárazech je chvílemi úděsná, mraky se ženou přes vrchol velkým fofrem. Odsud začíná již výstup hřebenem, který se po chvíli strmě zvedá a zužuje. Držíme se stále na hřebeni ale místy s námi vítr cvičí víc, než je zdrávo. Ve chvílích poryvů už prostě musíme zastavit, něčeho se chytnout a čekat. Jinak nás to sfoukne dolů. Malé zakopnutí nebo snad ještě silnější poryv větru by byl hodně blbej. Největší překážkou jsou asi 2 skalní věže nad námi na hřebenu a i ty přelézáme na přímo. Přestože je terén strmý, je lezení snadné, pořád je kam šlápnout a čeho se chytit. Nezdržujeme se jištěním a snažíme se v tom vichru lézt nahoru svižně. Výhledy jsou noblesní jak na sever směrem k Wiesbachhornu 3 564 m, tak na jih na ledovec Pasterze a skupinu Glockneru. Jen ten vichr pořád sílí. Je to pravý vichr z hor. V místě kde se setkává naše cesta se sestupovou jižní kolem výšky 3 240 m potkáváme dalšího lezce, který chce sestupovat opačným směrem, tedy naší výstupovou cestou. Nakonec mu to rozmluvíme. Po chvíli skákání na hřebeni a nezbytné fotce přichází další poryv, na celkem úzkém hřebeni toho tady už necháme, cestu jsme vylezli a ten kus na hlavní vrchol nebudeme riskovat. Sestupujeme tedy jižní, sice strmou, ale čistě chodeckou cestou na hlavní cestu. Nedoporučoval bych návrat stejnou cestou bez lana, při sestupu bude potřeba na pár místech slanit. Prostě při slejzání si nevidíte pod nohy. Během dvou dnů tak dáváme ledovcovou horu Johannisberg 3 453 m a skoro skalnatý Fuscherkarkopf 3 331 m. Délka od chaty je cca 2 1/2 hod. na vrchol a sestup jižním svahem na hlavní cestu vedoucí k parkovišti zhruba 2 .

vybavení: na Johannisberg- komplet na ledovce – sedák, mačky, cepín, lano, na Fuscherkarkopf: lano, helma, sedák, možná 1-2 smyce ( lano jsme na Fuscherkarkopfu vůbec nepoužili)

obtížnost: Johannisberg – F+ ( snadné), Fuscherkarkopf: II+ UIAA ( přelejzání dvou věží) jinak zbytek s bídou II UIAA, sestup jižním svahem je turistika

Fuscherkarkopf - cca 3 200 m

Alpy ty rakouské jsou tuze hezké

Nuly opět zvítězily

Cestou na Johannisberg

Cesta s popisky

Nazouváme mačky nebo zouváme?

Fuscherkarkopf od chaty

Grossglockner 3 798 m

Panorama od chaty - Glockner Gruppe

Cestou na Johannisberg - vpravo Grossglockner

Black& white

Krasavec

Johannisberg 3 453 m od chaty

Fuscherkarspitze 3 331 m

Oberwalderhütte 2 973 m

Grosses Wiesbachhorn 3 564 m z Fuscherkarkopf

Grosses Wiesbachhorn 3 564 m

Johannisberg 3 453 m a Oberwaderhütte

Ráno u chaty Oberwaldhütte 2 973 m

SZ hřeben Fuscherkarkopf , kolem 3 000 m

Článek Johannisberg 3 453 m a Fuscherkarkopf 3 331 m se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Může se přihodit, že Vás někdo požádá, abyste mu nafotili křtiny, svatbu či cokoliv jiného v interiéru kostela. Teď mě nenapadá co, tedy kromě těch křtin a svatby. Pohřby se nefotí.

V takovém případě je dobré mít v kebuli pár věcí. Začneme outfitem. Tady platí, že tmavé kalhoty, černé či tmavě modré džíny,  košile a sako jsou dobrý začátek. Ideální je ovšem oblek. To, že šaty dělají člověka platí stále. Vypadat v kostele jako vandrák, co šel náhodou kolem, je pitomé, neprofesionální, neuctivé. A to vůči všem. Dámy fotografky zhruba to samé v dámském provedení, či dlouhé šaty a zakrytá ramena. Co s sebou z techniky. Berte jen to, co zhruba poberete do ruky. Tedy na foťáku nasazený ideálně světelný objektiv cca 16 – 50 mm 2,8. Raději zoom než pevné ohnisko, protože víc než kdy jindy je nutné být pohotový. “ Pane faráři, mně se tam nevejdete, já kousek poodejdu a sjedem si to ještě jednou jo, od toho lití vody “ Asi to tak neukecáte. Takže radši zoom. K tomu do menší tašky možná jedno delší sklo pro strýčka náhodu na detailní portrét a externí blesk. Blesk asi i použijte, i když je lepší se tomu vyhnout. Delší sklo spíš ne, ale zas co kdyby. Tašku si můžete položit na prázdné místo v kostelní lavici. Pobíhat budete na 90% jen s foťákem. Alespoň zde zatím platí, že nepokradeš. Je zbytečné tahat stativ. Softboxy kolem křtitelnice Vám také nedovolí postavit, odrazka co šlehne světlo na pana faráře taky nepřipadá v úvahu, ani světlo na boom standu nad křtitelnicí kupodivu neprojde. Navíc by do toho stejně někdo kopl a jsou to dost drahé věci. Nezapomeňte si kromě mobilu vypnout i zvukové signály na foťáku, například pípání foťáku při zaostření je během bohoslužby mimořádně, neskutečně otravné. Nastavení ostření používám buď středový ostřící bod, či rozšířený pohyblivý bod, ale nikdy ne rozpoznání tváře a všech milion ostřících bodů, co dneska foťáky mají. Protože jediná jistota by pak byla, že foťák zaostří na tvář někoho jiného než zrovna potřebuji. S bleskem je potíž, ideální je ho nepoužívat, ale mnohdy to bez něj nepůjde. Tedy alespoň blejskat odrazem o stěnu. Fakt nepalte bleskem napřímo lidem do tváře. V případě, že používáte blesk, tak si nastavte jeho intenzitu na úroveň, aby úplně nepřebila prostředí kostela.  Já pálím obvykle v režimu priority clony a pevně nastaveném ISO, abych měl pod kontrolou šum. Kouknu, jestli čas je takový, aby to šlo nějak udržet z ruky a fotky nebyly rozmazané. Clona tak 4,0 – 5,6 kvůli rozumnému proostření scény. ISO kolem 400 – 800, ale záleží, kde fotíte. Velké katedrály ve městech bývají jakž takž dobře světlé, venkovský kostelík bude asi tmavý. Je-li možnost se do kostela před obřadem v klidu podívat, rozhodně tam dojděte. Tímto máme probranou v základu techniku a nyní chování. Vždy se před započetím obřadu představte faráři a řekněte mu, že tam jdete fotit. Je to základní slušnost. Během celého liturgického obřadu je nevhodné fotit přímo při samotných modlitbách, mimo modlitby je focení naopak vhodné. Nebojte, prostor na focení bude. Chovejte se s citem a ne jak exhibicionista s foťákem. Choďte co nejtišeji po stranách kostela. Ať Vás ani nenapadne lézt mezi faráře a lidi v první řadě lavic. To fakt raději obejděte celý kostel. Pořadí důležitosti je takové, že na prvním místě je důstojnost samotného liturgického obřadu, na druhém zážitek těch, kterých se to týká ( svatebčané, rodiče…) a teprve potom je fajn mít i nějaké fotky. Z tohoto důvodu nedoporučuji zkoušet různé neotřelé kompozice a postupy. Fotíte obřad a ne fashion show. Válet se na podlaze kostela kvůli kompozici, kterou nejspíš oceníte maximálně Vy, není dobrý nápad. Výsledkem by měla být hezká a vlastně normální fotka z liturgického obřadu zachycená v ten pravý okamžik. Nikoliv vzpomínka ostatních lidí na magora, co tam skákal přede všemi jak praštěnej, pípal mu foťák a nakonec nám dal fotky, který jsou nějaký celý divný na šikmo ze spoda. Asi umělec, že jo. Asi. Zkušení faráři navíc obřad v rozhodujících chvílích jakoby malinko, neznatelně  zbrzdí, právě aby byl čas na fotografování. Například zpomalí než bude lít děcku vodu na hlavičku při křtu apod. a někdy i lehce kývnou směrem k fotografovi, že teď bude ten dobrý okamžik zmáčknout spoušť ( na foťáku). Víc mě teď nenapadá. Další moudra za čas.

Článek Fotky v kostele – křtiny, svatby se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Focení znějící jak název nějakého motoru do auta není nic jiného, než focení zdarma, kdy fotograf i model nepožadují honorář a fotografie jim slouží pro jejich zábavu či vlastní reklamu. Jinak taky Time For Prints.

Jedná se o velmi častou situaci mající i tak některá směroplatná pravidla, která zná i Máňa z byťáku. Podle zkušeností fotografa či modela i focení TFP/CD může mít stejně profesionální průběh a výsledky jako komerční focení za kačky, jen si prostě aktéři dohodli, že se nic platit nebude a každý do toho dá svůj čas. Rozhodně lepší varianta, než pár ušmudlaných fotek za pětistovku. A teď těch pár základních pravidel k TFP/CD:
 
Autorská práva k fotografii vznikají autorovi fotografie v okamžiku vytvoření fotografie. Myslete na to. Ještě jednou, patří autorovi fotografie, jo.
Vedle autora jsou ale zákonem chráněna také osobnostní práva osoby, která je na fotografii zobrazena. Např. právo na důstojnost.
V případě, že oba dva aktéři nejsou extra kamarádi, naprosto běžně se uzavírá písemná smlouva tzv. model release, která stanoví podmínky užití fotografií. Všichni aktéři předem ví, na čem jsou a je to lepší než se na sebe poté vzájemně dívat se slovy  „ já jsem myslel , že….“ nebo “ vždyť jsme se přeci domlouvali...“. Model release není pojistkou vzájemné nedůvěry, ale naopak férového a profesionálního jednání, kdy vyložíte karty na stůl.
I když bez modelky/modela fotka nevznikne, platí, že větší vklad do toho dává fotograf ( technika, retuše, lokace, software, občas MUA atd.). I časově.
O MUA se někdy náklady dělí rovným dílem ( MUA = vizážistka/ make up artist), ale záleží na domluvě. Berte to tak, že MUA (vizážista) do toho dává ne zrovna laciné šminky.
Obě strany z toho musí něco mít, tzn. obohacení portfolia a vzájemná reklama na sociálních sítích, webech, fotografických webech, něco se naučit a tak. Svatby formou TFP/CD fotí deviant a objednává úchyl, nepatříte-li do jedné z těchto kategorií, pak se svatby formou TFP/CD nefotí.
Model/ka musí počítat s tím, že fotograf si pár fotek pro sebe na svou prezentaci vybere. Nepočítejte s tím, že se necháte nafotit, pak si to rozmyslíte a řeknete, že se vám ty fotky nezdají a ať nikde nejsou. Takhle focení formou TFP nefunguje. Proto lezte  k fotografům, co už nějaké portfolio mají, abyste měli tucha, co z toho asi vyleze. V případě, že úplně začínáte s focením i pózováním, tak to holt musíte risknout. Jsou i horší věci, než že se to nepovede.
Fotky jsou určené pouze aktérům focení, při předání třetí straně ( např. někomu na další web) je nutné mít jasně dané, jestli je k tomu souhlas nebo si fotky někdo zaplatí. V opačném případě porušujete autorská práva.
První příklad: modelka je trenérka ve fitku. Má prima fitness fotky formou TFP/CD a dá si je k sobě na sociální sítě, svůj osobní web, udělá reklamu fotografovi, poděkuje a doporučí fitko, kde fotky vznikly. Naprosto ok, kvůli tomu se to dělá. Fitko, kde fotky vznikly ale má svůj web a v jeho rámci stránku „naši instruktoři“ a tam by si modelka ty fotky ráda dala. Po SOUHLASU fotografa by neměl být problém, pořád to je reklama hlavně té fotografované osoby a když se tam podaří někam narvat, že fotky pořídil mistr Jan, klidně i formou copyrightu do fotky, tak úplně boží. Za mě pořád ok. Jenže manažer fitka usoudí, že ta fotka je tak fantastická, že by ji rád měl nejen doma nad svou postelí namísto svatební fotky se starou a ještě na lednici, ale ještě i jako úvodní fotku na jejich webu, protože fotky vznikly u nich, instruktorka tam pracuje a fotograf tam hodinu skákal. Sorry jako, ale bez jasného souhlasu ROZHODNĚ NE !! Chtít v takovém případě úhradu či protislužbu je normální. Fotíte pro potřebu modelky a svoji, ne pro fitko.
Druhý příklad: Fotografovi se ozve kamarád, že by si fotku lokální Krasavy s půllitrem dali do kulendáře místního pivováru pro klienty. Platí úplně to samé, jako v předcházejícím bodě, akorát fotograf MUSÍ mít souhlas modelky, případně se s ní domluvit na úhradě či protislužbě. Protože ona mu v tu chvíli umožnila si něco „přivydělat“ a původně ta fotka nebyla určena na výdělek. Tady vřele doporučuji oběma stranám postupovat s nadhledem, grácií a fér. Málokterá modelka bude Cindy Crawford a málokterý fotograf Helmut Newton. Takže netrpte představou, že jste stvořili novou Monu Lisu s miliónovou hodnotou, ale nějaké hranice si také stanovte.
Tip na závěr: Někteří fotografové hledají modelky/ly na TFP/CD focení a jako ukázky mají stažené fotky z netu s textem „přikládám pro inspiraci„. Buďte u toho opatrní a chtějte vždy vidět vlastní ukázky tvorby fotografa, co už nafotil. Seriózní fotograf má vždy nějaký funkční Instagram, Facebook a ideálně i svůj web s kontaktem.

Článek Portréty TFP/CD se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Ok, nějak jste se mentálně přesvědčili, že mít fotku jinak než z mobilu by možná stálo za pokus a nyní přemýšlíte co na focení portrétů s sebou, co na sebe, jak se zmalovat, případně koho s sebou.

A co si mám vzít na sebe? Ta otázka padá docela často. Tak zkusím napsat pár zkušenosti z bitevního pole portrétistů, modelín a modeláků pro první focení. Rozhodně si vezměte pohodovou náladu. Jet na focení s někým pohádanej není úplně dobrý nápad. Myšlenky budete mít jinde a projeví se to na výrazu. A výraz ve tváři fakt v žádném post procesu neupravíte. Dobrý a dál. Hřeben, hřeben a ještě jednou hřeben – ten mít s sebou musíte. I s jedním tričkem uděláte parádu, ale bez hřebenu to je ouvej. Vyměníte si tričko nebo pohodíte hlavou a vlasy lítají všude možně. Šminky také berte a všechno kolem nich. Dobrým líčením před focením ušetříte spoustu práce při retuších a máte více ve svých rukách jak budete vypadat. Tady platí jedna věc, když na to máte, rozbijte prasátko, dejte kačky nejen fotografovi, ale i vizážistovi, jenž umí foto líčení.  Jsou to hlavně Vaše fotky. Ale dejme tomu, že prostě za vizážistku ( používá se i termín MUA) prostě utrácet nechcete, což je hlavně při focení formou TFP/CD vcelku normálka. Nebo se fakt líčit umíte dobře. Ale opět v případě, že se rozmázne rtěnka, stíny, řasenka, tak abyste byli schopni to opravit. S tím souvisí mít s sebou zrcátko. S sebou něco, aby  Vám nebyla zima, něco na pití a případně něco malého k jídlu. Fotit se v košili, když je venku 10 stupňů chvíli vydržíte, ale musíte si v pauze přes sebe hodit bundu. A jaké hadry na focení? Tady hodně záleží co a kam jdete fotit, ale bavme se o přirozeném, civilním portrétu. Doporučuji jednoduché věci. Džíny, jednobarevné košile ( světlá, tmavá, tmavě modrá…), trika, šaty. Bacha na materiál, ať se to moc nemačká a barvu spodního prádla, ať neprosvítá. Vypadá to blbě. Pozor na proužky a různé vzory na oblečení, rozumně s nápisy. Opatrně s flitry a stříbrnou, zlatou a agresivně červenou barvou. Ale určitě a hlavně něco, v čem se vy sami dobře cítíte. Na jedno focení trvající zhruba hodinu a něco málo si vezměte dva, možná tři outfity, ať je změna. Klasika jsou většinou dvoje kalhoty, dvoje boty a 2 košile nebo trika, nějaký svetr apod. Někde se jde převléknout snáz, jinde to třeba nepůjde. Ale tašku s oblečením unesete. Doplňky rozhodně ano, klasické hodinky na zápěstí, decentní náramek, náušnice, prstýnky jsou ok. Pozor ale na fitness náramky, ty vypadají spíš kolikrát jak černá guma,ty spíš sundejte. Můžu si vzít s sebou přítele, kámošku, manžela ? Já s tím nemám problém a zejména, když se fotograf a modelka neznají, tak se modelka bude cítit víc jistá. Ale platí jedno, domluvte se na tom dopředu. Je blbý, když si domluvíte focení a z auta se najednou vykulí někdo další. A za druhé, fotí se ten či ta, kdo je domluvený. Nepočítejte s tím, že “ když už tu je se mnou kámoška, mohl byste jí taky udělat pár fotek?“ To je krajně neslušné. Ledaže by to fotograf sám nabídl. Doprovod je opravdu doprovod, může pomoc s držením odrazky, blesku, ale není to ani další osoba na focení, ani poradce na pózování či nastavení foťáku. Tak až pojedete na první focení, berte hlavně prima náladu, hřeben, nějaké šminky, 2-3 outfity podle lokace a počasí a doprovod po předchozí domluvě. Po druhé už to bude brnkačka.

Článek Portréty: co s sebou, co na sebe nebo koho s sebou se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Napadlo vás někdy zkusit se fotit na portréty? A měli jste pocit, že na té fotce nejste tak úplně vy? Že vlastně neumíte přesně definovat, jak by řekla Jolanda co je “ velký špatný“, kromě toho, že ta fotka je „nějaká divná a tvářím se tam nějak blbě“?

Dneska vznikají každým dnem miliardy fotek, většinou na mobily. Je to rychlé, máme ho všichni u sebe. Známe sami sebe ze zrcadla a selfíček. Lidé jsou unešeni reklamou na super duper telefon s mega rozlišením a filtry na instáči, kde je všechno hned. Jenže před tím mega rozlišením, jež je často jen reklamním oblbovákem ( někdy si napíšeme, co je to pixelbinning) je vcelku legrační pidi čočka. Je to zhruba jako byste na Ferrari dali gumy z Fabie. Není náhoda, že velké objektivy jsou těžké a často i proklatě drahé. Jsou prostě kvalitní. Výsledkem všech těch kompromisů na mobilech je nic moc rozlišení detailů a detail kontrastu, kde po aplikaci vyhlazovacích filtrů vypadáte jak vosková figurína. Mobil se to snaží dohánět přeostřením kontur a saturací barev. Reklama a zvyk, to je silná dvojka. Na malém displeji telefonu se detaily navíc ztratí.

Jo a ta sefie. Selfie neznamená jen to, že fotíte sami sebe, ale hlavně to, že celá řada mobilů vás vyfotí zrcadlově obráceně. Tahle funkce jde naštěstí snad všude vypnout. Ale vidíte se tak, jak jste sami na sebe zvyklí v zrcadle. Je to záměr výrobců, selfie má vypadat tak, jak se vidíte vy sami, ne jak vás vidí ostatní. A nikdo z nás nemá tlamu dokonale symetrickou. Ani Andrea Verešová a dokonce ani já. Tady pramení asi ta největší část pocitu, že “ tam vypadám nějak divně“. No a pak objektivy na telefonu jsou obvykle širokoúhlé a tedy nevhodné na portréty.  Jenže se s tím fotí a to hodně. Ve výsledku si tak lidé zvykli na velké čelo, uzoučké tváře, malé nožičky, uříznuté ručičky, vyžehlené tlamičky jako na něco, co je normální a ani jim to už nepřijde. A co mozek považuje za normální, považuje za správné a nepozastavuje se nad tím. Tím jsme zhruba probrali focení na mobil a zvyknutí si na jeho fotografický výstup. A fotka z foťáku s objektivem na portréty pak leckdy může opravdu připadat „nějaká divná“. Už na ně nejsme zvyklí. Přitom očekáváme, že musí z toho velkého stroje vylézt něco jako úplně bomba.

Opusťme teritorium mobilů a představte si, že stojíte před foťákem, který po vás bude pálit. Na obličeji a krku máme asi 57 mimických svalů. A nejste-li zkušená modelka či model, tak v okamžiku, kdy na vás zamíří tím kanónem, se ty svaly různě stáhnou. Namísto úsměvu vzniká škleb. Je to stejné jako kdyby na vás někdo upřeně zíral. Za chvíli začnete přemýšlet, proč na vás tak čumí. Normálně nevnímané mrkání očí skončí tak, že zrovna na potvoru na té nejlepší fotce má dotyčná osoba oči přivřené a podobně. Pózování je těžká disciplína, ne že ne. Jestli chcete mít lepší portréty, klidně si zkoušejte před zrcadlem pózovat. Nebojte se říct, že z určité strany vypadáte líp než z jiné. V nejhorším se to vyfotí zezadu, že jo. Ušetříte práci sobě i fotografovi. To jsme probrali lehce osobu fotografovanou a nyní diváky. Lidský mozek a oči jsou schopny zaostřit a soustředit se pouze na poměrně malou plochu. Když budete koukat na protějšek v reálu, ta osoba se bude neustále hýbat, navíc jí budete koukat do očí, ale už ne na krk nebo ještě níž. To prostě nedáte. A teď máte před sebou nehybný portrét na monitoru či fotce, zachycení mikrosekundy okamžiku na věčnost, kde oči diváka vnímají celou plochu, mají čas se věnovat jednotlivým částem obrazu. Vidí mírně šilhající oči, trochu křivé zuby, počínající plešku, vrásky…. Tím nemyslím sebe, to ne. Tyhle problémy se mě netýkají. To co normálně při rozhovoru vůbec nevnímáte, najednou na vás z té fotky křičí. „Mně netvrď, že mám tak málo vlasů“, že“ mám takový vrásky“. Jo máte, proto se fotky retušují a jo, je trochu milosrdná lež. Není na tom nic špatného. A to si ještě často fotografovaná osoba výsledné fotky detailně porovnává se svou představou sebe sama, jak se ona sama vidí. Sám vím jako moc jsem podobný Mattu Damonovi, jsme téměř dvojníci, ale přítelkyně to vidí jinak. Hlavně teda konto máme odlišné. Mimochodem černobílá fotka má punc jakoby většího umění, nikomu nepřijde divná. A přitom vnímáme svět pouze v odstínech šedé? Vypadáte tedy na fotce z foťáku divně? Vynechám-li technicky nepovedené fotografie, tak spíš ne. Ale vypadáte nejspíš trochu jinak, než jak si myslíte, že vypadáte a jste na sebe z mobilu, zrcadla zvyklí.

Článek Tam vypadám nějak divně se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.