V rámci boje proti Covidu vyrazilo kvarteto statečných nul na tradiční vycházku po Alpách. Stejně jako v loňském roce se naším cílem stalo bývalé mocnářství a oblast kolem nejvyšší hory Grossglockneru, kde už ale noha alpské nuly uvízla před mnoha a mnoha lety.
V pondělí 5.7. 2021, přesně v den oslav příchodu dvou řeckých trekařů Cyrila a Metoděje vyrážíme západoněmeckým vozem směrem na parkoviště pod Grossglocknerem. Zatímco loni se nám podařilo na chvíli zablokovat jeden pruh dálnice na Itálii, letos nic takového díky nabytým zkušenostem nehrozí. Jen kolega Jarda nemá ani testy , ani není opíchanej, protože na to nemá čas. Vše probíhá hladce až na pumpu na Mondsee, kde paní vykazuje kolegu pana prezidenta bez testů z pumpy. Polívku si jí u takového stolku venku, kde můžete třeba dát vodu psům. Lehká nervozita, protože spát ve třech tisících před chatou není úplně žůžo. Nakonec na telefonu najdeme testovací centrum v Salzburgu a za dalších 20 minut parkujeme u výstavního centra. Já, jakožto překladatel do většiny světových jazyků mířím s panem prezidentem do centra. Protože pan prezident nemá brýle, uvolím se vyplnit formulář za slepejše. Poctivě vyplňuju kolonku za kolonkou, obracím list, ty jo takovejch informací chtějí. Jarda stojí vzorně ve frontě a čeká. Už se blížím k závěru a máme na výběr… Pfizer nebo Moderna. Kulím očka a obracím zpátky na úvodní list a ono je to na očkování. Nechybělo mnoho a už by v sobě měl lupnutou první dávku. No nic, rozehřívací kolo nedopadlo a hledáme tedy testovací centrum, které je asi o 150 m dál. Abych to zkrátil, nejdříve se musíte registrovat přes telefon, pak přijde sms a s tou vás teprve pustí dovnitř, ale nakonec to dáváme a negativní prezident vyráží na zbylou část cesty pod Grossglockner. Na parkoviště dorážíme spokojeně za poplatek 37 € za auto a po krátkém přebalení dáváme drsňácký horolezecky menu – kafíčko a štrůdlík. Covida tady asi zrušili, tlamokrytku nemá vůbec nikdo, prostě nikdo. Ani obsluha, ani turisti. Po doplknění sacharidů vyrážíme cestou Gamsgrubenweg tunely na chatu Oberwalderhütte 2 973 m, kde máme zajištěný nocleh. Cesta zabere něco přes dvě hodiny chůze, v závěru je lehká ferátka jen na přidržení se rukou a před šestou večerní vcházíme s písní na rtech na chatu. Protože kolega Jarda neměl nejen testy, ale ani prachy, jdu se zeptat, jestli je možné platit kartou. Sympatická holčina odpovídá, že „samozřejmě, ale ne po každé to funguje“. No nic, když tak tu bude mýt nádobí. Polopenze + ubytování je cca za 52 € na noc a osobu.
Je úterý ráno, dávám vzpomínku na Jana Husa a jeho vzkaz příštím generácím spočívajícím v poznání, že moudřejší ustoupí a mluviti stříbro, mlčeti zlato, ale hlavně je volno. Převaluju se v matrazenlagru a nakonec se před pátou dokopu jít něco fotit. Rána na horách jsou skvělá,když vyjde počasí a dneska to vyšlo, nebe na malou chvíli téměř zfialoví, výhledy jsou ňami ńami. Většina fotek tady vzniká během dne, na rozbřesk nad Grossgloknerem zde musíte přespat. Vyplatilo se to. Po opulentní snídani vyrážíme na ledovcovou vycházku na Johannisberg 3 453 m. Cesta je velmi snadná, je určitě vhodná pro začátečníky. Trhliny v ledovci lze snadno obejít, navíc na začátku léta tu snad ani nejsou, sněhu bylo letos hodně. Po necelých třech hodinách chůze ( o lezení se opravdu nejedná) stojíme za prudkého a hodně nepříjemného větru na vrcholu a dáváme standardní fotku s naší zástavou. Jak dlouho takhle lezu po horách, dlouho, víc než 20 let a pořád mě to baví. Cesta zpět na chatu zabere asi 2 hodinky a před druhou odpolední zevlujeme u piva na chatě. Počasí je parádní, ale vichr chvílemi extrémní. Na další den se rozhodujeme dát lehké skalní lezení – severozápadní hřeben výrazné pyramidy Fuscherkarkopf 3 331 m a sestoupit po cestě na jižním svahu. K ledovcovému vrcholu zkusit přidat ten skalní. Black & white. Druhý den tedy kolem osmé ranní sestupujeme z chaty na ledovec Südlicher Bockarkees, který je plochý a traverzujeme do sedla Fuscher-Kar- Scharte 2 841 m. V závěru traverzu chvíli hledáme místu k průstupu skalní stěnou cca 20 m výšky přímo do sedla, ale jde to. Problém je ale vítr, síla v nárazech je chvílemi úděsná, mraky se ženou přes vrchol velkým fofrem. Odsud začíná již výstup hřebenem, který se po chvíli strmě zvedá a zužuje. Držíme se stále na hřebeni ale místy s námi vítr cvičí víc, než je zdrávo. Ve chvílích poryvů už prostě musíme zastavit, něčeho se chytnout a čekat. Jinak nás to sfoukne dolů. Malé zakopnutí nebo snad ještě silnější poryv větru by byl hodně blbej. Největší překážkou jsou asi 2 skalní věže nad námi na hřebenu a i ty přelézáme na přímo. Přestože je terén strmý, je lezení snadné, pořád je kam šlápnout a čeho se chytit. Nezdržujeme se jištěním a snažíme se v tom vichru lézt nahoru svižně. Výhledy jsou noblesní jak na sever směrem k Wiesbachhornu 3 564 m, tak na jih na ledovec Pasterze a skupinu Glockneru. Jen ten vichr pořád sílí. Je to pravý vichr z hor. V místě kde se setkává naše cesta se sestupovou jižní kolem výšky 3 240 m potkáváme dalšího lezce, který chce sestupovat opačným směrem, tedy naší výstupovou cestou. Nakonec mu to rozmluvíme. Po chvíli skákání na hřebeni a nezbytné fotce přichází další poryv, na celkem úzkém hřebeni toho tady už necháme, cestu jsme vylezli a ten kus na hlavní vrchol nebudeme riskovat. Sestupujeme tedy jižní, sice strmou, ale čistě chodeckou cestou na hlavní cestu. Nedoporučoval bych návrat stejnou cestou bez lana, při sestupu bude potřeba na pár místech slanit. Prostě při slejzání si nevidíte pod nohy. Během dvou dnů tak dáváme ledovcovou horu Johannisberg 3 453 m a skoro skalnatý Fuscherkarkopf 3 331 m. Délka od chaty je cca 2 1/2 hod. na vrchol a sestup jižním svahem na hlavní cestu vedoucí k parkovišti zhruba 2 .
vybavení: na Johannisberg- komplet na ledovce – sedák, mačky, cepín, lano, na Fuscherkarkopf: lano, helma, sedák, možná 1-2 smyce ( lano jsme na Fuscherkarkopfu vůbec nepoužili)
obtížnost: Johannisberg – F+ ( snadné), Fuscherkarkopf: II+ UIAA ( přelejzání dvou věží) jinak zbytek s bídou II UIAA, sestup jižním svahem je turistika