Hochalmspitze 3 360 m, bude platit kartou, připrav si nůž…

Hochalmspitze od chaty Giessener Hütte

Jaro roku 2020 zdálo se býti více než podivné. Synové a dcery od Žluté řeky vypustili do světa nějaký virus. Nuly tak často plakaly, žmoulaly kapesníčky, za nocí potoky slz do polštářů tekly a nočním městem neslo se smutné vzlykání. Bály se, že nikam nepojedou a stráví tak celé léto v blízkosti svých nejbližších.

Nakonec se ale pár chytrých hlav dalo dohromady a vznikla myšlenka výletu na Maltu. Malta je údolí pod Salzburgem. K tomu si nuly vybájily vycházku na Hochalmspizte , vcelku prima kopec o výšce 3 360 m. Po koumání té nejlepší cesty bylo rozhodnuto, že výstup proběhne easy feratou obtížnosti C po hřebeni Detmoldergrat a sestup dolů někudy jinudy, ale určitě dolů. Na tom se nuly vzácně shodly. Vrcholový den byl symbolicky vybrán na den oslav upálení mistra Jana, jenž byl do svých kázání skutečně zapálený, názory měl svého času dost extrémní a často až na hranici. V neděli vyrážíme vybaveni na dvoudenní výlet do země našich rakouských přátel a častých pokut. Zábavně kulturní vložkou stává se při placení mýta u tunelu schopnost narvat platební kartu do díry na účtenky. Kartu platební terminál schlamstnul, mýtná brána zavřená a karta čouhá tak milimetr ven a ani h…. Sezame, sezame otevři se, nic. Ven prostě nejde. Úspěšně o víkendu blokujeme jeden pruh Tauernautobahn směr na Itálii a ihned si vytváříme ve frontě za námi spousty nových přátel. Po chvilce úvodních a nesmělých zkoušek vyrvat kartu ven nehtem, klíči od bytu atd., začíná konečně seriózní show pokusů vydolovat kartu z terminálu končící až nekompromisním zabodnutím kudly do platebního terminálu stylem krokodýl Dundee a vydloubnutím karty ven. Uff, karta je na světě a my možná na Youtube. Máváme našim novým kamarádům za zády, oni nám také, aspoň si to myslíme a jedem radši pryč. Po přibližně 4 hodinách jízdy dorážíme na parkoviště u vyrovnávací nádrže Gösskarspeicher ve výšce kolem 1650 m v údolí Malta, kde zanecháme naší dederonskou raketu das Diesel auto von Passat svému osudu a vycházkovým tempem se suneme na chatu Giessener Hütte do výšky 2 215 m, kde je zamluvený nocleh. Od auta na chatu je to pohodová procházka na zhruba hodinu a půl. Večer proběhl v klidu za zpěvu populárních písní, hraní karet a recitací oblíbené básně všech feratistů leze leze po železe. Snad jen jedinkrát jsem při lehce falešném tónu malinko zvedl obočí a fláknul kolegu cepínem do hlavy, ale jinak to byl krásný večer. Mládencům jsem chtěl sólově zazpívat od Jenifer Rush Síla lásky, ale odmítli mě poslouchat. Druhý den vstáváme brzy ráno kolem 5.00 hod. a ještě než kohoutek zakokrhá vyrážíme těsně před šestou v plné palbě z chaty na cestu k sedlu Winkelscharte, kde je samotný nástup na hřeben Detmoldergrat. Cesta je zřejmá, zabloudit tady není kam. Před samotným nástupem na hřeben se stoupá dlouhým sněhovým svahem. Při nástupu na feratu jsme na sebe rozvěsili potřebné ozdoby, abychom vypadali drsně i na fotkách a po chvíli přemýšlení jsme se rozhodli, že tedy polezeme nahoru, když už tady jsme. Hlavně začátek cesty je lehce akrobatickým balancováním na vyvyklaných šutrech, takže tady pozor. Méně se kochat a více koukat na cestu. Vystupujeme směrem k vrcholu Winkelspitze 3 112 m  a cesta jde více do nebe. Samotná ferata začíná céčkovými úseky, což věru není žádný extrém, ale majzla to rozhodně dávat chce. Po chvíli vystoupáme přímo na hřeben a suneme se k samotnému vrcholu Hochalmspitze 3 360 m  alpskou scenérií, která se neomrzí. Po zhruba 4 hodinách výstupu od chaty přicházíme na vrchol královny Vysokých Taur, jak se někdy Hochalmspitze přezdívá. S námi je tu pouze jeden pár lezců. Pravděpodobně muž a žena, jestli to tak smím v dnešní době 36 pohlaví napsat. Bez aklimatizace je výška 3 360 m přece jen  trochu znát. Obligátní fotečky s vlajkou našeho klubu a po krátké diskuzi a jedné Plzni beer co dál vítězí definitivně varianta pro sestup. Das auto to sem za námi prej nevyjede. Pro dokončení okružní jízdy a sestup volíme klasickou sestupovou cestu. Nejprve sestupujeme východním směrem k sedlu Steinerne Mandln 3 158 m. Nad samotným sedlem Steinerne Mandln se tyčí jak výhrůžné  prsty mohutné skalní bloky.  Tak a zbystříme, ani ten sestup není totiž úplně snadný, jde se pořád po značkách a po hřebeni až k místu, kde v sedle Steinerne Mandln je nataženo fixní lano. Odtud potom přímo kolmo dolů na ledovec Trippkees. Na začátku pod stěnou je velmi strmý sněhový svah, který se sjíždí po káďovi dolů.  Po 50 metrech sjezdu v rozbředlém sněhu budete mít mokro asi všude. Následně už na jih přímo k chatě.  Pomalu sestupujeme dolů k chatě a těšíme se na Radlera. Únava už je znát, ale chata začíná být na dohled. Po zhruba 3 hodinách chůze z vrcholu zastavujeme u chaty, kde dáváme pauzu. Následně už jen něco přes hodinu na parkoviště k das Auto a zase zurück nach Budweis. Pouze při placení kartou s dovětkem, ” bude platit kartou, připrav si nůž.”

Vybavení: Sada na feratu a cepín nebo aspoň hůlky, ráno se mohou hodit mačky. My šli bez nich. Kus lana se může hodit na případné dojištění problémových míst při stestupu, ale lano jsme nepoužili. Nechtělo se nám ho rozmotávat.

Obtížnost:  Dlouhá túra s převýšením přes 1200 metrů od chaty a zpět. Ferata obtížnosti C, takže taková střední obtížnost. Na začátku července byly horní úseky cesty pod sněhem. Určitě ne při horší fyzičce, za den je to z chaty 1 200 výškových metrů nahoru a 1 800 metrů až k parkovišti dolů. Krátké, ale docela vzdušné úseky bez jištění k sedlu Steinerne Mandln. Nic pro začátečníky a děti. Pro ty, co lezou skalky je to pohoda.

Naše časy: Od auta na chatu – 1 a ½ hodiny převýšení cca 600 m.Od chaty na vrchol Hochalmspitze zhruba 4 hodiny , převýšení skoro 1 200 m. Z vrcholu k chatě asi 3 hodiny a od chaty na parkoviště něco málo přes hodinu. Celkem necelých deset hodin chození  a lezení.