Červen 2019. Tříčlenné torzo nehynoucích dinosaurů z SK Alpské nuly vyrazilo i v letošním roce na zájezd vytvořený osvědčenou CK SUICIDE zarazit cepíny na vrcholky ALP. V následující subjektivní reportáži se vášnivý čtenář dozví celou nepravdu o výstupu na Alphubel 4 206 m a Allalinhorn 4 027 m.
Je možné zdolat dvě čtyřtisícovky za 3 dny a neumřít u toho? Tento článek je důkazem, že i běžný smrtelník a dokonce Nula to může zkusit a uvidí, jestli umře nebo ne.
Bylo vedro na padnutí, byl červen 2019 a cestovní kancelář CK SUICIDE připravila exkluzivně pro nuly z SK Alpské nuly další zájezd do říše fialových krav, tedy do Švýcarska. Poté, co se řízením všemohoucího stalo z uvažovaného kvarteta pouze trio, vyrážíme na 900 km dlouhou pouť vrnícím Passatem. Z nějakého hnutí mysli jedeme přes Linec, Salzburg, Innsbruck, Feldkirch, Vaduz až do vesnice Täsch. Je třeba zkusit další variantu přesunu. Asi takhle, neuchvátá se nic. Dva vysokohorské průsmyky Oberalppass 2050 m, následně sjezd do Andermattu a zase výjezd do Furkapass 2 420 m prověří na zadním sedadle žaludek a karmu každého cestujícího. Takže když po 12 hodinách jízdy vypadnu z auta na trávu v místním kempu, přemýšlím, jestli nejsem trochu blbej a starej. Ok, kemp na konci vesničky té střediskové stojí na osobu 20 CHF. Za tři lidi, jedno auto a dva stany jsme platili celkem 60 CHF. Ráno po snídani vyrážíme autem na Ottafe, což je posledních pár stavení, kam se dá dojet autem a dá se tam i zadáčo parkovat. Je hodně dobrý cestou z kempu na Ottafe nepotkat jiné auto, silnice je uzoučká, ale to neovlivníte. Když ho potkáte, pomodlete se a ten, kdo vyměkne, začne někam couvat. Chyba se nepřipouští. Z Ottafe, což je asi 2 200 m vysoko vyrážíme na chatu Täschhütte 2 701 m, kam docházíme za asi hodinu a pár minut chůzí. Je kolem poledne, vedro. Máme zamluvené dvě noci na spaní s polopenzí. Ceny švýcarské, očka se protočí. Jedna noc/jeden člověk = 75 CHF pro členy Alpenvereinu, pro nečleny je to ještě asi o 10 CHF víc. Odpoledne vyrážíme na aklimatizaci a chytat bronz. Nastoupáme až do 3 200 metrů, sedíme na šutrech a obdivujeme motýle, co zde tak elegantně létají. Večer večeře, poloha libela nula nula a čekat na třetí hodinu ranní na budíček.
Jsou tři ráno, cpu do sebe nějakou snídani, oblékám se do pracovního, beru valašku (cepín), špagát (lano) a tak. Vypadám jak drsnej bergsteiger a to taky jsem. Před čtvrtou ranní zapínám čelovku a jdeme. První část cesty od chaty vede podél potoka na ledovec Wandgletscher do výšky kolem 3 200 m. Odtud už je kromě Weisshornu 4 505 m vidět jeho veličenstvo Matterhorn 4 478 m v jeho klasické póze. Od chaty je to zhruba hodinu a půl chůze. Nasazujeme mačky a jdeme po ledovci vzhůru do sedla Alphubeljoch, které je ve výšce 3 800 m. Ledovec je i přes vedro po ráno v rozumném stavu a zatím se moc neboříme. Po dalších zhruba dvou hodinách pochodu nám do větry ošlehaných tváří (spolukolega na laně jde kousek před vámi a o malinko výše) šlehne sluneční světlo v sedle. Jsme 3 800 m nad mořem. Počasí je noblesní, ale vedro už po ránu. Později to bude peklo v břečce. Cesta ze sedla je jasná, vystupuje se po jihovýchodní hřebeni. Je třeba dávat majzla na převěje, jinak hrozí let do údolí. Takže pěkně opatrně vzhůru. Zhruba 100 metrů pod vrcholem je nejprudší část výstupu, tady uklouznout by byla konečná. Pořádně koukat pod nohy, pěkně mlátit valaškou do sněhu. V případě zledovatělého svahu určitě vrtat šrouby nebo se obrátit a jít zpět, dokud to jde. Ze sedla další dvě hodiny výstupu a voala, jsme na tupém vrcholu Alphubelu ve výšce 4 206 m. Po obligátním fotu, že jsme tu byli se rozhodujeme pro sestup. Tak a tady bacha, velmi vřele doporučuji sestupovat tou samou cestou, co je výstup, i když je to prudké. My zvolili klasickou sestupovou trasu mírnějším svahem a následně obcházeli východní stěnu hory zpátky do sedla. Jeden z nejdebilnějších nápadů posledních let. Slunce opírající se od rána do svahu hory jednak pěkně nahřívá séraky nad námi, Gott mit uns, ale hlavně se z povrchu ledovce stává něco jako bílá pěna. Hodinu a půl se boříme tu po kolena, tu po pás nekoordinovaně směrem k sedlu. Nekonečnýýý opruz. Občas zapadne noha tak, že jde jen sotva vyndat. Prostě ne, běžte zpět po hřebeni tou cestou, co jste sem přišli. Ledaže byste byly totálně vykaděný ze strmosti při výstupu a nic jiného vám nezbylo. Po úmorných více než dvou hodinách brodění se ve sněhové kaši jsme zpět v sedle. Zpátky je to už stejný jako výstup jen s malou poznámkou. I tady jsou na ledovci trhliny a jak sníh měkne, tak opatrně. Ze sedla na chatu je to asi opět 2 hodiny chůze.
Alphubel – obtížnost PD II, red tape: převěje na hřebeni, docela strmý svah pod vrcholem, trhliny a séraky na východní straně hory
Výchozí místo: Ottafe 2 200 m
Chata: Täschhütte 2 701 m, polopenze pro člena Alpenverein 75 CHF na den
Voda: z potoka na ledovci kolem 3 200 metrů a zatím žiju.
Čas: Ottafe – Täschhütte: 1 h 20 min; převýšení 500 m
Täschhütte – Alphubel 4 206 m: 5-6 hodin; převýšení 1 500 m
Alphubel 4 206 m – Täschhütte: 4 hodiny
Täschhütte – Otaffe: 1 hodina
Allalinhorn 4 027 m – čtyřka za pusinku – obtížnost F+:
Je to tak, jedna z easy čtyřtisícovek. Snadno dostupná přibližovadlem Metro Alpin za 75 CHF na osobu. Z konečné této „lanovky“ nejprve opruzem a širokou sněhovou cestou podél hory až k místu, kde začne stoupání. Občas trhliny v ledovci, sklon do 35 stupňů,ale za dvě hodiny jsme na úzkém vrcholu hory, místo pro 5 lidí a víc ani ń. Kdo si chce zkusit první a snadnou čtyřtisícovku, tak může tuhle. Další jsou Bishorn 4 156 m nebo Gran Paradiso 4 092m, ale to je o hodně delší šlapání. Výhledy jsou z vrcholu k nezaplacení, na všechno ostatní je ve Švýcarsku frank nebo Mastercard. Nějakou extra sportovní hodnotu ale tenhle kopec nemá. 500 výškových metrů nějak upajdá kdekterý jouda, proto jich tam taky je. Ale nevyjít ten kopec by bylo rouhání, když jsme tady. I tady je ale nutné dávat majzla, mít lano, cepín, mačky a trochu tušit, k čemu se to používá a neuklouznout. Což jsem si u řady výletníků vlajících za vůdcem bez patřičné aklimatizace nebyl úplně jist. Ale je to jejich věc. Riskantnější místo je snad jen celkem úzký vrcholový hřebínek a samotný vrchol, kde je zkrátka málo místa. Tímto bych skončil, protože nevím, co bych měl psát dál a buď to vyjdete nebo ne.
Mapka je zde: