Červenec 2016. Několik let museli Švýcaři čekat a žadonit, než se diplomatickému oddělení SK Alpské nuly podařilo najít vhodný termín pracovní návštěvy, ale nakonec jsme dali diáře dohromady a našli čas zavítat do země, kde fofrem fakt nepojedete.
Kvarteto bezvýznamných turistů sedá do nového Passata a s Passatem pod káďou vyrazili na Mnichov, Lindau a dál do srdce této malé Alpské země. Prvních 500 km jsme projeli asi za 5 hodin, dalších 300 km taky asi za 5 hodin. Po dřepění v autě se k večeru vypotácíme v kempu v Saas Fee a padneme na louku. Stavíme stany a já zjišťuji, že nemám ale vůbec žádný kalhoty na lezení. Tedy, že celý pobyt mě bude provázet firma Husky, ať již v kempu, restauraci či na kopci a vytvoříme si tak vskutku velmi úzký vztah.
No nic, netrapme se maličkostmi, co nemám, to nepotřebuju. Druhý den po snídani se balíme a vyrážíme směrem na lanovku. V jistém věku člověk pochopí, že pohodlnost je lepší sebeúcty a tedy bez větších skrupulí se přibližujeme k privátní chatě HOHSAAS lanovkou. Nálada v mužstvu je vynikající, decentní vtípek střídá vtípek a lehké náznaky úsměvů. Prostě lanovka ja paráda a kdo chce být zpocený jak prase s bolavými zády a koleny, ať jde pěšky, když je blbej. A nuly, to jsou chytří a krásní lidé. Na chatě dáváme pivko, jediný to dopink pro Jardu, při ceně 150,- kč/1 pivo koulí očima,ale závislost je bejk a co se dá dělat. Po pátém pivu přestává počítat franky a doufá, že bude moct platit i v eurech a ještě později kartou. Naštěstí jo a tak tam dodnes nemusí mýt nádobí jako odškodné.
Podnikáme aklimatizační výstup nad chatu, kocháme se výhledy a koukáme na část výstupu, ledovec je v dost hrozným stavu a úplně dávačka tenhle výstup nebude. Večer je véča a pak šupky na kutě .
Ráno vyražíme po snídani vcelku standardně mezi posledními, ono není kam se hnát a jak pravil Komenský “ všelikeré kvaltování toliko pro hovada dobré jest“ a kopec nikam neuteče, maximálně se podělá počasí a na to jsou nuly zvyklé. Prohopsáme se na ledovec, symbolicky navážeme na lano,když ho s sebou táhneme a postupujeme po ledovci TRIFT pomalu k místu,kde se svah prudce zvedá. Tady bžunda regulérně končí, protože séraky o rozměru 3 patrového domu nad hlavou nevypadají úplně stabilně. Pokoušíme se v tichu a co nejrychleji tohle nepříjemné místo prolézt a koukáme jak nad sebe, kde občas v ledu zapraská, tak pod sebe, kde jsou trhliny kamsi do modrého nic. Svah je v těchto místech strmý a ukouznutí by bylo hodně pitomý. Mačky a cepín využijeme vrchovatě. Následně dostává svah jakés takés rozumné rozměry a sklon a my s funěním postupujeme nahoru k místu vrcholové pyramidy.
Ta začíná zhruba ve výšce kole 3 900 m a je zledovatělá, docela strmá a s převějemi. Uklouznout tam navázaní na lano, tak bobujeme po zadku společně dolů až na místní krchov. Tedy jdeme pomalinku a opatrně. Opět překračujeme pár trhlin, počasí je netradičně normální a výhledy královské. Kvůli tomuhle se na hory chodí a leze, což nuly neznají. Po asi 3 půl hodinách dorážíme na vrchol, já už po druhé,ale jinou trasou. Na vrcholu si nepadáme do objetí, normálně se vyfotíme s vlajkou našeho slovutného klubu a mažem dolů. Jsme šokovaní tím, že něco vidíme a není mlha, mrak kurvič, či zaměstnanecký mrak, jak tomu standardně bývá. Nejsme na to zvyklí. V pomalu roztávajícím sněhu dáváme pozor ještě víc. Nic těžkého to na lezení není, ale úplně turistika také ne. Lano, mačky, cepín jsou podmínka nutná,nikoliv dostačující. Tou je jistá zkušenost v chůzi ve strmém terénu a opatrnost.
Po přespání je další den možné brzy ráno cestou zpět zdolat nádhernou a vcelku snadnou feratu Jegihorn. Věci s sebou a po ukecání necháváme batohy o 300 metrů níže na chatě Weissmieshütte. Ferratu jdeme jen s ferratovým vybavením. Slibujeme chatařům, že odpoledne si dáme nějaký oběd, což i plníme. Ferrata je docela easy, výhledy na Weissmies a kolem suprové. Jen počítejte s tím, že nejslavnější část ferraty, ten vzdušný přechod je ale hoodně houpavej. Nejspíš na něm půjdete po jednom. Jinak budete lítat jak nudle v bandasce. Ale zkuste si to sami, to je nejlepší.