Jaro roku 2020 zdálo se býti více než podivné. Synové a dcery od Žluté řeky vypustili do světa nějaký breberky, virus. Nuly tak často plakaly, žmoulaly kapesníčky, za nocí potoky slz do polštářů tekly a nočním městem neslo se smutné vzlykání. Bály se, že nikam nepojedou a stráví tak celé léto v blízkosti svých nejbližších.

Nakonec se ale pár chytrých hlav dalo dohromady a vznikla myšlenka výletu na Maltu. Malta je údolí pod Salzburgem. K tomu si nuly vybájily vycházku na Hochalmspizte , vcelku prima kopec o výšce 3 360 m. Po koumání té nejlepší cesty bylo rozhodnuto, že výstup proběhne easy feratou obtížnosti C po hřebeni Detmoldergrat a sestup dolů někudy jinudy, ale určitě dolů. Na tom se nuly vzácně shodly. Vrcholový den byl symbolicky vybrán na den oslav upálení mistra Jana, jenž byl do svých kázání skutečně zapálený, názory měl svého času dost extrémní a často až na hranici. V neděli vyrážíme vybaveni na dvoudenní výlet do země našich rakouských přátel a častých pokut. Zábavně kulturní vložkou stává se při placení mýta u tunelu schopnost narvat platební kartu do díry na účtenky. Kartu platební terminál schlamstnul, mýtná brána zavřená a karta čouhá tak milimetr ven a ani h…. Sezame, sezame otevři se, nic. Ven prostě nejde. Úspěšně o víkendu blokujeme jeden pruh Tauernautobahn směr na Itálii a ihned si vytváříme ve frontě za námi spousty nových přátel. Po chvilce úvodních a nesmělých zkoušek vyrvat kartu ven nehtem, klíči od bytu atd., začíná konečně seriózní show pokusů vydolovat kartu z terminálu končící až nekompromisním zabodnutím kudly do platebního terminálu stylem krokodýl Dundee a vydloubnutím karty ven. Uff, karta je na světě a my možná na Youtube. Máváme našim novým kamarádům za zády, oni nám také, aspoň si to myslíme a jedem radši pryč. Po přibližně 4 hodinách jízdy dorážíme na parkoviště u vyrovnávací nádrže Gösskarspeicher ve výšce kolem 1650 m v údolí Malta, kde zanecháme naší dederonskou raketu das Diesel auto von Passat svému osudu a vycházkovým tempem se suneme na chatu Giessener Hütte do výšky 2 215 m, kde je zamluvený nocleh. Od auta na chatu je to pohodová procházka na zhruba hodinu a půl. Večer proběhl v klidu za zpěvu populárních písní, hraní karet a recitací oblíbené básně všech feratistů leze leze po železe. Snad jen jedinkrát jsem při lehce falešném tónu malinko zvedl obočí a fláknul kolegu cepínem do hlavy, ale jinak to byl krásný večer. Mládencům jsem chtěl sólově zazpívat od Jenifer Rush Síla lásky, ale odmítli mě poslouchat. Druhý den vstáváme brzy ráno kolem 5.00 hod. a ještě než kohoutek zakokrhá vyrážíme těsně před šestou v plné palbě z chaty na cestu k sedlu Winkelscharte, kde je samotný nástup na hřeben Detmoldergrat. Cesta je zřejmá, zabloudit tady není kam. Před samotným nástupem na hřeben se stoupá dlouhým sněhovým svahem. Při nástupu na feratu jsme na sebe rozvěsili potřebné ozdoby, abychom vypadali drsně i na fotkách a po chvíli přemýšlení jsme se rozhodli, že tedy polezeme nahoru, když už tady jsme. Hlavně začátek cesty je lehce akrobatickým balancováním na vyvyklaných šutrech, takže tady pozor. Méně se kochat a více koukat na cestu. Vystupujeme směrem k vrcholu Winkelspitze 3 112 m  a cesta jde více do nebe. Samotná ferata začíná céčkovými úseky, což věru není žádný extrém, ale majzla to rozhodně dávat chce. Po chvíli vystoupáme přímo na hřeben a suneme se k samotnému vrcholu Hochalmspitze 3 360 m  alpskou scenérií, která se neomrzí. Po zhruba 4 hodinách výstupu od chaty přicházíme na vrchol královny Vysokých Taur, jak se někdy Hochalmspitze přezdívá. S námi je tu pouze jeden pár lezců. Pravděpodobně muž a žena, jestli to tak smím v dnešní době 36 pohlaví napsat. Bez aklimatizace je výška 3 360 m přece jen  trochu znát. Obligátní fotečky s vlajkou našeho klubu a po krátké diskuzi a jedné Plzni beer co dál vítězí definitivně varianta pro sestup. Das auto to sem za námi prej nevyjede. Pro dokončení okružní jízdy a sestup volíme klasickou sestupovou cestu. Nejprve sestupujeme východním směrem k sedlu Steinerne Mandln 3 158 m. Nad samotným sedlem Steinerne Mandln se tyčí jak výhrůžné  prsty mohutné skalní bloky.  Tak a zbystříme, ani ten sestup není totiž úplně snadný, jde se pořád po značkách a po hřebeni až k místu, kde v sedle Steinerne Mandln je nataženo fixní lano. Odtud potom přímo kolmo dolů na ledovec Trippkees. Na začátku pod stěnou je velmi strmý sněhový svah, který se sjíždí po káďovi dolů.  Po 50 metrech sjezdu v rozbředlém sněhu budete mít mokro asi všude. Následně už na jih přímo k chatě.  Pomalu sestupujeme dolů k chatě a těšíme se na Radlera. Únava už je znát, ale chata začíná být na dohled. Po zhruba 3 hodinách chůze z vrcholu zastavujeme u chaty, kde dáváme pauzu. Následně už jen něco přes hodinu na parkoviště k das Auto a zase zurück nach Budweis. Pouze při placení kartou s dovětkem, “ bude platit kartou, připrav si nůž.“

Vybavení: Sada na feratu a cepín nebo aspoň hůlky, ráno se mohou hodit mačky. My šli bez nich. Kus lana se může hodit na případné dojištění problémových míst při stestupu, ale lano jsme nepoužili. Nechtělo se nám ho rozmotávat.

Obtížnost:  Dlouhá túra s převýšením přes 1200 metrů od chaty a zpět. Ferata obtížnosti C, takže taková střední obtížnost. Na začátku července byly horní úseky cesty pod sněhem. Určitě ne při horší fyzičce, za den je to z chaty 1 200 výškových metrů nahoru a 1 800 metrů až k parkovišti dolů. Krátké, ale docela vzdušné úseky bez jištění k sedlu Steinerne Mandln. Nic pro začátečníky a děti. Pro ty, co lezou skalky je to pohoda.

Naše časy: Od auta na chatu – 1 a ½ hodiny převýšení cca 600 m.Od chaty na vrchol Hochalmspitze zhruba 4 hodiny , převýšení skoro 1 200 m. Z vrcholu k chatě asi 3 hodiny a od chaty na parkoviště něco málo přes hodinu. Celkem necelých deset hodin chození  a lezení.

Giessener Hütte 2 215 m

Výstup po ledovci Trippkees

Začátek feraty

Cestou k chate Giesener Hütte

Výstupová trasa

Budeš blízko u mraků

Detmoldergrat směrem k vrcholu

Hochalmspitze 3 360 m

Pořád nuly

Hochalmspitze 3 360 m

Večerní barvičky

To jsou panoramata

Steinerne Mandln 3 112 m

Výstup k Winkelscharte

Parkoviště 1640 m

Kráva v Alpách

Článek Hochalmspitze 3 360 m, bude platit kartou, připrav si nůž… se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Červen 2019. Tříčlenné torzo nehynoucích dinosaurů z SK Alpské nuly vyrazilo i v letošním roce na zájezd vytvořený osvědčenou CK SUICIDE zarazit cepíny na vrcholky ALP. V následující subjektivní reportáži se vášnivý čtenář dozví celou nepravdu o výstupu na Alphubel 4 206 m a Allalinhorn 4 027 m.

Je možné zdolat dvě čtyřtisícovky za 3 dny a neumřít u toho? Tento článek je důkazem, že i běžný smrtelník a dokonce Nula to může zkusit a uvidí, jestli umře nebo ne.

Bylo vedro na padnutí, byl červen 2019 a cestovní kancelář CK SUICIDE připravila exkluzivně pro nuly z SK Alpské nuly další zájezd do říše fialových krav, tedy do Švýcarska. Poté, co se řízením všemohoucího stalo z uvažovaného kvarteta pouze trio, vyrážíme na 900 km dlouhou pouť vrnícím Passatem. Z nějakého hnutí mysli jedeme přes Linec, Salzburg, Innsbruck, Feldkirch, Vaduz až do vesnice Täsch. Je třeba zkusit další variantu přesunu. Asi takhle, neuchvátá se nic. Dva vysokohorské průsmyky Oberalppass 2050 m, následně sjezd do Andermattu a zase výjezd do Furkapass 2 420 m prověří na zadním sedadle žaludek a karmu každého cestujícího. Takže když po 12 hodinách jízdy vypadnu z auta na trávu v místním kempu, přemýšlím, jestli nejsem trochu blbej a starej. Ok, kemp na konci vesničky té střediskové stojí na osobu 20 CHF. Za tři lidi, jedno auto a dva stany jsme platili celkem 60 CHF. Ráno po snídani vyrážíme autem na Ottafe, což je posledních pár stavení, kam se dá dojet autem a dá se tam i zadáčo parkovat. Je hodně dobrý cestou z kempu na Ottafe nepotkat jiné auto, silnice je uzoučká, ale to neovlivníte. Když ho potkáte, pomodlete se a ten, kdo vyměkne, začne někam couvat. Chyba se nepřipouští. Z Ottafe, což je asi 2 200 m vysoko vyrážíme na chatu Täschhütte 2 701 m, kam docházíme za asi hodinu a pár minut chůzí. Je kolem poledne, vedro. Máme zamluvené dvě noci na spaní s polopenzí. Ceny švýcarské, očka se protočí. Jedna noc/jeden člověk = 75 CHF pro členy Alpenvereinu, pro nečleny je to ještě asi o 10 CHF víc. Odpoledne vyrážíme na aklimatizaci a chytat bronz. Nastoupáme až do 3 200 metrů, sedíme na šutrech a obdivujeme motýle, co zde tak elegantně létají. Večer večeře, poloha libela nula nula a čekat na třetí hodinu ranní na budíček.
Jsou tři ráno, cpu do sebe nějakou snídani, oblékám se do pracovního, beru valašku (cepín), špagát (lano) a tak. Vypadám jak drsnej bergsteiger a to taky jsem. Před čtvrtou ranní zapínám čelovku a jdeme. První část cesty od chaty vede podél potoka na ledovec Wandgletscher do výšky kolem 3 200 m. Odtud už je kromě Weisshornu 4 505 m vidět jeho veličenstvo Matterhorn 4 478 m v jeho klasické póze. Od chaty je to zhruba hodinu a půl chůze. Nasazujeme mačky a jdeme po ledovci vzhůru do sedla Alphubeljoch, které je ve výšce 3 800 m. Ledovec je i přes vedro po ráno v rozumném stavu a zatím se moc neboříme. Po dalších zhruba dvou hodinách pochodu nám do větry ošlehaných tváří (spolukolega na laně jde kousek před vámi a o malinko výše) šlehne sluneční světlo v sedle. Jsme 3 800 m nad mořem. Počasí je noblesní, ale vedro už po ránu. Později to bude peklo v břečce. Cesta ze sedla je jasná, vystupuje se po jihovýchodní hřebeni. Je třeba dávat majzla na převěje, jinak hrozí let do údolí. Takže pěkně opatrně vzhůru. Zhruba 100 metrů pod vrcholem je nejprudší část výstupu, tady uklouznout by byla konečná. Pořádně koukat pod nohy, pěkně mlátit valaškou do sněhu. V případě zledovatělého svahu určitě vrtat šrouby nebo se obrátit a jít zpět, dokud to jde. Ze sedla další dvě hodiny výstupu a voala, jsme na tupém vrcholu Alphubelu ve výšce 4 206 m. Po obligátním fotu, že jsme tu byli se rozhodujeme pro sestup. Tak a tady bacha, velmi vřele doporučuji sestupovat tou samou cestou, co je výstup, i když je to prudké. My zvolili klasickou sestupovou trasu mírnějším svahem a následně obcházeli východní stěnu hory zpátky do sedla. Jeden z nejdebilnějších nápadů posledních let. Slunce opírající se od rána do svahu hory jednak pěkně nahřívá séraky nad námi, Gott mit uns, ale hlavně se z povrchu ledovce stává něco jako bílá pěna. Hodinu a půl se boříme tu po kolena, tu po pás nekoordinovaně směrem k sedlu. Nekonečnýýý opruz. Občas zapadne noha tak, že jde jen sotva vyndat. Prostě ne, běžte zpět po hřebeni tou cestou, co jste sem přišli. Ledaže byste byly totálně vykaděný ze strmosti při výstupu a nic jiného vám nezbylo. Po úmorných více než dvou hodinách brodění se ve sněhové kaši jsme zpět v sedle. Zpátky je to už stejný jako výstup jen s malou poznámkou. I tady jsou na ledovci trhliny a jak sníh měkne, tak opatrně. Ze sedla na chatu je to asi opět 2 hodiny chůze.

Alphubel – obtížnost PD II, red tape: převěje na hřebeni, docela strmý svah pod vrcholem, trhliny a séraky na východní straně hory
Výchozí místo: Ottafe 2 200 m
Chata: Täschhütte 2 701 m, polopenze pro člena Alpenverein 75 CHF na den
Voda: z potoka na ledovci kolem 3 200 metrů a zatím žiju.
Čas: Ottafe – Täschhütte: 1 h 20 min; převýšení 500 m
Täschhütte – Alphubel 4 206 m: 5-6 hodin; převýšení 1 500 m
Alphubel 4 206 m – Täschhütte: 4 hodiny
Täschhütte – Otaffe: 1 hodina

Allalinhorn 4 027 m – čtyřka za pusinku – obtížnost F+:
Je to tak, jedna z easy čtyřtisícovek. Snadno dostupná přibližovadlem Metro Alpin za 75 CHF na osobu. Z konečné této „lanovky“ nejprve opruzem a širokou sněhovou cestou podél hory až k místu, kde začne stoupání. Občas trhliny v ledovci, sklon do 35 stupňů,ale za dvě hodiny jsme na úzkém vrcholu hory, místo pro 5 lidí a víc ani ń. Kdo si chce zkusit první a snadnou čtyřtisícovku, tak může tuhle. Další jsou Bishorn 4 156 m nebo Gran Paradiso 4 092m, ale to je o hodně delší šlapání. Výhledy jsou z vrcholu k nezaplacení, na všechno ostatní je ve Švýcarsku frank nebo Mastercard. Nějakou extra sportovní hodnotu ale tenhle kopec nemá. 500 výškových metrů nějak upajdá kdekterý jouda, proto jich tam taky je. Ale nevyjít ten kopec by bylo rouhání, když jsme tady. I tady je ale nutné dávat majzla, mít lano, cepín, mačky a trochu tušit, k čemu se to používá a neuklouznout. Což jsem si u řady výletníků vlajících za vůdcem bez patřičné aklimatizace nebyl úplně jist. Ale je to jejich věc. Riskantnější místo je snad jen celkem úzký vrcholový hřebínek a samotný vrchol, kde je zkrátka málo místa. Tímto bych skončil, protože nevím, co bych měl psát dál a buď to vyjdete nebo ne.

Allalinhorn 4 027 m

Z výstupu na Alphubel 4 206 m

Výstupová a sestupová trasa na Alphubel

Täschhütte 2 702 m.

Weisshorn 4 545 m

Weisshorn 4 545 m

Vrcholový hřebínek Allalinhornu 4 027 m

Strahlhorn 4 190 m a Rimpfischhorn 4 199 m

Pohled z Alphubelu směrem na jih

Matterhorn 4 478 m z výška cca 3 400 m

Na chatě je blaze a teplo,jen ta cena.

Panorama z vrcholu Alphubelu

Allalinhorn 4 027 m & Rimpfischhorn 4 199 m

Po ránu

Allalinhorn 4 027 m

Allalinhorn 4 027 m

Weisshorn 4 545 m

Matterhorn 4 478 m

Allalinhorn 4 027 m od konečné Metra Alpin

Výstup do sedla Alphubel 3 800 m

Na hřebeni Allalinhornu 4 027 m

Strmá část výstupu na vrchol Alphubelu kolem 4 000 m

Alphubel 4 206 m - nuly vítězí

Mapka je zde:

Článek Alphubel 4 206 m & Allalinhorn 4 027 m – 2019 se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Tříčlenné torzo nehynoucích dinosaurů z SK Alpské nuly vyrazilo i v letošním roce na zájezd vytvořený osvědčenou CK SUICIDE zarazit cepíny na vrcholky ALP. V následující subjektivní reportáži se vášnivý čtenář dozví celou nepravdu o výstupu na Monte Cevedale, Zufallspitze, Ortler a dvě ferratky v Dolomitech.

Útočné komando, tzv. Sturmkommando Alpských nul ve složení Jarda, Jirka a Jenda, vyrazilo i v letošním roce na akci pečlivě připravenou CK SUICIDE, která se již druhý den celá přeorganizovala. Reportáž psaná na obrátce Passo dello Stelvio to vše popisuje.Je neděle 21.7.2013 a plně narvaná oktávka nás veze po notoricky známé trase přes Linec, Salzburg a další města do Itálie pod Ortler. Cesta ubíhá příjemně až do začátku stoupání na Passo dello Stelvio, což je prý druhý nejvyšší silniční pas v Evropě kam můžete autem. Zatáčky do 179º úhlu se tu neznačí, to je prostě rovina a zatáčky nad 180º se jmenují tornati. Chytrá Wikina ( Wikipedie ) tvrdí, že nahoru je jich 48, myslím tornati ( zvlněné rovinky do 179º) se nepočítají a z kopce dolů na Bórmio 36 tornati. Převýšení je přibližně 1800 m. Zkrátka se točíte tolik, že na zadní sedačce by se poblil i krokodýl. Automobilky tady testují brzdy,výdrže motorů a spojek.Každopádně jsme kolem 16.00 na parkovišti v I Forni, odkud začíná výstup na chatu Giani Casati ( 3 269 m). Nuly si jsou samozřejmě vědomy toho, že jsou nuly a tedy nasedáme do předem objednaného Land Rovera, který nám ušetří 3 hodiny debilního stoupání pěšky. Sbalit se je nutný ovšem rychle, borec s Land Roverem dlouho čekat nebude. Vyjíždíme krokem po cestě a vejráme, co všechno frajer vyjede. Projedeme stádem krav a když nám jedna nechce uhnout a čumí přes čelní sklo do kabiny, vzpomínám si na scénu z Krokodýla Dundee. Nakonec nám uhla , takže jestli funguje fígl s úporným pohledem a prsty ve tvaru paroháče, jak nám to ukázal Mick Dundee v uvedeném filmu netuším. Po možná 15 minutách dorážíme pod lanovku do výšky asi 2 750 m, odkud už musíme zu fuss na chatu. Funíme a funíme, ráno jsme byli zvyklí na výšku cca 400 m nad mořem a najednou jsme během pár hodin kolem 3000 m. Po cca 2 hodinkách se doplazíme na chatu Casati ( 3 269m) . Příjemné překvapení, na chatě obsluhují i fajn Slováci a domluva je tak hodně snadná. Jarda postupně zjišťuje, co si sem všechno táhl – celej chleba, voňavku, komplet mytí, zimní rukavice i když je 20 nad nulou a tak. Je to fajn mít na zádech 20 kg, když nejsou moje. Kdybyste si ho chtěli vyfotit, tak byste jako vyvážení bílé museli na foťáku nastavit „předsmrtná bledá“. To je třeba ovšem hodně rychle změnit a Jarda se ihned sápe nikoliv po servírce, ale po Forstu. Jako jezdí auta na naftu, tak jezdí Jarda na Forst. První noc je na horách vždy hodně vášnivá, herzna mlátí na 160, dechu se nedostává a hlava bolí. Odborně se tomu říká aklimatizace a celou noc se nevyspím.
Pondělí 22.7.: Vypotácím se již před pátou z pelechu a jdu fotit. Mistři digitálních čipů ví, že před svítáním a těsně po něm se fotí nejlíp a počasí nezklamalo, je azuro a prostě nádherně. Divadlo vznikajícího nového dne v Alpách se mi asi nikdy neomrzí. Barvy se mění každou chvilku a tak fotím, co to dá. Navíc Nuly neprudí a mám klid. Hlavní hrdinou celé světelné show je pro mě Gran Zebru ( 3 851 m), což je jeden z nejhezčích kopců, které jsem kdy viděl. Následuje snídaně a někdy kolem 7.30 vyrážíme na výstup na Monte Cevedale ( 3 769 m) a Zufallspitze ( 3 756 m). Převýšení je 500 metrů,. tedy pohodička a jediným lehce adrenalinovým místem je strmější svah těsně pod vrcholem a pár trhlin, jasně viditelných. Po naprosto pohodových dvou hodinkách pochodu si užíváme leteckých výhledů z obou vrcholů, mezi kterými vede spojovací hřebínek. rozhled je kruhový a jediné dvě vyšší hory v okolí jsou Gran Zebru a vpravo od něj Ortler na severozápadě. Scházíme dolů a v ten okamžik se mění pečlivě naplánovaná akce. Namísto další noci na chatě a cestou do Švýcarska na Dom, se rozhodujeme sestoupit do údolí, zachrápnout v kempu a pak na Ortler. Již po páté a možná konečně bez mlhy. Sestup byl docela mazec, jsme sice mladí a namakaní kluci, ale co kolem čtyřicítky naděláte. 20 letá batolata jsou na tom s koleny asi o něco líp. Kempík v Bórmiu, pohoda a druhý den opět centrifuga na Passo dello Stelvio a do Suldenu.

Je úterý 23.7., aklimatizace a dva vrcholy kolem 3 800 m jsou ukrutně znát. z parkoviště v Suldenu je to na Payer hutte ( 3020 m) 1200 metrů převýšení. Zvládáme je naprosto v pohodě za 3 hodiny čistého času. Počasí je pohoda, odpolední bouřky z vedra nás nerozházejí. Z tak krásného počasí jsme celí špatní. Nuly jezdí zásadně v dešti za tzv. zaměstnaneckého mraku ( viz. film o účetním Fantozzim). Jdeme spát, po taktické poradě se rozhodujeme, že nejsme debilové, abychom vstávali druhý den ve 4.00 a jednoduše si přispíme a půjdeme na vrchol později.

Středa 24.7.: Za pět měsíců bude Ježíšek, hurá. Ovšem náš taktický plán se hroutí hned na začátku. Správcová chaty neváhá za Nulama vyběhnout do 3 patra a informovat nás, že snídaně končí ve 4.30, že jen kvůli nám třem dýl vzhůru nebude. Rychlostí blesku se přesouváme dolů a snídáme. Jarda to má navíc o to těžší, že Forst se k snídani nepodává a musí se přiotrávit normálním čajem. Kolem 6.00 vycházíme jako poslední z chaty, na vrcholu Ortleru leží konečně nám známý zaměstnanecký mrak, tedy hurá do „nic kurva nevidím a dávej bacha kam šlapeš“. Přelejzáme skalní věže, pak na ledovec, popis cesty najdete na netu leckde. Úplně procházka Ortler není, na to bych rád upozornil, je to obtížnost PD II až PD III. Nicméně kolem 10.00 hod. se fotíme u nově instalovaného kříže na vrcholu v 3 905 m a již po druhé ve svém životě vidím jaký je rozhled z Ortleru za mlhy. Stejný jako před 7 lety s Mírou a Jardou, tedy žádný. Mažeme dolů ledovcem, který připomíná ledovou tříšť, co piji děti v létě. Akce končíí skvěle a nastává čas opustit svět ledovců, žuly a zkusit vápenec a ferraty v Dolomitech. Den zapíchneme v nějakém 4 hvězdičkovém kempu za bouřky. Čtvrtek 25.7.: Přesouváme se přes Merano a Bolzano do Corvarry v Dolomitech. Cestou míjíme ve městě Forst pivovar Forst. Bohužel nás nikdo, dokonce ani Jardu, z vedení firmy nevítal. Pravděpodobně měli poradu, kde se řešilo, proč se jim vždy v červenci zvedne prudce výtoč piva. Příčina skokového růstu jim v jednu chvíli jela přímo pod okny pivovaru. Dorážíme na Gardena pas a jdem na první ferratku zvanou Brigata Tridentina ve skupině Sella pod převislým vrcholem torre Exner. Krásné lezení a po třech hodinkách jsme u chaty Cavazza al Pisciadu ve výšce 2 586 m, kde dáváme Forsta. Sestup je strmý,ale po necelých 4 hodinách jsme opět u auta a máme za sebou ferratku. V Corvaře dáme kemp a decentní večeři u Salvana, jak to vypadalo, není důležitý.

Cestou na Ortler

Monte Cevedale 3 769 m

Cestička na Monte Cevedale 3 769 m

Alpská rána neomrzí

Payer Hütte 3 020 m

Gran Zebru z Monte Cevedale

chata1w

Dolomiti

Dolomiti

Marmolada

Dolomiti

Dolomiti

Dolomiti

Gran Zebru, za ním Ortler

Dolomity

Dolomiti

Dolomiti

Dolomiti

hory34w

Ortler 3 905 m

Vrcholové plató Ortleru

Nuly se žulí

Dolomiti

Pěnišník rezavý

Gran Zebru 3 851 m

Náš dopink

Ortler 3 905 m

Cestou na Ortler

Payer Hütte 3 029 m

Z Monte Cevedale k jihu

« ‹ z 2 › »

Článek Ortler 3 905 m & Dolomity 2013 se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.