V rámci boje proti Covidu vyrazilo kvarteto statečných nul na tradiční vycházku po Alpách. Stejně jako v loňském roce se naším cílem stalo bývalé mocnářství a oblast kolem nejvyšší hory Grossglockneru, kde už ale noha alpské nuly uvízla před mnoha a mnoha lety.

V pondělí 5.7. 2021, přesně v den oslav příchodu dvou řeckých trekařů  Cyrila a Metoděje vyrážíme západoněmeckým vozem směrem na parkoviště pod Grossglocknerem. Zatímco loni se nám podařilo na chvíli zablokovat jeden pruh dálnice na Itálii, letos nic takového  díky nabytým zkušenostem nehrozí. Jen kolega Jarda nemá ani testy , ani není opíchanej, protože na to nemá čas. Vše probíhá hladce až na pumpu na Mondsee, kde paní vykazuje kolegu pana prezidenta bez testů z  pumpy. Polívku si jí u takového stolku venku, kde můžete třeba dát vodu psům. Lehká nervozita, protože spát ve třech tisících před chatou není úplně žůžo. Nakonec na telefonu najdeme testovací centrum v Salzburgu a za dalších 20 minut parkujeme u výstavního centra. Já, jakožto překladatel do většiny světových jazyků mířím s panem prezidentem do centra. Protože pan prezident nemá brýle, uvolím se vyplnit formulář za slepejše. Poctivě vyplňuju kolonku za kolonkou, obracím list, ty jo takovejch informací chtějí. Jarda stojí vzorně ve frontě a čeká. Už se blížím k závěru a máme na výběr… Pfizer nebo Moderna. Kulím očka a obracím zpátky na úvodní list a ono je to na očkování. Nechybělo mnoho a už by v sobě měl lupnutou první dávku. No nic, rozehřívací kolo nedopadlo a hledáme tedy testovací centrum, které je asi o 150 m dál. Abych to zkrátil, nejdříve se musíte registrovat přes telefon, pak přijde sms a s tou vás teprve pustí dovnitř, ale nakonec to dáváme a negativní prezident vyráží na zbylou část cesty pod Grossglockner. Na parkoviště dorážíme spokojeně za poplatek 37 € za auto a po krátkém přebalení dáváme drsňácký horolezecky menu – kafíčko a štrůdlík. Covida tady asi zrušili, tlamokrytku nemá vůbec nikdo, prostě nikdo. Ani obsluha, ani turisti. Po doplknění sacharidů vyrážíme cestou Gamsgrubenweg tunely na chatu Oberwalderhütte 2 973 m, kde máme zajištěný nocleh. Cesta zabere něco přes dvě hodiny chůze, v závěru je lehká ferátka jen na přidržení se rukou a před šestou večerní vcházíme s písní na rtech na chatu. Protože kolega Jarda neměl nejen testy, ale ani prachy, jdu se zeptat, jestli je možné platit kartou. Sympatická holčina odpovídá, že „samozřejmě, ale ne po každé to funguje“. No nic, když tak tu bude mýt nádobí. Polopenze + ubytování je cca za 52 € na noc a osobu.

Je úterý ráno, dávám vzpomínku na Jana Husa a jeho vzkaz příštím generácím spočívajícím v poznání, že moudřejší ustoupí a mluviti stříbro, mlčeti zlato, ale hlavně je volno. Převaluju se v matrazenlagru a nakonec se před pátou dokopu jít něco fotit. Rána na horách jsou skvělá,když vyjde počasí a dneska to vyšlo, nebe na malou chvíli téměř zfialoví, výhledy jsou ňami ńami. Většina fotek tady vzniká během dne, na rozbřesk nad Grossgloknerem zde musíte přespat. Vyplatilo se to. Po opulentní snídani vyrážíme na ledovcovou vycházku na Johannisberg 3 453 m. Cesta je velmi snadná, je určitě vhodná pro začátečníky. Trhliny v ledovci lze snadno obejít, navíc na začátku léta tu snad ani nejsou, sněhu bylo letos hodně. Po necelých třech hodinách chůze ( o lezení se opravdu nejedná) stojíme za prudkého a hodně nepříjemného větru na vrcholu a dáváme standardní fotku s naší zástavou. Jak dlouho takhle lezu po horách, dlouho, víc než 20 let a pořád mě to baví. Cesta zpět na chatu zabere asi 2 hodinky a před druhou odpolední zevlujeme u piva na chatě. Počasí je parádní, ale vichr chvílemi extrémní. Na další den se rozhodujeme dát lehké skalní lezení – severozápadní hřeben výrazné pyramidy Fuscherkarkopf 3 331 m a sestoupit po cestě na jižním svahu. K ledovcovému vrcholu zkusit přidat ten skalní. Black & white. Druhý den tedy kolem osmé ranní sestupujeme z chaty na ledovec Südlicher Bockarkees, který je plochý a traverzujeme do sedla Fuscher-Kar- Scharte 2 841 m. V závěru traverzu  chvíli hledáme místu k průstupu skalní stěnou cca 20 m výšky přímo do sedla, ale jde to. Problém je ale vítr, síla v nárazech je chvílemi úděsná, mraky se ženou přes vrchol velkým fofrem. Odsud začíná již výstup hřebenem, který se po chvíli strmě zvedá a zužuje. Držíme se stále na hřebeni ale místy s námi vítr cvičí víc, než je zdrávo. Ve chvílích poryvů už prostě musíme zastavit, něčeho se chytnout a čekat. Jinak nás to sfoukne dolů. Malé zakopnutí nebo snad ještě silnější poryv větru by byl hodně blbej. Největší překážkou jsou asi 2 skalní věže nad námi na hřebenu a i ty přelézáme na přímo. Přestože je terén strmý, je lezení snadné, pořád je kam šlápnout a čeho se chytit. Nezdržujeme se jištěním a snažíme se v tom vichru lézt nahoru svižně. Výhledy jsou noblesní jak na sever směrem k Wiesbachhornu 3 564 m, tak na jih na ledovec Pasterze a skupinu Glockneru. Jen ten vichr pořád sílí. Je to pravý vichr z hor. V místě kde se setkává naše cesta se sestupovou jižní kolem výšky 3 240 m potkáváme dalšího lezce, který chce sestupovat opačným směrem, tedy naší výstupovou cestou. Nakonec mu to rozmluvíme. Po chvíli skákání na hřebeni a nezbytné fotce přichází další poryv, na celkem úzkém hřebeni toho tady už necháme, cestu jsme vylezli a ten kus na hlavní vrchol nebudeme riskovat. Sestupujeme tedy jižní, sice strmou, ale čistě chodeckou cestou na hlavní cestu. Nedoporučoval bych návrat stejnou cestou bez lana, při sestupu bude potřeba na pár místech slanit. Prostě při slejzání si nevidíte pod nohy. Během dvou dnů tak dáváme ledovcovou horu Johannisberg 3 453 m a skoro skalnatý Fuscherkarkopf 3 331 m. Délka od chaty je cca 2 1/2 hod. na vrchol a sestup jižním svahem na hlavní cestu vedoucí k parkovišti zhruba 2 .

vybavení: na Johannisberg- komplet na ledovce – sedák, mačky, cepín, lano, na Fuscherkarkopf: lano, helma, sedák, možná 1-2 smyce ( lano jsme na Fuscherkarkopfu vůbec nepoužili)

obtížnost: Johannisberg – F+ ( snadné), Fuscherkarkopf: II+ UIAA ( přelejzání dvou věží) jinak zbytek s bídou II UIAA, sestup jižním svahem je turistika

Fuscherkarkopf - cca 3 200 m

Alpy ty rakouské jsou tuze hezké

Nuly opět zvítězily

Cestou na Johannisberg

Cesta s popisky

Nazouváme mačky nebo zouváme?

Fuscherkarkopf od chaty

Grossglockner 3 798 m

Panorama od chaty - Glockner Gruppe

Cestou na Johannisberg - vpravo Grossglockner

Black& white

Krasavec

Johannisberg 3 453 m od chaty

Fuscherkarspitze 3 331 m

Oberwalderhütte 2 973 m

Grosses Wiesbachhorn 3 564 m z Fuscherkarkopf

Grosses Wiesbachhorn 3 564 m

Johannisberg 3 453 m a Oberwaderhütte

Ráno u chaty Oberwaldhütte 2 973 m

SZ hřeben Fuscherkarkopf , kolem 3 000 m

Článek Johannisberg 3 453 m a Fuscherkarkopf 3 331 m se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Jaro roku 2020 zdálo se býti více než podivné. Synové a dcery od Žluté řeky vypustili do světa nějaký breberky, virus. Nuly tak často plakaly, žmoulaly kapesníčky, za nocí potoky slz do polštářů tekly a nočním městem neslo se smutné vzlykání. Bály se, že nikam nepojedou a stráví tak celé léto v blízkosti svých nejbližších.

Nakonec se ale pár chytrých hlav dalo dohromady a vznikla myšlenka výletu na Maltu. Malta je údolí pod Salzburgem. K tomu si nuly vybájily vycházku na Hochalmspizte , vcelku prima kopec o výšce 3 360 m. Po koumání té nejlepší cesty bylo rozhodnuto, že výstup proběhne easy feratou obtížnosti C po hřebeni Detmoldergrat a sestup dolů někudy jinudy, ale určitě dolů. Na tom se nuly vzácně shodly. Vrcholový den byl symbolicky vybrán na den oslav upálení mistra Jana, jenž byl do svých kázání skutečně zapálený, názory měl svého času dost extrémní a často až na hranici. V neděli vyrážíme vybaveni na dvoudenní výlet do země našich rakouských přátel a častých pokut. Zábavně kulturní vložkou stává se při placení mýta u tunelu schopnost narvat platební kartu do díry na účtenky. Kartu platební terminál schlamstnul, mýtná brána zavřená a karta čouhá tak milimetr ven a ani h…. Sezame, sezame otevři se, nic. Ven prostě nejde. Úspěšně o víkendu blokujeme jeden pruh Tauernautobahn směr na Itálii a ihned si vytváříme ve frontě za námi spousty nových přátel. Po chvilce úvodních a nesmělých zkoušek vyrvat kartu ven nehtem, klíči od bytu atd., začíná konečně seriózní show pokusů vydolovat kartu z terminálu končící až nekompromisním zabodnutím kudly do platebního terminálu stylem krokodýl Dundee a vydloubnutím karty ven. Uff, karta je na světě a my možná na Youtube. Máváme našim novým kamarádům za zády, oni nám také, aspoň si to myslíme a jedem radši pryč. Po přibližně 4 hodinách jízdy dorážíme na parkoviště u vyrovnávací nádrže Gösskarspeicher ve výšce kolem 1650 m v údolí Malta, kde zanecháme naší dederonskou raketu das Diesel auto von Passat svému osudu a vycházkovým tempem se suneme na chatu Giessener Hütte do výšky 2 215 m, kde je zamluvený nocleh. Od auta na chatu je to pohodová procházka na zhruba hodinu a půl. Večer proběhl v klidu za zpěvu populárních písní, hraní karet a recitací oblíbené básně všech feratistů leze leze po železe. Snad jen jedinkrát jsem při lehce falešném tónu malinko zvedl obočí a fláknul kolegu cepínem do hlavy, ale jinak to byl krásný večer. Mládencům jsem chtěl sólově zazpívat od Jenifer Rush Síla lásky, ale odmítli mě poslouchat. Druhý den vstáváme brzy ráno kolem 5.00 hod. a ještě než kohoutek zakokrhá vyrážíme těsně před šestou v plné palbě z chaty na cestu k sedlu Winkelscharte, kde je samotný nástup na hřeben Detmoldergrat. Cesta je zřejmá, zabloudit tady není kam. Před samotným nástupem na hřeben se stoupá dlouhým sněhovým svahem. Při nástupu na feratu jsme na sebe rozvěsili potřebné ozdoby, abychom vypadali drsně i na fotkách a po chvíli přemýšlení jsme se rozhodli, že tedy polezeme nahoru, když už tady jsme. Hlavně začátek cesty je lehce akrobatickým balancováním na vyvyklaných šutrech, takže tady pozor. Méně se kochat a více koukat na cestu. Vystupujeme směrem k vrcholu Winkelspitze 3 112 m  a cesta jde více do nebe. Samotná ferata začíná céčkovými úseky, což věru není žádný extrém, ale majzla to rozhodně dávat chce. Po chvíli vystoupáme přímo na hřeben a suneme se k samotnému vrcholu Hochalmspitze 3 360 m  alpskou scenérií, která se neomrzí. Po zhruba 4 hodinách výstupu od chaty přicházíme na vrchol královny Vysokých Taur, jak se někdy Hochalmspitze přezdívá. S námi je tu pouze jeden pár lezců. Pravděpodobně muž a žena, jestli to tak smím v dnešní době 36 pohlaví napsat. Bez aklimatizace je výška 3 360 m přece jen  trochu znát. Obligátní fotečky s vlajkou našeho klubu a po krátké diskuzi a jedné Plzni beer co dál vítězí definitivně varianta pro sestup. Das auto to sem za námi prej nevyjede. Pro dokončení okružní jízdy a sestup volíme klasickou sestupovou cestu. Nejprve sestupujeme východním směrem k sedlu Steinerne Mandln 3 158 m. Nad samotným sedlem Steinerne Mandln se tyčí jak výhrůžné  prsty mohutné skalní bloky.  Tak a zbystříme, ani ten sestup není totiž úplně snadný, jde se pořád po značkách a po hřebeni až k místu, kde v sedle Steinerne Mandln je nataženo fixní lano. Odtud potom přímo kolmo dolů na ledovec Trippkees. Na začátku pod stěnou je velmi strmý sněhový svah, který se sjíždí po káďovi dolů.  Po 50 metrech sjezdu v rozbředlém sněhu budete mít mokro asi všude. Následně už na jih přímo k chatě.  Pomalu sestupujeme dolů k chatě a těšíme se na Radlera. Únava už je znát, ale chata začíná být na dohled. Po zhruba 3 hodinách chůze z vrcholu zastavujeme u chaty, kde dáváme pauzu. Následně už jen něco přes hodinu na parkoviště k das Auto a zase zurück nach Budweis. Pouze při placení kartou s dovětkem, “ bude platit kartou, připrav si nůž.“

Vybavení: Sada na feratu a cepín nebo aspoň hůlky, ráno se mohou hodit mačky. My šli bez nich. Kus lana se může hodit na případné dojištění problémových míst při stestupu, ale lano jsme nepoužili. Nechtělo se nám ho rozmotávat.

Obtížnost:  Dlouhá túra s převýšením přes 1200 metrů od chaty a zpět. Ferata obtížnosti C, takže taková střední obtížnost. Na začátku července byly horní úseky cesty pod sněhem. Určitě ne při horší fyzičce, za den je to z chaty 1 200 výškových metrů nahoru a 1 800 metrů až k parkovišti dolů. Krátké, ale docela vzdušné úseky bez jištění k sedlu Steinerne Mandln. Nic pro začátečníky a děti. Pro ty, co lezou skalky je to pohoda.

Naše časy: Od auta na chatu – 1 a ½ hodiny převýšení cca 600 m.Od chaty na vrchol Hochalmspitze zhruba 4 hodiny , převýšení skoro 1 200 m. Z vrcholu k chatě asi 3 hodiny a od chaty na parkoviště něco málo přes hodinu. Celkem necelých deset hodin chození  a lezení.

Giessener Hütte 2 215 m

Výstup po ledovci Trippkees

Začátek feraty

Cestou k chate Giesener Hütte

Výstupová trasa

Budeš blízko u mraků

Detmoldergrat směrem k vrcholu

Hochalmspitze 3 360 m

Pořád nuly

Hochalmspitze 3 360 m

Večerní barvičky

To jsou panoramata

Steinerne Mandln 3 112 m

Výstup k Winkelscharte

Parkoviště 1640 m

Kráva v Alpách

Článek Hochalmspitze 3 360 m, bude platit kartou, připrav si nůž… se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Červen 2019. Tříčlenné torzo nehynoucích dinosaurů z SK Alpské nuly vyrazilo i v letošním roce na zájezd vytvořený osvědčenou CK SUICIDE zarazit cepíny na vrcholky ALP. V následující subjektivní reportáži se vášnivý čtenář dozví celou nepravdu o výstupu na Alphubel 4 206 m a Allalinhorn 4 027 m.

Je možné zdolat dvě čtyřtisícovky za 3 dny a neumřít u toho? Tento článek je důkazem, že i běžný smrtelník a dokonce Nula to může zkusit a uvidí, jestli umře nebo ne.

Bylo vedro na padnutí, byl červen 2019 a cestovní kancelář CK SUICIDE připravila exkluzivně pro nuly z SK Alpské nuly další zájezd do říše fialových krav, tedy do Švýcarska. Poté, co se řízením všemohoucího stalo z uvažovaného kvarteta pouze trio, vyrážíme na 900 km dlouhou pouť vrnícím Passatem. Z nějakého hnutí mysli jedeme přes Linec, Salzburg, Innsbruck, Feldkirch, Vaduz až do vesnice Täsch. Je třeba zkusit další variantu přesunu. Asi takhle, neuchvátá se nic. Dva vysokohorské průsmyky Oberalppass 2050 m, následně sjezd do Andermattu a zase výjezd do Furkapass 2 420 m prověří na zadním sedadle žaludek a karmu každého cestujícího. Takže když po 12 hodinách jízdy vypadnu z auta na trávu v místním kempu, přemýšlím, jestli nejsem trochu blbej a starej. Ok, kemp na konci vesničky té střediskové stojí na osobu 20 CHF. Za tři lidi, jedno auto a dva stany jsme platili celkem 60 CHF. Ráno po snídani vyrážíme autem na Ottafe, což je posledních pár stavení, kam se dá dojet autem a dá se tam i zadáčo parkovat. Je hodně dobrý cestou z kempu na Ottafe nepotkat jiné auto, silnice je uzoučká, ale to neovlivníte. Když ho potkáte, pomodlete se a ten, kdo vyměkne, začne někam couvat. Chyba se nepřipouští. Z Ottafe, což je asi 2 200 m vysoko vyrážíme na chatu Täschhütte 2 701 m, kam docházíme za asi hodinu a pár minut chůzí. Je kolem poledne, vedro. Máme zamluvené dvě noci na spaní s polopenzí. Ceny švýcarské, očka se protočí. Jedna noc/jeden člověk = 75 CHF pro členy Alpenvereinu, pro nečleny je to ještě asi o 10 CHF víc. Odpoledne vyrážíme na aklimatizaci a chytat bronz. Nastoupáme až do 3 200 metrů, sedíme na šutrech a obdivujeme motýle, co zde tak elegantně létají. Večer večeře, poloha libela nula nula a čekat na třetí hodinu ranní na budíček.
Jsou tři ráno, cpu do sebe nějakou snídani, oblékám se do pracovního, beru valašku (cepín), špagát (lano) a tak. Vypadám jak drsnej bergsteiger a to taky jsem. Před čtvrtou ranní zapínám čelovku a jdeme. První část cesty od chaty vede podél potoka na ledovec Wandgletscher do výšky kolem 3 200 m. Odtud už je kromě Weisshornu 4 505 m vidět jeho veličenstvo Matterhorn 4 478 m v jeho klasické póze. Od chaty je to zhruba hodinu a půl chůze. Nasazujeme mačky a jdeme po ledovci vzhůru do sedla Alphubeljoch, které je ve výšce 3 800 m. Ledovec je i přes vedro po ráno v rozumném stavu a zatím se moc neboříme. Po dalších zhruba dvou hodinách pochodu nám do větry ošlehaných tváří (spolukolega na laně jde kousek před vámi a o malinko výše) šlehne sluneční světlo v sedle. Jsme 3 800 m nad mořem. Počasí je noblesní, ale vedro už po ránu. Později to bude peklo v břečce. Cesta ze sedla je jasná, vystupuje se po jihovýchodní hřebeni. Je třeba dávat majzla na převěje, jinak hrozí let do údolí. Takže pěkně opatrně vzhůru. Zhruba 100 metrů pod vrcholem je nejprudší část výstupu, tady uklouznout by byla konečná. Pořádně koukat pod nohy, pěkně mlátit valaškou do sněhu. V případě zledovatělého svahu určitě vrtat šrouby nebo se obrátit a jít zpět, dokud to jde. Ze sedla další dvě hodiny výstupu a voala, jsme na tupém vrcholu Alphubelu ve výšce 4 206 m. Po obligátním fotu, že jsme tu byli se rozhodujeme pro sestup. Tak a tady bacha, velmi vřele doporučuji sestupovat tou samou cestou, co je výstup, i když je to prudké. My zvolili klasickou sestupovou trasu mírnějším svahem a následně obcházeli východní stěnu hory zpátky do sedla. Jeden z nejdebilnějších nápadů posledních let. Slunce opírající se od rána do svahu hory jednak pěkně nahřívá séraky nad námi, Gott mit uns, ale hlavně se z povrchu ledovce stává něco jako bílá pěna. Hodinu a půl se boříme tu po kolena, tu po pás nekoordinovaně směrem k sedlu. Nekonečnýýý opruz. Občas zapadne noha tak, že jde jen sotva vyndat. Prostě ne, běžte zpět po hřebeni tou cestou, co jste sem přišli. Ledaže byste byly totálně vykaděný ze strmosti při výstupu a nic jiného vám nezbylo. Po úmorných více než dvou hodinách brodění se ve sněhové kaši jsme zpět v sedle. Zpátky je to už stejný jako výstup jen s malou poznámkou. I tady jsou na ledovci trhliny a jak sníh měkne, tak opatrně. Ze sedla na chatu je to asi opět 2 hodiny chůze.

Alphubel – obtížnost PD II, red tape: převěje na hřebeni, docela strmý svah pod vrcholem, trhliny a séraky na východní straně hory
Výchozí místo: Ottafe 2 200 m
Chata: Täschhütte 2 701 m, polopenze pro člena Alpenverein 75 CHF na den
Voda: z potoka na ledovci kolem 3 200 metrů a zatím žiju.
Čas: Ottafe – Täschhütte: 1 h 20 min; převýšení 500 m
Täschhütte – Alphubel 4 206 m: 5-6 hodin; převýšení 1 500 m
Alphubel 4 206 m – Täschhütte: 4 hodiny
Täschhütte – Otaffe: 1 hodina

Allalinhorn 4 027 m – čtyřka za pusinku – obtížnost F+:
Je to tak, jedna z easy čtyřtisícovek. Snadno dostupná přibližovadlem Metro Alpin za 75 CHF na osobu. Z konečné této „lanovky“ nejprve opruzem a širokou sněhovou cestou podél hory až k místu, kde začne stoupání. Občas trhliny v ledovci, sklon do 35 stupňů,ale za dvě hodiny jsme na úzkém vrcholu hory, místo pro 5 lidí a víc ani ń. Kdo si chce zkusit první a snadnou čtyřtisícovku, tak může tuhle. Další jsou Bishorn 4 156 m nebo Gran Paradiso 4 092m, ale to je o hodně delší šlapání. Výhledy jsou z vrcholu k nezaplacení, na všechno ostatní je ve Švýcarsku frank nebo Mastercard. Nějakou extra sportovní hodnotu ale tenhle kopec nemá. 500 výškových metrů nějak upajdá kdekterý jouda, proto jich tam taky je. Ale nevyjít ten kopec by bylo rouhání, když jsme tady. I tady je ale nutné dávat majzla, mít lano, cepín, mačky a trochu tušit, k čemu se to používá a neuklouznout. Což jsem si u řady výletníků vlajících za vůdcem bez patřičné aklimatizace nebyl úplně jist. Ale je to jejich věc. Riskantnější místo je snad jen celkem úzký vrcholový hřebínek a samotný vrchol, kde je zkrátka málo místa. Tímto bych skončil, protože nevím, co bych měl psát dál a buď to vyjdete nebo ne.

Allalinhorn 4 027 m

Z výstupu na Alphubel 4 206 m

Výstupová a sestupová trasa na Alphubel

Täschhütte 2 702 m.

Weisshorn 4 545 m

Weisshorn 4 545 m

Vrcholový hřebínek Allalinhornu 4 027 m

Strahlhorn 4 190 m a Rimpfischhorn 4 199 m

Pohled z Alphubelu směrem na jih

Matterhorn 4 478 m z výška cca 3 400 m

Na chatě je blaze a teplo,jen ta cena.

Panorama z vrcholu Alphubelu

Allalinhorn 4 027 m & Rimpfischhorn 4 199 m

Po ránu

Allalinhorn 4 027 m

Allalinhorn 4 027 m

Weisshorn 4 545 m

Matterhorn 4 478 m

Allalinhorn 4 027 m od konečné Metra Alpin

Výstup do sedla Alphubel 3 800 m

Na hřebeni Allalinhornu 4 027 m

Strmá část výstupu na vrchol Alphubelu kolem 4 000 m

Alphubel 4 206 m - nuly vítězí

Mapka je zde:

Článek Alphubel 4 206 m & Allalinhorn 4 027 m – 2019 se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Červenec 2016. Několik let museli Švýcaři čekat a žadonit, než se diplomatickému oddělení SK Alpské nuly podařilo najít vhodný termín pracovní návštěvy, ale nakonec jsme dali diáře dohromady a našli čas zavítat do země, kde fofrem fakt nepojedete.

Kvarteto bezvýznamných turistů sedá do nového Passata a s Passatem pod káďou vyrazili na Mnichov, Lindau a dál do srdce této malé Alpské země. Prvních 500 km jsme projeli asi za 5 hodin, dalších 300 km taky asi za 5 hodin. Po dřepění v autě se k večeru vypotácíme v kempu v Saas Fee a padneme na louku. Stavíme stany a já zjišťuji, že nemám ale vůbec žádný kalhoty na lezení. Tedy, že celý pobyt mě bude provázet firma Husky, ať již v kempu, restauraci či na kopci a vytvoříme si tak vskutku velmi úzký vztah.
No nic, netrapme se maličkostmi, co nemám, to nepotřebuju. Druhý den po snídani se balíme a vyrážíme směrem na lanovku. V jistém věku člověk pochopí, že pohodlnost je lepší sebeúcty a tedy bez větších skrupulí se přibližujeme k privátní chatě HOHSAAS lanovkou. Nálada v mužstvu je vynikající, decentní vtípek střídá vtípek a lehké náznaky úsměvů. Prostě lanovka ja paráda a kdo chce být zpocený jak prase s bolavými zády a koleny, ať jde pěšky, když je blbej. A nuly, to jsou chytří a krásní lidé. Na chatě dáváme pivko, jediný to dopink pro Jardu, při ceně 150,- kč/1 pivo koulí očima,ale závislost je bejk a co se dá dělat. Po pátém pivu přestává počítat franky a doufá, že bude moct platit i v eurech a ještě později kartou. Naštěstí jo a tak tam dodnes nemusí mýt nádobí jako odškodné.
Podnikáme aklimatizační výstup nad chatu, kocháme se výhledy a koukáme na část výstupu, ledovec je v dost hrozným stavu a úplně dávačka tenhle výstup nebude. Večer je véča a pak šupky na kutě .
Ráno vyražíme po snídani vcelku standardně mezi posledními, ono není kam se hnát a jak pravil Komenský “ všelikeré kvaltování toliko pro hovada dobré jest“ a kopec nikam neuteče, maximálně se podělá počasí a na to jsou nuly zvyklé. Prohopsáme se na ledovec, symbolicky navážeme na lano,když ho s sebou táhneme a postupujeme po ledovci TRIFT pomalu k místu,kde se svah prudce zvedá. Tady bžunda regulérně končí, protože séraky o rozměru 3 patrového domu nad hlavou nevypadají úplně stabilně. Pokoušíme se v tichu a co nejrychleji tohle nepříjemné místo prolézt a koukáme jak nad sebe, kde občas v ledu zapraská, tak pod sebe, kde jsou trhliny kamsi do modrého nic. Svah je v těchto místech strmý a ukouznutí by bylo hodně pitomý. Mačky a cepín využijeme vrchovatě. Následně dostává svah jakés takés rozumné rozměry a sklon a my s funěním postupujeme nahoru k místu vrcholové pyramidy.
Ta začíná zhruba ve výšce kole 3 900 m a je zledovatělá, docela strmá a s převějemi. Uklouznout tam navázaní na lano, tak bobujeme po zadku společně dolů až na místní krchov. Tedy jdeme pomalinku a opatrně. Opět překračujeme pár trhlin, počasí je netradičně normální a výhledy královské. Kvůli tomuhle se na hory chodí a leze, což nuly neznají. Po asi 3 půl hodinách dorážíme na vrchol, já už po druhé,ale jinou trasou. Na vrcholu si nepadáme do objetí, normálně se vyfotíme s vlajkou našeho slovutného klubu a mažem dolů. Jsme šokovaní tím, že něco vidíme a není mlha, mrak kurvič, či zaměstnanecký mrak, jak tomu standardně bývá. Nejsme na to zvyklí. V pomalu roztávajícím sněhu dáváme pozor ještě víc. Nic těžkého to na lezení není, ale úplně turistika také ne. Lano, mačky, cepín jsou podmínka nutná,nikoliv dostačující. Tou je jistá zkušenost v chůzi ve strmém terénu a opatrnost.

Po přespání je další den možné brzy ráno cestou zpět zdolat nádhernou a vcelku snadnou feratu Jegihorn. Věci s sebou a po ukecání necháváme batohy o 300 metrů níže na chatě Weissmieshütte. Ferratu jdeme jen s ferratovým vybavením. Slibujeme chatařům, že odpoledne si dáme nějaký oběd, což i plníme. Ferrata je docela easy, výhledy na Weissmies a kolem suprové. Jen počítejte s tím, že nejslavnější část ferraty, ten vzdušný přechod je ale hoodně houpavej. Nejspíš na něm půjdete po jednom. Jinak budete lítat jak nudle v bandasce. Ale zkuste si to sami, to je nejlepší.

Východní stěny skupny Dom a kopců kolem něj.

Odkud jdem a kam ?

Lagginhorn 4 010 m

Brzy po ránu

Výstup

Krasavci

Počasí je fajn

Směrem na jih k masivu Monte Rosa

Pod séraky

Nuly vítězí

Kopec

Vrcholový hřebínek Weissmiesu

základna Hohsaashaus

Budeš blízko u mraků, Weissmies 4 024 m a vrcholová pyramida

Bernské Alpy v dálce

Farrata Jegihorn

Mraky no.

Tak jde to do kopce

Ferrata Jägihorn

Dom 4 545 m

Ledovec Trift

Trhliny v ledovci Trift

Mischabel v black & white

Trasa výstupu

Ferrata Jegihorn

Vrccholová pyramida Weissmiesu

Východní stěna skupiny Mischabel

Článek Weissmies 4 024 m – 2016 se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

I v letošní sezóně vyrazili velikáni z SK ALPSKÉ NULY mezi velikány alpské. Letošním prvním cílem se pro torzo dvou členů stala královna Engadinu a nejvyšší hora východních Alp – Piz Bernina. Reportáž naleznete opět exkluzivně pouze zde a o pár řádek níže.

V sobotu 3.7. 2010 vyrážímě v 4.30 hodin z Českých Budějovic a po cca 9 hodinách dorážíme přes Linec, Innsbruck, Landeck, švýcarskou Pontresinu, Bernina pass, italské Sondrio k přehradě CAMPO MORO, ležící ve výšce cca 2000 m.
Velký opruz je cesta přes Švýcarsko, protože po celkem rychle ujetých 450 km po dálnici jedete dalších cca 250 km zhruba 3 – 4 hodiny.
V 15.30 hodin tak vyrážíme na chatu Marinelli do výšky 2 813 m. Jde se po vcelku bezproblémové cestě, není kam zabloudit a po přibližně 3 a půl hodinách chůze dorážíme na chatu. Chata je docela monstrózní objekt a pojme zřejmě všechny, kdo na ni přijdou. Ubytování stojí 13 €, litr čaje tuším 4 €, zeleninová polévka 6 €.
V neděli 4.7. vstáváme ve 4.45 hodin, snídaně , kompletně do výstroje na led a po nezbytném focení v 6.15 vyrážíme za dalším cílem, chatou Marco e Rosa do výšky 3 610 m.
Hned za chatou je nástup do sněhu a po slušně stoupajícím svahu se dostáváme do sedla Marinelli ve výšce 3 100 m.
Odtud se klesá mírně na ledovec, který se traverzuje. Traverz je ideální co nejvíce vpravo, tam je na ledovci méně trhlin a jste ve stínu, takže není sníh hned dopoledne rozbředlý od slunce.
Po takových 2 až 2,5 hodinách docházíme k strmému sněhovému kuloáru, kde začínáme prudce stoupat a zároveň se výhýbáme trhlinám v ledovci v jeho spodní části. Přibližně v 1/3 spodní části svahu je na levé straně skály nástup na ferratu, která vede k chatě.
Zde máte dvě možnosti výstupu, buď ferratou nebo svahem, který je skutečně strmý. My jsme zvolili ferratu, která je v nástupu s báglama na zádech celkem zajímavá, nicméně po chvíli je to už pouze o tom, to udýchat a s trochou opatrnosti doťapkat až k chatě. Na začátku července jsme měli části ferraty pod sněhem a tak to chce obzvlášť velkou opatrnost. Za pěkného počasí ani v této části cesty není problém orientace, na skále samozřejmě mohou létat kameny, tedy helmu ideálně na hlavě, v baťohu je taky fajn, ale přece jen o něco méně.
Průvodci udávají čas od chaty Marinelli 2 813 m k chatě Marco e Rosa 3 610 m zhruba 3 hodiny, my to šli čtyři.
Na chatě jsme měli zamluveno další ubytování, cena opět 13 € za noc a smradlavýho horolezce, jinak tuším 40 € za polopenzi pro člena Alpenvereinu ( cožjsou v Česku zřejmě všichni) .
Příchod slovanských věrozvěstů a upálení Jana Husa hodláme adorovat úspěšným vylezením vrcholu Piz Berniny. Královna Engadinu jak se také Bernině přezdívá je od chaty relativně blízko, asi 440 výškových metrů, ovšem nedejte se zmást. Vstáváme opět ve 4.45 hod, já po docela probdělé noci, kdy ne a ne usnout a s nadějí na jakous takous aklimatizaci v 6.00 vyrážíme. Od chaty vede vyšlapaná stopa sněhovým svahem, který je stále srmější až do výšky 3 850 m. Dostáváme se tak do trhliny ve skalkách, kde začíná opravdové lezení, obtížnost tak II max. III. Cesta je i zde celkem zřejmá, neboť ji vyznačuji slaňáky na 50 m lana, chce to tedy jen koukat a hledat. !!! V průvodci je uvedeno, že „cestu usnadňují fixní, drátěná lana“ . my jsme je tam rozhodně nenašli !!!
Postupným přelezáním skalních věží se dostáváme až k hřebenu Spalla, což je jako žiletka úzký sněhový hřeben, který vede až na italský předvrchol Berniny ve výšce 4 020 m. Odtud se cca 20 metrů sestupuje a opět velmi úzkým hřebenem se přechází až k vrcholové pyramidě hlavního vrcholu, který je již velmi blízko. V 10.30 hodin dosahujeme za solidního počasí hlavního vrcholu. Průvodce udává jako čas od chaty na vrchol 2 – 3 hodiny, my to šli 4,5 hodiny,ale je fakt, že jsme celý hřeben poctivě jistili lanem, ještě se nám nechtělo jet na “ věčnou holiday“. Zpět se setupuje stejnou cestou, ale opět je ideální sněhový hřeben odjistit a skalní úseky slanit, ani při sestupu tak přiliš čas nezkrátíme.
Zhruba kolem 14.30 hod. jsme zpět u chaty Marco e Rosa. Následuje sestup – v odpoledních hodinách rozhodně opět po ferratě, nikoliv velmi rozbředlým a labilním svahem. Kolem 21.00 dosahujeme chaty Carate e Brianza ve výšce
2 636 m. Malá chata s nezaměnitelným kouzlem a točitým schodištěm za standartní ceny je ideální na poslední přespání. V úterý ráno již pouze 1,5 hodiny zpět k přehradě Campo Moro a po celodenní jízdě jsme v devět večer “ u maminky v doupěti“.

Data

► doprava: cca 700 km a přibližně 3 200,- Kč za cestu autem, švýcarskou dálniční známku nepotřebujete, rakouskou ano

► ubytování: všechny 3 chaty jsou v majetku CAI a ubytko pro člena AV je za 13 €,

► chození či lezení: od přehrady k chatě Marinelli je to jen o to “ to dojít“. Od chaty Marinelli po chatu Marco e Rosa to je o tom to “ udýchat“ a “ přemýšlet “ ( helma na hlavě, přechod přes trhliny), ale lezení žádné. Od chaty Marco e Rosa na vrchol to chce “ jistotu v mačkách na ledu i skále,“ umět jistit a slaňovat a zbytečně nemachrovat. Za dobrého počasí krásná tůra, ale rozhodně obtížnější než např. Ortler či Grossglockner !

Drňák

Chata Marco e Rosa 3 609 m

Krasavec

b25w pano

b27w

Dream team

Z vrcholu Piz Berniny 4 049 m

Na chatě Marco e Rosa

b21w

Koza

Vrcholový hřebínek

Vrcholový hřebínek kolem 4 000 m.

Bellavista od Marco e Rosa

Chata Carate e Brianza

Chata Marinelli Bombardieri 2 802 m

Za chatou Marinelli Bombardieri 2 802 m

Piz Bernina 4 049 m z jihu

Romantika

b2w

b1w

b5w

Na vrcholu, potrétovka do cestovního pasu

b4w

Článek Piz Bernina 4 049 m – 2010 se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Dalším cílem hrdinů SK ALPSKÉ NULY a dvou nových členů Davida a Pavlíny byly čtyřtisícové Gran Paradiso a Castor. Jako obvykle neobjektivní reportáž najdete o pár řádků níže.

V pondělí 2.8.2010 se na chvíli zastavil čas, hrdinové- nuly vyrazily na další kopce naší sjednocené Evropy. Přes Mnichov, Bregenz, Milano jsme dorazili do údolí pod Castorem a Lyskammem, kde nás překvapivě nevítala žádná delegeace Evropské Unie ani Barack Obama. V kempu ve vesničce Gressoney Saint Jean jsme postavili stany( www.campingmargharita.com), bratru za 16 € pro dvě nuly, stan a auto.

3.8. jsme statečně vyrazili na chatu Quintino Sella 3 585 m, autem hrdinně dojeli až pod lanovku, pak bez bázně a hany lanovkou až do výšky 2 700 m. Zpáteční lanovka na Col Betaforca do výšky 2 700 m vyjde na 15 €.
Odtud už jsme museli bohužel po svých, cesta na chatu zabere cca 3 hodinky, v závěru po místy vzdušném hřebínku, na kterém je fixní lano. Ubytování v chajdě stojí 44 € ( polopenze + nocleh) pro člena Alpenvereinu.

4.8. je náš velmi velký den, ráno kolem 7.00 nastupujem v pohodě do svahu, ihned za chatou do maček a pak jen se občas vyhnout trhlinám a čistou chůzí až do sedla ve výšce 4 061 m. Pod sedýlkem je úzký strmý svah, technické komplikace ale žádné, zkrátka jen neuklouznout. Ze sedýlka pak dále po hřebeni pěkně vzhůru, bez komplikací až na vršek. Z chaty na vrchol Castoru 4 226 m, je to celkem cca 3 hodiny chůze, lezení žádné. Rozhledy jsou samozřejmě noblesní, před sebou vidíte Matterhorn, Weisshorn, v dálce Mont Blanc, dále Dom, a za sebou dvouvrcholový Liskamm. zpátky na chatu pak cca 2 hodinky. Chcete-li čtyřtisícovku pro začátečníky, tahle stojí rozhodně za to.

5.8. se za nevlídného počasí přesouváme do cca 100 km vzdáleného údolí pod Gran Paradiso. V kempu s překvapujícím názvem Camping Gran Paradiso vybalujem stany a opět za cenu tuším 16 € za dvě páchnoucí individua, auto a stan. V obou kempech nebylo nutné si místa rezervovat, vždy se nějaké to místo pro stan najde. O den později vyrážíme s autem za kemp, kde asi po 1 km je parkoviště a z výšky cca 1850 m nástup k chatě CHABOD 2750 m. S dobrou aklimatizací zvládáme v nádherném, modřínovém lese výstup k chatě za pohodových 2 a pů hodiny. Chata Chabod je soukromá, polopenze stojí 38 € a na rozdíl od známější chaty V. Emanulle je v hezčím prostředí a zdeleka ne tolik přeplněná. Rozhodně doporučuji.

6.8. vyrážíme již kolem 5.00 ráno, převýšení na vrchol je solidních 1 300 m a celkem počítáme s 5 hodinami chůze. Nejprve po cestičce na moréně ledovce, pak krátký travers do prava na ledovec. a pak se jen vyhnout trhlinám v ledovci. Cesta z chaty Chabod je jistě hezčí než klasická cesta z V.Emanuelle, obtížnost pouze choďák, akorát trhlin je tu víc a tak je třeba dávat majzla. Kolem 10.30 stojíme na turisty obsypaném vršku se soškou madony na vrcholu Gran Paradisa a nezbývá, než se cestou přes chatu Vittorio Emanuelle vydat zpět. Celkově je tahle cesta čistá turistika.

Gran Paradiso 4061 m večer

Chata Chabod

Mont Blanc od Gran Paradisa

Mont Blanc east face

Mont Blanc sunrise

Mont Blanc

Gran Paradiso 4 061 m

Mont Blanc od Gran Paradisa

Po ránu u chaty Quintino Sella

Gran Paradiso

Cestou na Castor

Gran Paradiso - pod vrcholem

castor 13w

Cestou k chatě Quintino Sella

castor 17w

Vrcholový hřebínek Castoru 4 226 m.

Svítání - v dálce Mont Blanc

V kempu Greysoney la Trinité

U chaty Quintino Sella 3 550 m

castor 2w

Chata Quintino Sella 3 556 m

Matterhorn 4 478 m

Hřeben Castor 4 226 m

Weisshorn 4 545 m

Liskamm 4 527 m

Liskamm 4 527 m west

 

castor 11w

Castor 4 226 m - na vrcholu

Článek Castor 4 226 m & Gran Paradiso 4061 m – 2010 se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Tříčlenné torzo nehynoucích dinosaurů z SK Alpské nuly vyrazilo i v letošním roce na zájezd vytvořený osvědčenou CK SUICIDE zarazit cepíny na vrcholky ALP. V následující subjektivní reportáži se vášnivý čtenář dozví celou nepravdu o výstupu na Monte Cevedale, Zufallspitze, Ortler a dvě ferratky v Dolomitech.

Útočné komando, tzv. Sturmkommando Alpských nul ve složení Jarda, Jirka a Jenda, vyrazilo i v letošním roce na akci pečlivě připravenou CK SUICIDE, která se již druhý den celá přeorganizovala. Reportáž psaná na obrátce Passo dello Stelvio to vše popisuje.Je neděle 21.7.2013 a plně narvaná oktávka nás veze po notoricky známé trase přes Linec, Salzburg a další města do Itálie pod Ortler. Cesta ubíhá příjemně až do začátku stoupání na Passo dello Stelvio, což je prý druhý nejvyšší silniční pas v Evropě kam můžete autem. Zatáčky do 179º úhlu se tu neznačí, to je prostě rovina a zatáčky nad 180º se jmenují tornati. Chytrá Wikina ( Wikipedie ) tvrdí, že nahoru je jich 48, myslím tornati ( zvlněné rovinky do 179º) se nepočítají a z kopce dolů na Bórmio 36 tornati. Převýšení je přibližně 1800 m. Zkrátka se točíte tolik, že na zadní sedačce by se poblil i krokodýl. Automobilky tady testují brzdy,výdrže motorů a spojek.Každopádně jsme kolem 16.00 na parkovišti v I Forni, odkud začíná výstup na chatu Giani Casati ( 3 269 m). Nuly si jsou samozřejmě vědomy toho, že jsou nuly a tedy nasedáme do předem objednaného Land Rovera, který nám ušetří 3 hodiny debilního stoupání pěšky. Sbalit se je nutný ovšem rychle, borec s Land Roverem dlouho čekat nebude. Vyjíždíme krokem po cestě a vejráme, co všechno frajer vyjede. Projedeme stádem krav a když nám jedna nechce uhnout a čumí přes čelní sklo do kabiny, vzpomínám si na scénu z Krokodýla Dundee. Nakonec nám uhla , takže jestli funguje fígl s úporným pohledem a prsty ve tvaru paroháče, jak nám to ukázal Mick Dundee v uvedeném filmu netuším. Po možná 15 minutách dorážíme pod lanovku do výšky asi 2 750 m, odkud už musíme zu fuss na chatu. Funíme a funíme, ráno jsme byli zvyklí na výšku cca 400 m nad mořem a najednou jsme během pár hodin kolem 3000 m. Po cca 2 hodinkách se doplazíme na chatu Casati ( 3 269m) . Příjemné překvapení, na chatě obsluhují i fajn Slováci a domluva je tak hodně snadná. Jarda postupně zjišťuje, co si sem všechno táhl – celej chleba, voňavku, komplet mytí, zimní rukavice i když je 20 nad nulou a tak. Je to fajn mít na zádech 20 kg, když nejsou moje. Kdybyste si ho chtěli vyfotit, tak byste jako vyvážení bílé museli na foťáku nastavit „předsmrtná bledá“. To je třeba ovšem hodně rychle změnit a Jarda se ihned sápe nikoliv po servírce, ale po Forstu. Jako jezdí auta na naftu, tak jezdí Jarda na Forst. První noc je na horách vždy hodně vášnivá, herzna mlátí na 160, dechu se nedostává a hlava bolí. Odborně se tomu říká aklimatizace a celou noc se nevyspím.
Pondělí 22.7.: Vypotácím se již před pátou z pelechu a jdu fotit. Mistři digitálních čipů ví, že před svítáním a těsně po něm se fotí nejlíp a počasí nezklamalo, je azuro a prostě nádherně. Divadlo vznikajícího nového dne v Alpách se mi asi nikdy neomrzí. Barvy se mění každou chvilku a tak fotím, co to dá. Navíc Nuly neprudí a mám klid. Hlavní hrdinou celé světelné show je pro mě Gran Zebru ( 3 851 m), což je jeden z nejhezčích kopců, které jsem kdy viděl. Následuje snídaně a někdy kolem 7.30 vyrážíme na výstup na Monte Cevedale ( 3 769 m) a Zufallspitze ( 3 756 m). Převýšení je 500 metrů,. tedy pohodička a jediným lehce adrenalinovým místem je strmější svah těsně pod vrcholem a pár trhlin, jasně viditelných. Po naprosto pohodových dvou hodinkách pochodu si užíváme leteckých výhledů z obou vrcholů, mezi kterými vede spojovací hřebínek. rozhled je kruhový a jediné dvě vyšší hory v okolí jsou Gran Zebru a vpravo od něj Ortler na severozápadě. Scházíme dolů a v ten okamžik se mění pečlivě naplánovaná akce. Namísto další noci na chatě a cestou do Švýcarska na Dom, se rozhodujeme sestoupit do údolí, zachrápnout v kempu a pak na Ortler. Již po páté a možná konečně bez mlhy. Sestup byl docela mazec, jsme sice mladí a namakaní kluci, ale co kolem čtyřicítky naděláte. 20 letá batolata jsou na tom s koleny asi o něco líp. Kempík v Bórmiu, pohoda a druhý den opět centrifuga na Passo dello Stelvio a do Suldenu.

Je úterý 23.7., aklimatizace a dva vrcholy kolem 3 800 m jsou ukrutně znát. z parkoviště v Suldenu je to na Payer hutte ( 3020 m) 1200 metrů převýšení. Zvládáme je naprosto v pohodě za 3 hodiny čistého času. Počasí je pohoda, odpolední bouřky z vedra nás nerozházejí. Z tak krásného počasí jsme celí špatní. Nuly jezdí zásadně v dešti za tzv. zaměstnaneckého mraku ( viz. film o účetním Fantozzim). Jdeme spát, po taktické poradě se rozhodujeme, že nejsme debilové, abychom vstávali druhý den ve 4.00 a jednoduše si přispíme a půjdeme na vrchol později.

Středa 24.7.: Za pět měsíců bude Ježíšek, hurá. Ovšem náš taktický plán se hroutí hned na začátku. Správcová chaty neváhá za Nulama vyběhnout do 3 patra a informovat nás, že snídaně končí ve 4.30, že jen kvůli nám třem dýl vzhůru nebude. Rychlostí blesku se přesouváme dolů a snídáme. Jarda to má navíc o to těžší, že Forst se k snídani nepodává a musí se přiotrávit normálním čajem. Kolem 6.00 vycházíme jako poslední z chaty, na vrcholu Ortleru leží konečně nám známý zaměstnanecký mrak, tedy hurá do „nic kurva nevidím a dávej bacha kam šlapeš“. Přelejzáme skalní věže, pak na ledovec, popis cesty najdete na netu leckde. Úplně procházka Ortler není, na to bych rád upozornil, je to obtížnost PD II až PD III. Nicméně kolem 10.00 hod. se fotíme u nově instalovaného kříže na vrcholu v 3 905 m a již po druhé ve svém životě vidím jaký je rozhled z Ortleru za mlhy. Stejný jako před 7 lety s Mírou a Jardou, tedy žádný. Mažeme dolů ledovcem, který připomíná ledovou tříšť, co piji děti v létě. Akce končíí skvěle a nastává čas opustit svět ledovců, žuly a zkusit vápenec a ferraty v Dolomitech. Den zapíchneme v nějakém 4 hvězdičkovém kempu za bouřky. Čtvrtek 25.7.: Přesouváme se přes Merano a Bolzano do Corvarry v Dolomitech. Cestou míjíme ve městě Forst pivovar Forst. Bohužel nás nikdo, dokonce ani Jardu, z vedení firmy nevítal. Pravděpodobně měli poradu, kde se řešilo, proč se jim vždy v červenci zvedne prudce výtoč piva. Příčina skokového růstu jim v jednu chvíli jela přímo pod okny pivovaru. Dorážíme na Gardena pas a jdem na první ferratku zvanou Brigata Tridentina ve skupině Sella pod převislým vrcholem torre Exner. Krásné lezení a po třech hodinkách jsme u chaty Cavazza al Pisciadu ve výšce 2 586 m, kde dáváme Forsta. Sestup je strmý,ale po necelých 4 hodinách jsme opět u auta a máme za sebou ferratku. V Corvaře dáme kemp a decentní večeři u Salvana, jak to vypadalo, není důležitý.

Cestou na Ortler

Monte Cevedale 3 769 m

Cestička na Monte Cevedale 3 769 m

Alpská rána neomrzí

Payer Hütte 3 020 m

Gran Zebru z Monte Cevedale

chata1w

Dolomiti

Dolomiti

Marmolada

Dolomiti

Dolomiti

Dolomiti

Gran Zebru, za ním Ortler

Dolomity

Dolomiti

Dolomiti

Dolomiti

hory34w

Ortler 3 905 m

Vrcholové plató Ortleru

Nuly se žulí

Dolomiti

Pěnišník rezavý

Gran Zebru 3 851 m

Náš dopink

Ortler 3 905 m

Cestou na Ortler

Payer Hütte 3 029 m

Z Monte Cevedale k jihu

« ‹ z 2 › »

Článek Ortler 3 905 m & Dolomity 2013 se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Jarda přibrzdil a tu z okénka vylítla ruka s pasy. Paní to chudáka dost rozhodilo, zřejmě nečekala, že ji budeme považovat za příslušnici pohraniční stráže. Ale takhle nějak si představuji penzijní reformu, v 80 letech mě pak rovnou odvezou z práce na Otylku a zahrabou do hlíny. K večeru totálně lije, není vidět na krok, ale dosahujeme prvního cíle naší cesty, Berghausu Oberaar, ležící cca 2 200 metrů nad mořem. Usínáme za bubnování deště do střechy a doufáme, že zítra bude líp. Líp nebylo, tedy bylo, včera ráno,ale to jsme zase my byli jinde. Leje jak z konve, radíme se s chatařkou, dáváme polévku ( pivo), jídlo ( pivo) a zapíjíme to aperitivem ( pivo). Po otázce, zda-li mámě šanci dostat se na chatu Finsteraarhorn 3 100 m, na nás kouká jako hodně divně. Odpoledne dáváme romantickou procházku v dešti, ale na chvilku zalézáme s Máťou do ledovcové jeskyně. To vám je paráda, zelenavý led, zima jak v lednici. Když v ledu zapraskalo, mazali jsme ven jak o závod. To už je pozdě odpoledne a je jasné, že máme minimálně jeden den skluz, počasí hrůza,ale dle paní chatařky by středa a čtvrtek měly být lepší. Dáváme zase polévku, oběd a aperitiv , začíná to lézt do peněz, ale co. Zítra bude už určitě líp. A bylo, ráno nás přivítalo alpským azurem, my poprvé spatřili první část cesty a po zabalení věcí a srdečném rozloučení s paní chatařkou statečně nastoupili. První hodinku kolem přehrady pak už na ledovec a hupky šupky nahoru. No pro mě hupky , šupky ne, pro mě krok, sun krok, bacha trhlina, obejít a tak.Po cca 4 hodinách jsme v sedle Oberaarjoch sattel ( 3 256 m.n.m.) fučí a moc dobře se nedejchá, prostě blbej sport, pomalu se začínají zase valit mraky, hlavní cíl výpravy Finsteraarhorn vůbec nevidíme. Co však vidíme jsou dva borci, kteří nás ubezpečují, že námi plánovaná trasa je neschůdná, neb tam spadla lavina. Navrhujeme obchůzku přes Rotloch, což je vopruz, zacházka, klesání dolů a pak zase stoupání nahoru a to všechno s báglem na zádech. Frajeři nás ujištují, že to je taky neschůdný, protože ledovec je v děsným stavu. Do mapy nám následně malují variantu, což je obrovským obloukem obejít Rotloch a i tak nám říkaj: „ Many crevasses, a lot of new snow, be carefull, good luck boys.“ Tak tedy jdem- skáčem přes trhliny, brodíme se v tajícím sněhu, Pavel si taky zkusil propadnout se do trhliny, žuchnul tam až po bágl, naštěstí se ho Jirka duchapřítomně zeptal, esli chce vyfotit. Ledovec vypadal jako zmrzlé oraniště a kluci nelhali, když říkali, že je tam hodně trhlin. Navíc rozměry ledovce jsou v téhle části Alp opravdu impozantní. Člověk se náhle ocitne na místě, kde si připadá jako v době ledové. Na mnoha místech v Alpách přece jen vidíte nějaké náznaky civilizace, tady nic, pouze obrovská rozloha ledovců, které jsou sevřeny mezi horami a z nich trčí nejvyšší, ostrý Finsteraarhorn 4 274 m, nejvýšší hora Bernských Alp. Večer kolem sedmé jsme se po 11 hodinách chůze doplahočili na chatu, přičemž závěrečných 30 výškových metrů od ledovce na chatu bylo lahůdkových. Švýcaři jsou fajn lidi, ubytování včetně jídla jsme zamlouval týden dopředu a všechno fungovalo perfektně. Bohatá večeře, salát, polívka, těstoviny a navrch pudink, beze srandy v 3 100 metrech nám servírovali pudink. Co nám zkalilo naši radost, byla předpověď počasí. Slušně má být ve čtvrtek, pátek hodně špatně, sobota špatně, neděle asi tak nějak přimeřeně. Dostali jsme se do blbý situace, protože bylo jasný, že musíme být nejpozději v pondělí ráno v práci a návrat za mlhy a deště během pátku a soboty by byl vyložený hazard. Na návrat zbývala tedy buď neděle a pak hned přes noc autem nebo čtvrtek. Definitivní rozhodnutí mělo padnou v pátek ráno, ale bylo jasné, že se situace vyvíjí tak, že jsme sem jeli 800 km na pivo a pudink. Pak už jen do hajan a v poloze libela nula nula bdít až do rána. Ve čtvrtek jsme vstávali brzy, poněvadž mělo dojít k zásadnímu rozhodnutí, které se vlastně rozhodlo už den před tím. Prostě se nešlo na kopec, ale čekal nás den plný trhlin na několika ledovcích a dobře 20 km chůze k berghausu Oberaar. Rozdělili jsme se na dvě lanová družstva, obě vysílačky nechali v batohu, aby jsme je náhodu nemuseli používat, fakt nechápu, proč to teda taháme s sebou, a vyrazili. Už od rána ale začala postupně přibývat oblačnost a bylo prostě jasné, že úkolem dne je mezi trhlinami nalézt bezpečnou cestu zpět, což se podařilo už za 8 hodin chůze. Z kopce to jde vždycky snáz a nejen na horách. Úspěšný návrat jsme náležitě oslavili polévkou ( pivo), jídlem ( tentokrát fakt jídlo) a zase pivem. Švýcarům jsme onoho večera ukázali, proč jsme jedničky ve spotřebě piva. Došlo to tak daleko, chatařka za námi přišla s tím, že po jídel potřebujeme desert a na táce měla 6 piv. Prostě výborná akce ve výšce 2 300 metrů. A pátek? Lilo jak z konve , úplná mlha, prostě Švýcaři se v předpovědi počasí nepletou a v tu chvíli nám bylo jasné, že pokoušet se eventuelně návrat v tomhle počasí by byl zbytečný risk. Cesta domů proběhla ok a tím to všechno končí. Tak zas někdy za čas .

ch31

schweiz33

schweiz32

schweiz34

schweiz2

schweiz35

ch26

ch27

ch29

ch30

ch28

ch32

ch21

ch22

ch25

ch23

ch24

ch16

ch17

ch18

ch20

ch19

ch13

ch14

ch12

ch15

ch10

ch08

ch11

ch09

« ‹ z 2 › »

Článek Bernské Alpy 2008 se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Legendární Alpské nuly porazily ekonomickou krizi a i v letošním roce vyrazily se svou sesterskou CK SUICIDE mezi nejvyšší vrcholky evropských Alp. Příběh plný čekání na lepší počasí nalezne oko zvídavého čtenáře níže.

Země se musela 359 x otočit kolem své vlastní osy, aby legendy z SK Alpské nuly opět vyrazily v červenci za špatným počasím. 4 členná posádka vyrazila ve složení Jenda, Míra, Martin a Jarda ve středu 4.7. 2012 z pohádkových jižních Čech do 982 km vzdálené vesnička ALAGNA VALSESIA pod masív Monte Rosy, aby zde po 10 hodinách postavila v kempu stany. V kempu se snídaní jsme uhradili celkem 47,50,- € za čtyři nuly ( členy našeho klubu), jedno auto a dva stany.

Ve čtvrtek 5.7. jsme ani na vteřinu neváhali, zabalili cajky, zaplatili 35,- ojro za osobu, abychom se dostali lanovkou na Paso Salatti do výšky 2 972 m a někteří z nás až na Punta Indren do výšky 3 260 m. Cesta v mlze ubíhala lanovkou příjemně, nic jsme neviděli. Po výstupu na Paso Salatti jsme za pohodové dvě hodinky dosáhli chaty MANTOVA ve výšce 3 497 m. Zde nás nikdo nevítal, nikdo netušil jaká elita na chatu zavítala. Ubytování v privátní chatě MANTOVA, kde slevu na Alpenverein neberou, stálo celkem 54,- ojro ( 1 osoba na jedno přespání s polopenzí). Na chatě Gnifetti, jež je o 150m výše a kde Alpneverein uznávají stálo totéž po slevě 57,- ojro. Prostě “ nechci tu slevu zadarmo „. Předpověď počasí nelhala, bylo hnusně, mlha a sněžilo. Alpské nuly se tím vyhýbají zbytečnému zklamání. Zároveň se šetří baterie ve foťácích,mlhu stačí vyfotit jednou.Přípravu na výstup jsme zahájili konzumací Forstů, tedy piva, přičemž extraligu v konzumaci hraje Jarda. Pitný režim se nesmí podceňovat. O den později se situace rapidně nezměnila. Pořád jsme viděli mlhu. Jarda po konzumaci Forstů začal koumat elektrické rozvody na chatě, naštěstí jen teoreticky. Odpoledne vyrážíme na pivo o 150 metrů výš na chatu Gnifetti. Po nějaké době vyrážíme o 150 metrů níž zpět na základnu. Podle předpovědi by měla být sobota 7.7.2012 magickým dnem, kdy bude na chvíli slušně a snad by se dalo někam vyjít. Dáváme budíka na 4.00 a čekáme až zapípá.

7.7. 2012 v 04.00 hod. pípá. Snažíme se něco najíst, snídaně jsou docela luxusní ( v rámci možností chaty ve výšce 3 500m). V 5.00 vyrážíme. Je jasno, fouká silný vítr. Dvě noci ve výšce 3 500 m jsou znát. Aklimatizace je dobrá a vcelku rychle doháníme skupinu před námi a po chvíli jdeme před ni. Cesta je naprosto jasná, trhlin v ledovci je jen pár. Ranním sluncem ozářený Liskamm 4 527 metrů stáčí naše pohledy neustále na jeho svahy. Po zhruba 3 hodinách chůze jsme v sedle Liskammjoch vy výšce tak 4 200 m. Tady je jeden z „bonbónků“ celého výšlapu. Teprve zde si uvědomíme, jaký kus cesty je ještě před námi. Mírně klesáme, vítr neustále fouká a na svazích hor vytváří zajímavé struktury ve sněhu. Z vrcholků okolních čtyřtisícovek vlají praporce sněhu, jež vítr nese dál. Kýč jak bič. Postupujeme ve stínu Signalkuppe, na jejímž vrcholku stojí nejvýše položená chata v Evropě (chata Margherita 4 559 m). Svah se začíná zvedat a jsme na platu mezi Signalkuppe a Zumsteinspitze. Poslední co nás čeká je závěrečný trhák na vrchol nebo k chatě…? Je to obojí stejné, ale po necelých 5 hodinách chůze z chaty Mantova stojíme na vrcholu Signalkuppe ve výšce 4 559 m hned vedle dveří do chaty. Výhledy jsou noblesní na všechny strany. Před námi jižní stěna Dufourspitze 4 634 m, Nordend, Liskamm, vzadu Matterhorn. Jen ta chata na vrcholu jakoby dávala zapomenout , že jsme na jednom z nejvyšších míst Evropy. Vítr je ukrutnej, po chvíli focení natahuju na hodně zmrzlý prsty rukavice a mažu dolů. Po dalších asi 3 hodinách jsme opět na chatě Mantova.

Technické obtíže cesty: Nejsou žádné, cepín je vhodný zejména jako ozdoba na focení a pak možná na závěrečný strmější úsek výstupu na vršek ( k chatě). Cesta je ale poměrně dlouhá, počítejte se 4 – 5 hodinami času pouze na vršek a potom 3 hodiny zpět k chatě Mantova. Největším problémem může být zvrat počasí a nedostatečná aklimatizace.

Cestou na vrchol

Weisshorn 4 545 m z výšky kolem 4 000 m

0x4 nuly jsou pořád nuly

mr23w

mr22w

mr24w

Popisky

Ledovec

Liskamm 4 527 m z vrcholu Signallkuppe

mr28w

monte rosa selen

Kousek pd vrcholem

mr13w

mr15w

Na vrcholu stojí chata 4 554 m

mr20w

mr21w

mr6w

mr8w

mr11w

Jdem do hospody, v 4 550 metrech

mr12w

Liskamm a jeho north face

mr5w

mr3w

mr2w

Článek Signallkuppe 4554 m (2012) se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.

Nejvyšší vrchol Alp, někde se udává i Evropy (otázkou je, není-li to spíš Elbrus) láká všechny turisty už několk století. Alpské nuly včetně Davida a Pavlíny, což už jsou vlastně také nuly se rozhodly, že je třeba zanechat stopy sněhem rychle zaváté i na této hoře. V pondělí 4.7. vyrážíme přes Mnichov, Bern do slavných Šamonic (pišme Chamonix). Po zhruba 11 hodinách a necelém tisíci kilometrů jízdy parkujeme v kempu za cenu cca 20,- € za stan, dvě nuly a auto.

5.7. Vyrážíme na aklimatizaci, kterou by měl být výšlap na Mont Blanc du Tacul ( 4 247 m). Nejprve tedy bez bázně a hany do lanovky a za 42,5,- € zpáteční jízdenkou nahoru a později zase dolů. Až na Aig. du Midi do výšky 3 842 m. Tady potkáváme bledé tváře, převážně Japonce, co se jim udělalo z výšky tak nějak šoufl. Spletí tunelů míříme k východu pro alpinisty, což je taková ledová díra s vrátky a nápisem, že jen pro borce :-). Upřímně řečeno, následující sestup je asi nejtěžší část celého výletu. Hned na začátku čeká totiž jako břitvá ostrý hřebínek, po kterém se navíc sestupuje na plató Col du Midi ( 3 560 m). K tomu všemu je třeba se nějak vyhnout družstvům,co jdou opačným směrem. A tak zatímco pár desítek metrů od vás si turisté z bezpečí horní stanice lanovky fotí dech beroucí scenérie, vy raději koukejte pod nohy. Jestli se vám podaří ve zdraví sestoupit, což by zase při troše opatrnosti a štěstí mělo vyjít, máte napůl vyhráno. Po chvíli sestoupíte na rozsáhlé plató Col du Midi, kam by se vešla snad 3 fotbalová hřiště. Zde se dá buď legálně stanovat nebo se vychrnět na chatě Cosmique ( 3 610 m). Přenocování + polopenze stojí 52,- €, chata je privátní, Alpenverein neuznávají.Obecným rysem chat, jež se využívají k výstupu na Mont Blanc, vyjma chaty Grand Mulets, je přeplněnost a poměrně bídná atmosféra daná množstvím individuí, jež MB chtějí vylézt. Grand Mulets je i v plné sezóně prázdná, o tom ale článek z roku 2009.

6.7. Je náš velmi velký den, jak by řekl Forrest Gump. V rámci nutné aklimatizace se pokusíme dostat na vršek Mont Blanc du Tacul ( 4 247 m). Hora vypadá docela strmě a v případě nového sněhu je riziko lavin extrémní, nicméně při samotném výstupu to není žádná tragédie a o lezení se opravdu nejedná. Po chvíli pohodlné chůze po rovině na ledovcovém platu se cesta začíná zvedat. Začínáme kličkovat směrem vzhůru. Sem tam nějaká trhlina v ledovci je naštěstí dobře vyditelná a snadno ji lze obejít či přeskočit.Stopa je dobře vyšláplá, zabloudit není moc kam s jedinou výjimkou. Tou je mlha a vrcholové plató kolem 4 000 m, kde se cesta dělí na Tacul nebo na Mont Maudit. To se přihodilo nám. Po zhruba 3 hodinkách ťapkání v mlze jsme prostě ve výšce 4 100 m otočili a mazali dolů. Jestliže první noc jsme si užívali bolehlavu způsobeného nadmořskou výškou a čekali až to přejde, tak druhou noc jsme drželi stany ve vichřici,která byla velmi,ale velmi slušná.

7.7. Vítr pořád fičí,balíme tedy dle plánu stany a jdeme zpět na lanovku do údolí. Hřebínkem vystoupáme na lanovku a dolů do kempu. Po zbytek dne a celý další den pak máme restday s menším výletem na opačnou stranu údolí. V případě dobrého počasí jsou odtud nádherné výhledy na celý masív Mont Blancu.

9.7. Autem frčíme do Le Fayet a odtud vláčkem na konečnou Nid d´Aigle do výšky cca 2 372 m. Vláček za 32,- €, zpáteční jízdenka) a skoro hodinka a půl pomalé jízdy. Pak po pohodové cestě na chatu Téte Rousse ( 3 167 m). Přenocování + polopenze pro člena Alpenverwinu je za 44,- € a zabere to 3 hodinky.

10.7. Nejlépe hned po ránu výstup na chatu Gouter ( cena klasických 44,- €). Po ránu proto, že v proslaveném Grand culoairu, kde občas někdo dostane kamenem do kebule toho létá méně. Zde se nachází jedno ze dvou klíčových míst při výstupu, cesta vede chodeckým, ale přesto strmým terénem, navíc ohrožovaným pádem kamení. Po necelých 3 hodinkách jsme ale na chatě Gouter ( 3 817 m). Gouter – přeplněná chata s personálem,který musí mít drsnější způsoby, jinak by se zbláznil. Kvantum lidí, přicházející bez rezervace doufajíc, že se tu nějak vyspí. Je to risk, před námi prostě vyhodili ven partu lidí, ať si spí,kde chtějí. Ti co jsou v bídném stavu a vracejí se z vršku mohou přespat na podlaze v jídelně. Tuším za 66,- €. Dovolím si pár menších postřehů:

a) Je naprosto nezbytné mít zarezervovaný Gouter, což při větším počtu lidí musíte udělat hned na jaře ( obvykle se rezervace otevírají ve 3. pondělí v dubnu). Dostanete pouze jeden datum, víc vám nedají. Představa, že byste na Gouteru strávili pár dní, až se aklimatizujete, připadně se umoudří počasí je nereálná. Rezervaci navíc musíte potvrdit 3 dny před příchodem na chatu a i tak doufejte, že na vás nezapomenou. Potvrzení nemáte totiž žádné.

b) Chata Vallot ( 4 357 m) byla v létě v roce 2011 uvniř čistá ( slyšeli jsme pravý opak), ale není určena na přespání, je to nouzové útočiště pro případ změny počasí či zdravotních komplikací. Chata je bez obsluhy.

c) Na hřebínku za Gouterem stály stany, i když by asi neměly, ale nikdo je nevyhazoval. Nicméně v této výšce se při jejich stavbě opravdu vyblbnete. Stany musíte mít zahrabné do sněhu, jinak hrozí v případě vichru let do údolí.

11.7. Vrcholový den, Gipfletag, Summitday :-). Vstává se v půl druhé ráno, kdy se několik desítek lidí snaží v jeden okamžik obléct, dojít na WC, případně něco sníst. Pevné nervy na ten blázinec. Kolem půl třetí za svitu čelovek vyrážíme na vršek, který je pořád téměř kilometr nad námi. Cesta je jednoduchá.Vichřice z předcházejícíh dní se trošku uklidnila, vítr už možná nefičí stovkou ale „jen“ osmdesátkou a je mlha. Bída, ale zas není člověk stresovaný tím, že pořád jde a cesta jakoby ani neubíhá. U chaty Vallot jsme asi o půl šesté, dáme malý oraz a jdeme dál. Počasí je na houby, panoramata žádná, navíc je děsná zima . Kousek za chatou Vallot je druhé klíčové místo. Poměrně úzký hřebínek Bosses, kde se občas padá. Můžete si vybrat, jestli do Itálie (vpravo) nebo do Francie ( vlevo). Oba dva směry vedou na věčnost. Blížíme se přece jen už k vrcholu a hlavou mi běží nádherný popis výstupu Gastona Rebuffata, který psal o tom jak …hvězdy blednou, obzor růžoví a najednou je špička hory ozářena do zlatova. Já bych napsal, mlha, mráz, sníh, vítr a nic. Pořád se ale jde a tak po 7 hodině ranní, za kvílení větru kříčím dobyvatelskou větu. “ Míro nikam nechoď, už tam jsme“. Před tím zase řval Jarda do větru, že má na hodinkách 4 807 metrů a že už tam teda asi taky jsme. Na vrcholu není nic, jen malá vlaječka. Děláme tedy vrcholovou fotku, něco na způsob v mlze za chalupou na Šumavě, kdo to taky pozná a mažem dolů. Určitě nepodceňovat problém s orientací v případě mlhy kolem Dome du Gouter, cca 4 200 m. Cesta je značená bambusovými tyčkami, ale často není vidět od jedné na druhou. My se tam lehce zapotili

Ročně se v masívu Mont Blancu zabije několik desítek lidí. MB je choďák, který je často podceňován. Malá závrať při špatné aklimatizaci znamená na hřebínku Bosses věčnou holiday. Špatně nasazené mačky, nevhodné vybavení v případě zhoršeného počasí, to vše snadno zabíjí. V den našeho příjezdu se tam zabil nějakej Čech, není nic extra zábavného se dole bavit s jeho kamarádkou , která řeší co dál. K úspěšnému výstupu (o lezení se nedá mluvit) potřebujete 2 dny slušného počasí, aklimatizaci z předchozí čtyřtisícovky, výdrž, solidní vybavení a rozum.

Aklimatizace:
2x noc ve výšce 3 560 m na Col du Midi
1x pokus o výstup na Mont Blanc du Tacul do 4 100 m
Nepodceňujte aklimatizaci, pokoušíte-li se vylézt na kopec, kterému do výšky 5 000 m chybí pouhých 200 m.

Pavel čeká nevím na co

Baleťáci na ledovci

Mont Blan du Tacul

U stanu, bude vášnivá noc

Jdeme nahoru a nahoru a to je všechno

Chata Cosmique

Budeme tábořit hm

mb30w

Na chatě Gouter 3 800 m

Aguille du Midi

mb22w

mb31w

mb28w

mb20w

mb21w

mb24w

mb23w

Ve stanu

Na vrcholu Mont Blancu nebo za chalupou na Šumavě

Večerní Grandes Jorasses

mb17w

Mont Blanc 4 807 m

Chata Tette Rouse

Grandes Jorasses

Hotel s miliónem hvězd v 3 500 m

mb9w

Mont Blanc du Tacul 4 248 m

Mont Blanc 4 807 m

Pohled na chatou Gouter

Grandes Jorasses 4 206 m.

« ‹ z 2 › »

Článek Mont Blanc 4 807 m (2011) se nejdříve objevil na Jan Pešek | fotograf České Budějovice.