Onoho pondělního rána 11.8. 2008 Slunce pálilo a svítilo a my nasedali do auta, směr Švýcarsko. Zdánlivě přiměřených cca 800 km jízdy autem se sice postupně měnilo v ne zcela přiměřených 12 hodin jízdy, ale což, když klimoška funguje. Jediná veselá příhoda byla na rakousko-švýcarských hranicích, kde na místě celnice seděla dáma ve věku alespoň 80 let, celá v černém outfitu.
Jarda přibrzdil a tu z okénka vylítla ruka s pasy. Paní to chudáka dost rozhodilo, zřejmě nečekala, že ji budeme považovat za příslušnici pohraniční stráže. Ale takhle nějak si představuji penzijní reformu, v 80 letech mě pak rovnou odvezou z práce na Otylku a zahrabou do hlíny. K večeru totálně lije, není vidět na krok, ale dosahujeme prvního cíle naší cesty, Berghausu Oberaar, ležící cca 2 200 metrů nad mořem. Usínáme za bubnování deště do střechy a doufáme, že zítra bude líp. Líp nebylo, tedy bylo, včera ráno,ale to jsme zase my byli jinde. Leje jak z konve, radíme se s chatařkou, dáváme polévku ( pivo), jídlo ( pivo) a zapíjíme to aperitivem ( pivo). Po otázce, zda-li mámě šanci dostat se na chatu Finsteraarhorn 3 100 m, na nás kouká jako hodně divně. Odpoledne dáváme romantickou procházku v dešti, ale na chvilku zalézáme s Máťou do ledovcové jeskyně. To vám je paráda, zelenavý led, zima jak v lednici. Když v ledu zapraskalo, mazali jsme ven jak o závod. To už je pozdě odpoledne a je jasné, že máme minimálně jeden den skluz, počasí hrůza,ale dle paní chatařky by středa a čtvrtek měly být lepší. Dáváme zase polévku, oběd a aperitiv , začíná to lézt do peněz, ale co. Zítra bude už určitě líp. A bylo, ráno nás přivítalo alpským azurem, my poprvé spatřili první část cesty a po zabalení věcí a srdečném rozloučení s paní chatařkou statečně nastoupili. První hodinku kolem přehrady pak už na ledovec a hupky šupky nahoru. No pro mě hupky , šupky ne, pro mě krok, sun krok, bacha trhlina, obejít a tak.Po cca 4 hodinách jsme v sedle Oberaarjoch sattel ( 3 256 m.n.m.) fučí a moc dobře se nedejchá, prostě blbej sport, pomalu se začínají zase valit mraky, hlavní cíl výpravy Finsteraarhorn vůbec nevidíme. Co však vidíme jsou dva borci, kteří nás ubezpečují, že námi plánovaná trasa je neschůdná, neb tam spadla lavina. Navrhujeme obchůzku přes Rotloch, což je vopruz, zacházka, klesání dolů a pak zase stoupání nahoru a to všechno s báglem na zádech. Frajeři nás ujištují, že to je taky neschůdný, protože ledovec je v děsným stavu. Do mapy nám následně malují variantu, což je obrovským obloukem obejít Rotloch a i tak nám říkaj: „ Many crevasses, a lot of new snow, be carefull, good luck boys.“ Tak tedy jdem- skáčem přes trhliny, brodíme se v tajícím sněhu, Pavel si taky zkusil propadnout se do trhliny, žuchnul tam až po bágl, naštěstí se ho Jirka duchapřítomně zeptal, esli chce vyfotit. Ledovec vypadal jako zmrzlé oraniště a kluci nelhali, když říkali, že je tam hodně trhlin. Navíc rozměry ledovce jsou v téhle části Alp opravdu impozantní. Člověk se náhle ocitne na místě, kde si připadá jako v době ledové. Na mnoha místech v Alpách přece jen vidíte nějaké náznaky civilizace, tady nic, pouze obrovská rozloha ledovců, které jsou sevřeny mezi horami a z nich trčí nejvyšší, ostrý Finsteraarhorn 4 274 m, nejvýšší hora Bernských Alp. Večer kolem sedmé jsme se po 11 hodinách chůze doplahočili na chatu, přičemž závěrečných 30 výškových metrů od ledovce na chatu bylo lahůdkových. Švýcaři jsou fajn lidi, ubytování včetně jídla jsme zamlouval týden dopředu a všechno fungovalo perfektně. Bohatá večeře, salát, polívka, těstoviny a navrch pudink, beze srandy v 3 100 metrech nám servírovali pudink. Co nám zkalilo naši radost, byla předpověď počasí. Slušně má být ve čtvrtek, pátek hodně špatně, sobota špatně, neděle asi tak nějak přimeřeně. Dostali jsme se do blbý situace, protože bylo jasný, že musíme být nejpozději v pondělí ráno v práci a návrat za mlhy a deště během pátku a soboty by byl vyložený hazard. Na návrat zbývala tedy buď neděle a pak hned přes noc autem nebo čtvrtek. Definitivní rozhodnutí mělo padnou v pátek ráno, ale bylo jasné, že se situace vyvíjí tak, že jsme sem jeli 800 km na pivo a pudink. Pak už jen do hajan a v poloze libela nula nula bdít až do rána. Ve čtvrtek jsme vstávali brzy, poněvadž mělo dojít k zásadnímu rozhodnutí, které se vlastně rozhodlo už den před tím. Prostě se nešlo na kopec, ale čekal nás den plný trhlin na několika ledovcích a dobře 20 km chůze k berghausu Oberaar. Rozdělili jsme se na dvě lanová družstva, obě vysílačky nechali v batohu, aby jsme je náhodu nemuseli používat, fakt nechápu, proč to teda taháme s sebou, a vyrazili. Už od rána ale začala postupně přibývat oblačnost a bylo prostě jasné, že úkolem dne je mezi trhlinami nalézt bezpečnou cestu zpět, což se podařilo už za 8 hodin chůze. Z kopce to jde vždycky snáz a nejen na horách. Úspěšný návrat jsme náležitě oslavili polévkou ( pivo), jídlem ( tentokrát fakt jídlo) a zase pivem. Švýcarům jsme onoho večera ukázali, proč jsme jedničky ve spotřebě piva. Došlo to tak daleko, chatařka za námi přišla s tím, že po jídel potřebujeme desert a na táce měla 6 piv. Prostě výborná akce ve výšce 2 300 metrů. A pátek? Lilo jak z konve , úplná mlha, prostě Švýcaři se v předpovědi počasí nepletou a v tu chvíli nám bylo jasné, že pokoušet se eventuelně návrat v tomhle počasí by byl zbytečný risk. Cesta domů proběhla ok a tím to všechno končí. Tak zas někdy za čas .