Tento příběh napsal život, pomocí sms poznámek jej zaznamenal Míra a v neobjektivním cestopisu jsem ho sepsal já. Tímto děkuji Mírovi za poskytnutý materiál, z něhož je hojně čerpáno či dokonce přímo citováno.
14.6. 2007
Ve dvě odpoledne je sraz u Míry, celkem na nic nečekáme, skáčem do jeho nové Schade Oktavia včetně bagáže a frčíme do Vídně. Následující cestování probíhá přibližně takhle.
Cca 3 hodiny do Vídně, pak asi 3 hodiny čekání, kolem 21.30 odlet do Madridu, kolem půl jedné ráno jsme v Madridu, přesun na penzión, přesun z penziónu do baru, v baru do sebe vyklopit asi 3 Heinekeny, na závěr přesun z baru na penzion a spát jak u maminky.
Takovýhle manévry by nezvládl lépe ani generál Suvorov.
15.6.
Odvoz z penziónu na letiště, 3 hodiny čekání, pak 12 hodin letu v poloze incké mumifikované oběti, cestou lehké občerstvení od letecké společnosti, jejíž letušky vypadaj jak dominy, červené kostýmky a černé rukavice. Hlavně se na nic neptat nebo mě ztluče bičíkem do bezvědomí.
Po 12 hodinách přílet do Peru, prima úřednice o váze malého mamuta mi důležitě dává razítko do pasu a hurá pro tašky. Jsem v Peru, poprvé v Americe.
Jedna taška nedorazila, 2 hodiny sepisování o ztrátě zavazadla s Pierrim Ravennou, následné zuřivé telefonáty s majiteli hostalu, kteří už mezitím odjeli a tím pádem jsme zůstali na letišti sami jak sirotci. Nahánění se po letišti stylem, stojím 5 metrů od stánku s květinami pod velkou reklamou….
Nahnali nás do auta, komplet uzamkli a neskutečným smradem a bordelem to pálíme kamsi tmou do hostalu Roma, proč Roma když jsme v Limě nevím, je mi to fuk. Pozdě večer příjezd do hostalu . Zjišťujem , že trefnější název by byl „ U dvou bukanýrů“, ale neřešíme to, jsme moderní civilizovaní lidé a respektujem právo menšin, navíc kluci jak buci jsou naprosto v pohodě a zajistili přesně to, co jsme chtěli a za cenu, jež byla domluvena, což je v Peru vzácnost nad vzácnost.
16.6.
Po ránu vše ok. Podlaha je z mahagonu, koupelna vymalovaná hlinkou, prostěradla vypadají „řádně jetá“. Teplá voda kupodivu teče i když divně a málo. Eletrická instalace v koupelně nikoho nezabila, takže dobrý. V pochybné restauraci si dáváme divnej hamburger, přesto průjem se nám zatím vyhýbá. Prohlídka Limy, města s cca 7 000 000 obyvatel, smog, smrad a nepříliš dobrá bezpečnostní situace. Jedeme taxálem k Pacifiku, kde mě místní taxikář dostává klasickou fintou, jakoby omylem mi vrací méně, než by měl a odjíždí. Hřeje mě pocit, že dneska zabezpečil za moje peníze rodinu, okrad mě asi o 70,- Kč, nic hroznýho, ale je to první vlaštovka toho, čemu říkáme „ přiměřené okrádání gringů“. U Pacifiku navštěvujem jedno z mála hezkých míst v Limě a sice místní restauraci Larco de Mar, která ční na pilotech přímo z moře. Zatímco se o nás stará místní obsluha, pozorujeme surfaře, kterak v chladné vodě
( Humboldtův proud) surfují na vlnách. Míra si dává mořské potvory ( fuj velebnosti, ještě se to hejbe), Jirka taky, já neriskuju a dávám klasika špagety. Špagety jsou stejný asi všude na světě.
Večer odvoz na autobusové nádraží a ve 22.00 hodin přesně jedem společností Cruz del Sur
( jižní kříž) do cca 500 km vzdáleného Huarázu, nazývaného též jihoamerickým Chamonix.
Autobusy jsou mimořádně pohodlné a luxusní, navíc jezdí absolutně přesně. Velký nezvyk v této zemi, nicméně je to fajn. Po 8 hodinách jízdy dorážíme druhý den do Huarázu, města po Bílými Kordilérami.
17.7.
Ráno kolem 5.30 hodin se vypotácím z autobusu, bereme bágly a tu se nás jeden místní Inka slušnou angličtinou zeptá, jestli hledáme ubytování. V té chvíli ještě neznáme jeho jméno, nicméně jmenoval se Aldo Antonio Rodriguez Herrera tedy něco jako Jean Claude Van Damme. Kromě toho má i bráchu, ten má na vizitce pouze Marco Herrera, ale za to má pod jménem napsáno „ manager“.
Mluví anglicky, cena 5 USD za osobu je taky v pohodě, po krátké poradě berem. Taxálem jedem do penziónu, na záda beru batoh a ve výšce 3000 metrů vyběhnu do prvního patra, kde máme pokoj. Tam bez dechu padnu na postel, výška je prostě znát a víc než dva dny cestování asi také. Jsem totálně grogy, zalehnu a dopoledne prospím.
Odpoledne podnikáme krátký aklimatizační výlet nad město do výšky asi 3 200 metrů, cestou je nutno přebrodit špinavou řeku, kam místní hází veškerý bordel, taky v ní perou svoje svršky a myjí se. Následně procházíme kolem okna jakési madam, která právě činí něco, co by se dalo nazvat hygienou, skoro intimní, když kolem šel první z nás, tak se podivila, když poslední, tak vypadala, že na nás vyběhne a bude požadovat odškodnění za to, že jí šlapem po pozemku, případně po nás mrskne šutr. K večeru porada a jasně, druhý den jedem na aklimatizační výlet k laguně Parón do výšky 4 200 metrů.
18.6.
První výlet, v podstatě celodenní, taxíkem , jímž je dodávka TOYOTA HIACE, frčíme nejspíš s tátou a jeho synátorem, co má uši jak rogalo, k 80 km vzdálenému jezeru PARON.
Míra tvrdě vyjednává cenu, rozhodl se, že ty ubohé indiány oškube až na kůži ( zjevně se rozhodl jít ve stopách Fransisca Pizzara jenž se 150 vojáky rozprášil Incké impérium – akorát, že my jsme tady jenom 3), což se mu asi po 30 minutách daří.
Moje madridská španělština nakonec kapitulovala před kusem papíru a propiskou. V taxálu je rázem veselejc.
Laguna Paron je ve výšce 4200 m.n.m. v údolí mezi Pyramide 5 885 m, Pisco 5 752 m a Artensoraju 6 039 m, známou jako Paramount Picture. Hladina jezera klesla o cca 5 m, neb morenový val začal propouštět. Skrz skálu je odvod na turbinu. Taxi z Huarazu do Carazu – 80 km, pak na 30- ti km 2 km převýšení, . Až do 4000 m.n.m.jsou zavlažovaná políčka a domky z vepřovic. Lid je zcela zemědělský. Jezero lze obejít jen z jedné strany. Procházka tak na 2 hodiny. Ze 250 Sol za taxi usmlouváno na 190, přesto ale ještě zkoušel navýšení o 45 Sol, hajzlík, nicméně je to tady normál. Jsme tu v pozici bílých pracháčů z Evropy s velkým foťákem a pokoušet se jim vysvětlit, že na tuhle cestu jsem dlouho šetřil nemá smysl. Taxikář na nás počkal, peníze dostal až po konci cesty v Huarázu.
19.6.
Ráno odjíždíme taxíkem od penziónu do vesnice Cashapampa.
První den známeho treku zvaný SANTA CRUZ. Kromě nás nám pomáhají dva oslíci a jejich manažer Enil. Enil vyrazil jen tak v sandálech, džínách s nášivkou rappera Eminema a kšiltovkou. Tu a tam vyšlápl nějký ten kravinec či oslinec a byl prima, uměl jen španělsky.
Kolem 10.00 jsme vyrazili z Cashapampy – 2973 m.n.m. údolím Santa Cruz, plným kaktusů a tilandsií, které kvetou jako o život. Spodní část údolí je taková Krakonošova zahrádka plná exotických rostlin a všudypřítomného prachu. Vítr máme v zádech a prudce stoupáme. Nocleh v kempu Llamacoral ve 3765 m.n.m., kam jsme dorazili už po půl druhé, takže se nudíme, pozorujeme domorodku s dětma i ostatní trekaře, funkční větrnou eletrárnu a čekáme na ráno, abychom vyrazili dál. V noci mi je nic moc, aklimatizace postupuje pomalu.
V následujích dnech to bude vypadat asi takto, od 8.00 do 14.00 chůze, pak stavění tábora, následně čekání na tmu a když kolem půl sedné padne tma, tak čekání na světlo.
Kulturní program nám po většinu večerů poskytne přehrávač MP 3 a kolem půl sedné pravidelně i velkoplošná projekce, což znamená zapnout foťák a prohlédnout si na displeji, co bylo nafoceno. Míra se stal dobrovolně a rád kuchařem expedice, takže vaří jako o život.
20.6.
Po 12 hodinách spánku, vlastně polobdění, mírně stoupáme údolím. Před námi se tyčí Taulliraju 5800 m.n.m. Vpravo očekáváme Artensoraju, tedy Paramount Picture ( klasický tvar má ale z jiné strany). Jsme ve 3800 m.n.m., údolím podél dvou jezer duje studený vítr, ale kravky a koně v pohodě spásají. Po 2 hodinách jsme na konci roviny. Máme výšku Ortleru, tedy 3900 m.n.m. Vystoupali jsme 200 m doleva, abychom vzdali hold jedné z nejkrásnějších hor světa, Alpamayo. Sedíme na kamenech pod Alpamayem a trpělivě čekáme, jestli nám hora ukáže milostvě i svůj vrchol, kolem se honí mraky. Přesto po nějaké době se obloha dostatečně protrhá a tak stíháme zírat na jakoby cukrem poprášené hrany hory a ledovce na jejím úpatí. Je neuvěřitelné, že se na tak strmích svazích udrží sníh, v Alpách by už dávno sjel do údolí. Míra má na to teorii nanuka, jejíž fyzikální a chemická komplikovanost přesahuje rámec tohoto stručného, neobjektivního a lehce egoistického cestopisu. Nocleh pod Taulliraju na Taullipampa ve 4250 m.n.m. Od 3 odpoledne se nudíme a čekáme na spánek pod občasnými kroupami. Ve stanu je fajn.
21.6.
Hned ráno po ovesné kaši vyrazíme do nejvyššího místa treku 4750 m.n.m. Punta Union. Za dvě a půl hoďky jsme v sedle. Padají kroupy a prší, nicméně povinná fotografie pod cedulí v nejvyšším místě treku se pořizuje. Po poledni jsme v Paria 3870 m.n.m. Po chvíli slunka poprchává. Spíme v Huaripampa ve 3700 m.n.m., kam jsme dorazili podél potoka, i s přítokem plným železité vody. Okukují nás domorodci, vejraj na nás jak na barevnou televizi z asi 5 metrů, tak na radu mezkaře vše natlačíme k Mírovi do stanu, aby nám v noci neodešly věci do nejlbližší vesnice. Prodali nám pivo, ale spočítat peníze na vrácení zpět za kluka musel Míra. Míra kromě kuchaře vzal na sebe ještě roli hlídače. Kolem 18.30 jdem spát, chvilku hudba, pak velkoplošná projekce, stejně jako večery před tím. Jirka odpoledne věnoval nějaký brufeny trekařkám co vypadali, že je s nima amen. V téhle výšce je prostě aklimatizace nutná, jinak člověk trek víc protrpí než prožije. Kromě výšky je trek absolutně pohoda, pouze chůze a dá se zvládnout v teniskách. Já jej absolvoval Reebokách za tisícovku.
22.6.
Odskočit si na malou v horách ( myslím tím WC, pedofilie je i v Peru trestná) má mnoho nevýhod, ale sem tam i jednu výhodu. Bez světelného šumu, v ledově průzračném vzduchu máte pocit, že se můžete dotýkat hvězd, neuvěřitelně jasná Mléčná dráha s milióny hvězd je zážitek, na který se zapomenout nedá. Přišlo ráno a zase balení všech věcí, nakládání na oslíky a pochod. Zatímco trekaři někteří více a jiní méně obvykle funí, potí se a lapají po dechu, tak manažeři oslíků ( říkejme jim oslaři) capkaj v pohodě v sandálech a ještě u toho stíhaj debatovat. Holt v těchto výškách žijou od narození.
Po ránu jsme klesli na 3.505 m.n.m. k dědině ze 17. století jménem HUARIPAMPA a znovu vystoupali do Vacquerie 3800 m.n.m. Dál už jedeme autem do průsmyku ve 4767m.n.m., tak jsme vylezli +30 metrů a máme v podstatě Mont Blanc. Passo di Stelvio je 2 km pod námi. Jedeme k jezerům Llanganuco, k památníku československé expedice nad jezerem ve výšce 3.850 m.n.m. a pak se vracíme do Huarazu. Auto bylo překvapivě bílá Toyota kombík, řidič překvapivě mluvil jen španělštinou, opět musela zapracovat má „madridská španělština“.
Una pausa seňor, por favór, quiero tomar una fotografía. Gracias
Po čtyřdenním treku jsme se vrátili do Huarazu, abychom se připravili na hory.
Máme za sebou pochod údolím Santa Cruz ze 2700 do 4750 m.n.m., pak na 3200 a přes 4800 zpět na 2200 a 3000 v Huarazu. Problémy zatím odpovídají odlišnosti hygienických návyků. Uctili jsme památku našich horolezců pod Huascaranem a zírali na vesničku ze 17. století s políčky, došky a lidmi jak z Dickense. Jen o špíně tolik nepsal. Nyní dva dny rekonvalescujeme a pak vyrážíme zase do hor, nejsme troškaři, zkusíme Huascarán Sur, 6 768 metrů nad mořem.
26.6.
Včera jsme domluvili průvodce Joseho. Buzna, co bydlí v hostalu na jednom pokoji, Mírovi řekl, že nahoru není průvodce třeba. Brzy uvidíme. S hodinovým zpožděním, ale s obsahem Jirkovy tašky, která nás po více než týdnu dohnala, jsme v 10 vyrazili. Začínáme ve vsi Musho – 3000 m.n.m. čekáním na osly a děkováním za globalizaci s Coca-Colou, neboť poskytuje jistotu i ve vsi, kde by člověk do pusy asi jen tak něco nevzal. Dnes nás čeká 1200 výškových metrů, které jsme zvládli oslím tempem za necelé 3 hoďky.Jinak osel je teday sakra rychlý zvíře.Povečeřeli jsme a na terasách Base Camp ( tady vlastně Campo Base), čekáme na západ Slunce a Jižní Kříž. Hvězdy jsou na dosah, stačí se natáhnout.
27.6.
Brzy po ránu vrhá dvouvrcholový Huascarán výrazný stín na protější pohoří Cordillera Negra.
V 8.15 opustíme BC a po 45 minutách máme 100 metrů po hladké skále s více než 20 kg na zádech.
Místy je skála namrzlá, na jednom kameni jsem se rozplácl jak žába na všechny čtyři, ale ustál jsem to.
Po 1,5 hoďce poprvé odpočíváme ve 4430 m.n.m. V 11.00 jsme na chatě 4.670 m.n.m. a nad námi Huascarani. Ve 4990 m.n.m. jsme vlezli na ledovec a ťapkali, na závěr po 20 krocích, do C1 v 5300 m.n.m. V 18.00 zapadá Slunce. Jdeme spát. Ráno jdeme v 6 na ledopád mezi séraky.
Dostávám klasickou výškovou nemoc, zvracím, v hlavě milión permoníků, co mi buší zevnitř a neustále mám pocit, že se dusím, hrůza, hnus.
28.6.
V 6.00 Já i Jirka ohlašujem: „Jdeme dolů, máme horskou nemoc.“ Míra ještě zůstává, chce dát ještě jeden pokus a průstup přes ledopád do sedla Garganta ve výšce cca 6 100 metrů. V tuhle chvíli se naše cesty na pár hodin rozdělí, my jdem dolů, po perfektně vyhlazené skále, nicméně boty drží skvěle, následně lehce sejdem z cesty, což nám umožňuje skalkařit ve výšce přes 4 000 metrů s 20 kg báglem na zádech. Jirka problém řeší tak, že svůj nový bágl prostě příslušných 5 -7 metrů dolů vždycky hodí. V tuto chvíli se tak stává testovacím lezcem firmy Berghaus.
29.6. ( Mírovo story – my spali v base campu)
Ve dvě ráno začne foukat, že nám to stan málem odnese. Vstávání do – 20 stupňů, či kolika, nic moc. Cítím 4 roky staré omrzliny. Po kaši a čaji Mate (koka) v 7 vyrazíme proti severáku ze sedla a 50ti až 60ti stupňovému stoupání. Napřed se mi zdá, že to půjde, ale po třičtvrtě hodiny se zadýchávám a nestíhám. V 5500 m.n.m. se nechávám vyfotit. Jdu zpět. Mám toho i tak plné kecky. Nejprve 500 m po ledovci, pak 800 po ledovcové skále, na níž každá voda mrzne, pak 1200 po oslí stezce. Večer mě čeká postel v Huarazu.
„Sen se rozplynul anebo se naplnil“? ( Míra Beneš)
Ani poradne nevim, Huascaran pusobi strasne majestatne. Jeho ledovce jsou nebezpecne a projit seraky se ma nejpozdeji do 11 dopoledne, pak tropicke Slunce uzasnou silou rozehriva jejich pevnost a ony se riti dolu. Zatim jsme ho parkrat objeli, ale poprve jsme se k nemu zacali priblizovat. Zatimco dosud vypadal mohutne, ted se zacal jeste zvetsovat. Zacali jsme ve vsi Musho a diky oslum jsme ze ·3000m.n.m. do Base Camp ve 4200 vystoupali v pohode. Jizni Kriz zaril a sen se zdal byt bliz. Dalsi postup uz byl s cca 25 kily na zadech, a právě zde by mozna soudruzi z NDR hledali chybu. Ve 4990 stoupame na led a jdeme, spise
zastavkujeme, v poslednich metrech vzdy po 20-ti krocich vydychavame, do 5300, tedy C1. Nadhera, kamarad bleje, druhy fedruje brufen, ja se, az na rozlamana zada, citim relativne
OK. O pulnoci Jirkovo hodinky ukazuji -15 stupňů, pak prestava sledovat. Kdyz rano pripravuji ovesnou kasi a caj, zjistuji, ze si obnovuji ctyri roky stare omrzliny. Z vedlejsiho stanu se jen ozyva, mame horskou nemoc, do C2 v 6000 jiz nejdeme. Co se da delat, navazuji se Josemu na lano a zkousim vyrazit, nastoupat 200 vyskovych metru me ale stoji strasne sil, tak se vracim do C1, ze to zkusim druhy den. Kamaradi jdou dolu a ja piju jeden caj za druhym a v horkem dni se smazim na ledovci. Druhy den prituhuje, rano je mraz vetsi, ale ja uz bez rukavic neudelam ani ranu, Proti silnemu vichru nasazuji vetrovku a vyrazim. Po 200 vyskovych metrech uznavam, ze sny je treba uchovavat a nejenom naplnovat. Stena nade mnou je uzasna. Az zezdola (2500 vyskovych metru do vsi Musho – 3000m.n.) si uvedomuji, jak daleko a soucasne blizko snu jsem byl.
V pondeli vyrazime do hor znovu, tentokrate budou nase cile mensi.
Mějte se všichni pěkně Míra Beneš.
2.7.
Po předchozích poradách a radách víme, že pobyt se pomalu chýlí k závěru a tak nastává vlastně poslední šance vylézt pořádný kopec, který v Evropě neseženem a kvůli kterému tu také jsme.
Rozhodnutí padá na Pisco 5 752 m, lezecky poměrně jednoduchou horu, údajně s nádhernými výhledy. Je fakt, že 248 m jí do šestitisícové výšky chybí, ale kdo kdy zažil lezení ve výškách nad 5 000 metrů, ví své.
Od jezera Llanganuco 3800 m.n.m. jdeme do Base Camp s osly. Vystoupali jsme do BC pod Pisco ve 4610 m.n.m. a děláme véču. V půl páté zmizí Slunce za morénu a prudce se ochlazuje. Jirka vystupuje 150 metrů na morénu nad Base campem a koumá cestu na další den, já fotím kýčovitě nasvícenou Chopicalqui ( 6 354 m).
3.7.
Dnes máme dojít do C1, který je za morénou o 300 m výše. Jakmile vyleze slunce, je teplo a námraza mizí. Už se zase smažím v morénově suti od 9.45 do 12.15.Skáčem po kamenech nahoru a dolů. Nejhorší je, že člověk neví, jestli kamen, na který došlapuje je pevný nebo se zhoupne, takový balet v 4 800 metrech s báglem na zádech. S tímhle by měl problém i Harapes. Jsme v C1, počasí nádhera a k večeru zahlédnem obrovské ptáky, jsou to Kondoři a dopřávají nám svým kroužením majestátní podívanou. Kousek od tábora jsou pak pomníčky těch, kteří za možnost zažít krásu hor zaplatili cenu nejvyšší.
Zítra jdem na vrchol. Od 14.30 do 16 jsme jukli k ledovci 5060 m.n.m. Vaříme asi milión litrů čaje Koka, bychom předešli horské nemoci.
Výsledkem je, že chodím v noci x krát na wc, což v tom mrazu obnáší rozepnout spacák, vysoukat se z něj, rozepnout vnitřní stan, nazout si boty, rozepnout vnější stan, vysoukat se ze stanu jak tankista z tanku pak se vyčůrat. A předešlou procedůru absolvovat v opačném pořadí.
Tenhle tělocvik několikrát za noc je hodně vopruz. Vše vynahrazuje nádherná obloha.
Dalším důsledkem je, že čaj Koka mi už leze krkem. No nic, hlava mě stejně nějak bolí, ale to je spíš dáno nepohodlnou polohou ve stanu než čímkoliv jiným.
4.7. ( výškový rekord – 5 752 m, 4.7. 2007 – 10.00 hodin peruánského času)
Budíček je nekompromisně v 4.30 hodin, pro mě to celkem nic neznamená, moc jsem stejně nespal. Máme zabalený jeden batoh pro všechny, statečně jej beru na záda na první část trasy.
Po pár minutách se cítím jak Meresjev, ovšem s tím rozdílem, že mám nohy, ale nemám plíce. No, mám nohy, zima slušná. Radši v botách a rukavicích cvičím prstama, aby neomrzli.
Po zhruba hodině dosahujeme k nástupu na ledovec, což je hodně strmých cca 15 metrů, konečně nejaké zajímavé lezecké místečko. Hlava už nebolí a jde se mi překvapivě lehko. Bágl už na sobě dávno nemám, ještě na moréně mi od něj statečně pomohl Jirka a Míra.
Po nějaké době se symbolicky navazujem na lano. Jirka jde první. Tohle rádoby jištění moc rád nemám,ale co. S menšími pauzami se po pěti hodinách dostáváme na vrchol Pisca. Výš už to prostě nejde a tak 4.7.2007 v 10.00 místního času stojíme ve výšce 5 752 metrů nad mořem.
Famózní kruhový rozhled, všude jinde by to byla hora první kategorie, tady je to „jen“ kopec něco pod šest tisíc, obklopený vrcholy, kde se psala historie andidnismu, jak píšou místní.
Mimochodem v celé severní a střední Americe jsou jen tři vrcholy vyšší naž 5 700 metrů, v Africe pouze jeden a v Evropě samozřejmě žádný. Tady v Cordillera Blanca na území cca 20 x 180 km je kopců s touhle výškou 57…
Absolutní azuro, na vrcholu jsme ještě s jednou expedicí a dvěma amíky.
Po focení a zírání na tu nádheru začínáme v pohodě sestupovat. Předběhli jsme jednu expedici, jejíž členové jsou v horách asi poprvé a tak mají naprogramováno na pořádnej malér, stačí, když je člověk vidí lézt. Naštěstí mají horského vůdce.
Začíná sestup roku, kdy z 5 750 metrů sestupujem až do Cebollapampa, kde přespíme ve výšce 3 900 metrů, celkem v teple a bez větru, který vane ve výšších polohách. Dokonce je tu i občerstvení, dávám Pepsi a Jirka s Mírou pivoňe.
Usíná se hezky, prostě jako když se něco podaří.
5.7.
Spali jsme v Cebollapampa v 3900 m.n.m., což je vlastně vrchol Ortleru. Auto přijede v 11.00, díky tomu máme spoustu času na polévku, čaj mate, pivo nic jiného není a balení. Cestou do Huarazu dáme novou vlaječku na památník horolezcům. Během doby se z něj stalo místečko, kde jsou pamětní desky obětí místních hor. Jinak místo tábora československé expedice bylo mezi jezery LLanganuco a to na pravo od silnice, když pojedete z údolí do hor. Dnes již sesuv zarůstá vegetací. Památník je pak nalevo od silnice a není to místo tragédie. Cestou zpět navštěvujem ještě trosky zničeného města Yungay, které je vlastně jedním velkým hřbitovem. Až sem totiž v roce 1970 dorazil aluvion a zničil celé město a zabil skoro všechny jeho obyvatele. Na troskách města je postavena socha Ježíše Krista jenž je čelem obrácený k majestátnímu Huascaranu a tím snad ochraňuje údolí před další zkázou.
6.7.
Trávíme sladký den nicnedělání v Huarázu, nakupujem nějaké zbytečnosti a odpoledne vyrážíme do lázní kousek za městem. Mým snem bylo dorazit tam motorovou rikšou. Sen se plní, sice trošku komplikovaně, ale plní. Volíme systém, že nasedáme do první volné rikšy a zadaváme směr jízdy. Řidičovi se dvakrát nechtělo, neboť celkem správně usoudil, že vrhnout se v jeho vehiklu mezi autobusy, náklaďáky a cokoliv je poněkud víc než jen adrenalinový zážitek. Každopádně naše neústupnost slaví, podivná tříkolka s motorem z Pionýra se rozjíždí a rychlostí rychlejší chůze či pomalého klusu se blížíme k asi 7 km vzdáleným lázním. Cestou nás do kopce předjel mládenec na kole, což našeho pilota vybičovalo k závodní akci. A skutečně po chvilce jsme dostihli cyklistu a opět se ujali vedení v tomto podivném závodě. Nepochybuji, že v okamžik předjetí se ten peruánský hoch cítil jak Michael Schumacher. Lázně jako takové nejsou nějak nic moc extra, ale rozhodně tam byl klid, žádný řev, troubení aut a prach. Voda byla příjemná i když barva nic moc, prostě železitá voda je zrzavá a na pohled nikterak vábná. Dobrudružství se pomalu chýlí ke konci.
7.7.
Poslední adrenalin, asi tak nějak by se dal nazvat den, který hodláme trávit sjezdem na horských kolech z výšky 4 200 metrů do výšky 3 000 metrů. Po snídani nasedáme do taxíku, překvapivě je to toyota corolla, kola v kufru a jedem na úbočí Cordillery Negra. Cesta po chvíli dostává pouštní charakter. Vyprahlá krajina s občasnými políčky a chatrčemi místních, prach kam se podíváš. Taxík nás vyváží do sedla ve výšce 4 200 m. Vzpomínám na první výlet k laguně Parón do té samé výšky, kde jsem nebyl skoro schopen dýchat. Po téměř měsíčním pobytu se mi dýchá jak kdybych byl u moře. Seštelováváme kola a po krátké pauzičce šlápnem do pedálů. Cesta se rozbíhá, já pomalu přestávám vnímat krajinu kolem, soustředím se jen na řízení kola na různých výmolech, štěrku, písečku a tak. Kolo nabírá rychlost, do žil se vlévá adrenalin. Jen si nerozbít úsměv, přece jen by to byla škoda v poslední den našeho pobytu. Téměř dole, již kousek nad městem, se mi povolují řídítka a řídit je skoro nemožné. Kámoši samozřejmě v prachu kdesi přede mnou, já jedu s bídou krokem, navíc jsem pěkně nakrklej. Po chvíli dojíždím Míru, ten mi půjčuje nářadí, dotáhnu řídítka a vesele dál. Jenže jak sem naštvanej, tak šlapu jak divej a vlastně sem omylem přejel celý Huaráz až na druhý konec, takže se po chvíli vracím, urvanej jak pes, protože s tím jak mě přešla naštvanost mě došly i síly. Večer se balíme, jdem na večeři a v 22.00 hodin končí naše dobrodružství v Huarázu. Autobusem společnosti Cruz del Sur jedeme noční krajinou zpátky do Limy.
8.7.
Noční jízda autobusem do Limy proběhla ok, přejezd na letiště taxíkem vlastně taky a zpáteční let včetně brutálních zdržení taky.
Praktické info:
a) Bezpečnost:
V Limě docela problém, rozhodně doporučuji zajistit si kromě ubytování i odvoz z letiště do hotelu, většinou to nebývá problém, každopádně to platí pro případ příletu za tmy.
Jinak samozřejmě používat selský rozum a “ neprovokovat“ kamerou, peněženkou, foťákem.
Stejně tak nechodit za tmy do okrajových čtvrtí a v případě fotografování mít s sebou radši ještě někoho dalšího.
Na treku vždy mít cennosti u sebe, nikdy nenechávat cennosti na oslovi bez dozoru, někdy vás obere i oslař.
Na noc všechny věci do stanu a zapnout zip, nenechávat věci ani v předsíňce u stanu.
Obecně bych řekl, že při zachování minima IQ je to v Peru docela v pohodě.
b) Zdravotní rizika:
očkování – žloutenka A, B , žlutá zimnice, tyfus ( vzteklina být může a nemusí, my ji neměli)
voda – pít jen převařenou, ve výškách i dezinfikovanou a ve městech balenou
dávat bacha na polodivoký psy, dobrý je mít pár kamenů po ruce
sledké zákusky – 100% jistotak jak přijít k průjmu, jinak platí že brufen, živočišný uhlí a endiaron je záruka relativně klidné noci
c) Doprava:
Na dálkové trasy nejlépe autobusem. Společností je mnoho, my jeli Cruz del Sur a jedna cesta z Limy do Huarázu přišla na cca 32 USD. Jízdenky vám celkem ochotně zajistí např. hotel v Limě, kde budete spát.
Po Limě, Huarázu a okolí je dobrý taxík, standartně bílá TOYOTA COROLLA, ceny jsou různé, nás stál výlet z Huarázu na lagunu Paron a zpět, včetně čekání taxikáře na cca 80 USD. !!! Taxík rozhodně platit vždy až na konci cesty, po vystoupení z auta a v okamžiku, kdy máte venku z auta i bagáž, jinak se vám cena rázem opět změní, to ostatně platí o všem, nikdy neplaťe nic předem, pouze dejte zálohu, cca 30% sjednané ceny !!!
V horách a na treky je nutné najmout osly včetně oslaře – cena je za 2 osly + oslař 20 USD na den + 1 den na zpáteční cestu. Trek SANTA CRUZ, který býva na 4 – 5 dnů tak vyjde na 100 – 120 USD. Osly, oslaře, průvodce atd. je lepší najímat přes agentutu, terých je spousta. Je zde menší riziko okradení, neboť agentury spolupracují přece jen se spolehlivějšími lidmi
Pro výstupy v horách je m ožno najmout průvodce, cena je různá např, na Huascaran je cena za průvodce cca 700 USD a k tomu poplatek za vstup do NP HUASCARAN, osly, doprava atd.
d) Domluva:
S Angličtinou skončíte na letišti, jinak pouze Španělština. Občas se ale i tak dá najít někdo, kdo anglicky umí. Nebudete-li mí s sebou někoho, kdo má alespoň minimální znalosti španělštiny, tak Vás okradou
e) Ceny:
letenka včetně všech tax – cca 26 500,- Kč
ubytování včetně snídaně – 5 USD na osobu
vstup do NP Huascaran – 20 USD na osobu
autobus Lima – Huaraz – cca 32 USD na osobu
očkování – cca 5 500,- Kč na osobu
běžný oběd v průměrné restauraci ( kuře, hranolky, kola…) – cca 90,- Kč na osobu
Celkově ta sranda vyšla na cca 48 000,- Kč