“ Dneska nemá cenu na nic koukat, stejně je to všechno vylhanej Photoshop.“ Častá věta. Než se pustíme dál, tak nejvíc lžou telefony, ty si fotky upravují sami dle toho jak jim to Kim Čong naprogramoval a ani se Vás na to neptají. Fotografie není nic jiného než druh výtvarného umění a nikde není psáno, že musí zobrazovat striktně realitu.
A navíc, to co jednomu přide zu viel, je pro druhého rozumný začátek. Jestli chcete fotku s beďárama a křivejma zubama, stačí říct. Jestli musíte mít v pozadí nutně přeplněnou popelnici, je to možné. Ostatně černobílé fotky jsou snad pro lidské oko realita? Fotografie i obrazy se retušovaly vždy. Vzpomeňme, jak soudruzi retušovali z fotek soudruha Slánského, když mu dali provaz, protože soudruzi seznali, že soudruh nebyl dost dobrý soudruh a tak na fotkách soudruh nemohl se soudruhy zůstat. Retuše jsou zapovězené v dokumentární fotografii. Jinde jsou retuše naprosto běžné. Ráno se také umyjete, vyčistíte zuby, oholíte, navoníte, dáte make up a nejdete do práce s tím, že takhle smradlavej a s beďárama jste 100% natur. Bílé plomby u zubaře jsou co? Taky retuš. Decentní rtěnka? Taky retuš. Retuš je normální součástí komplexní tvorby fotografie, ať krajinářské nebo portrétní. Jestli to tedy myslíte vážně. Ale kde je ta hranice rozumných retuší? V krajinářské fotografii je to pro mě trvanlivost retušovaného předmětu. Jestliže si všimnu, že na fotce je u potoka PET lahev, která tam po dalším dešti nejspíš nebude, vyretušuji jí. Stéblo trávy, co je blbě v záběru? Také, význam pro fotku nemá. Foukne vítra a nebude tam. Ale je pro mě za hranou „gumovat“ v údolí dráty elektrického vedení, když tam ty dráty 50 let jsou a nejspíš dalších 50 let budou. Složitější je to u portrétů. V portrétní fotografii jsou vždy 2 části obrazu, jednak portrétovaná osoba a potom pozadí kolem ní. Začněme osobou, zde přihlížíme k věku, pohlaví a tomu, jestli je fotografovaná osoba subjektem či objektem focení. V případě, že bude subjektem a třeba krásná holka bude dělat reklamu na rtěnku či oční stíny, tak se používá módní retuš a ta je intenzivní. Protože cílem není zobrazit osobu přesně tak jak vypadá, ale cílem je zobrazit nádhernou rtěnku a tvář, jež má nalákat potenciální zákazníky ke koupi rtěnky. Například se klidně mohou rovnat linie očí či nosu, aby byly dokonale symetrické. Je-li portrétovaná osoba objektem, pak se dělá retuš taková, aby ta osoba byl zobrazena lichotivě, ale ještě přirozeně. Konturace obličeje či postavy se pak dosahuje makeupem, nasvícením, oblečením, pózováním. Vrásky u žen se v postprocesu zjemní frekvenční separací, tvář a lícní kosti doladí technikou burn & dodge. U mužů podstatně méně, ale zjemní se obvykle kruhy pod očima. Souhrn relativně mírných změn dokáže udělat malý zázrak. Fotografie je komplexní proces, to není zmáčknutí spouště na foťáku nebo telefonu a rychle to sdílet. A pak je tady pozadí. To je v portrétní fotografii doplněk, jež někdy určuje ráz fotky, jindy je úplně abstraktní. Abych jen neteoretizoval, tak konkrétně jedna fotka z posledního focení. Lokace nádvoří kláštera, veterán auto a modelka. Styl lehce retro, jenže kvůli větru stavíme auto jinak, než jsem měl v úmyslu. Doma zjišťuji, že v pozadí fotky je v průjezdu nějaká moderní cedule a jinde zase svítí modrá dopravní značka a nakonec kus červeného hadru na židli před odpadkovým košem odvádí pozornost. Tyto elementy pro fotku nejsou vůbec důležité a zbytečně ruší. Maximálně jako ukázka, když člověk nekouká po detailech. Nemají žádný relevantní význam pro sdělení, jen odvádí zbytečně pozornost. Nedělám dokumentární fotku, jak to vypadalo odpoledne na nádvoří. Dělám lehce retro portrét modelky s krásným veteránem. Která fotka vypadá líp, ta nevyretušovaná dokumentární nebo upravená? Za mě vyretušovaná. Fotky jsou každá trochu jinak oříznutá, ale jedna je originál bez úprav a druhá již vyretušovaná.
