9.11. – To pětikilo mi taky nech: 

Je pátek a jedeme na výlet. V Káthmándú se rozhodně den až dva doporučuji zdržet. Bereme taxi a vyrážíme směr hinduistický komplex Pashupatinath. Motáme se v té bídě, nějak kupujeme lístky na vstup a tu se k nám přisockne místní chlápek se skvělou angličtinou a standardní výškou 155 cm. Že přímo do chrámu nesmíme, když nejsme hinduisté, ale že nám ukáže všechno kolem. Jo ukázal, opravdu jo, po chvíli kapitulujeme a říkáme si, že mu nějaký prachy za ten výklad musíme dát, nejsme škrti, že jo. Bez jeho průvodcování by byl zážitek ani ne poloviční. Prostě bez té historie, vysvětlování to vnímáte jen jako nějaký chrám, hezký, ale nic víc. Historie tohoto místa sahá až do 15.století, takže jakože dost starý. Vysvětluje nám pohřby kremací, které probíhají spalováním zesnulých na ghátech jako v Indii. Celým komplexem chrámu protéká svatá řeka Bagmati, na jejímž břehu probíhají pohřby stejně jako ve Váránasí. Bagmati teče dále až do Gangy. Čím je rodina zemřelého bohatší, tím blíže k samotnému chrámu obřad probíhá. Řeka je malá, na konci období sucha je to spíš svatá stoka s bordelem. Jeden pohřeb bohaté rodiny je možné sledovat, decentně z dálky. Hinduisté, kteří sem přichází zemřít věří, že když opustí náš svět právě tady, narodí se opět jako lidé a do lepších podmínek. Nikdo nechce být v dalším životě čističem bot. V Nepálu se o smrti mluví běžně, není to tabu. Procházíme komplexem dál, průvodce vysvětluje, že opicím se nesmíme dívat přímo do očí, že je to znak agrese a opice by po nás mohla jít. Opicí myslím opici a ne nějakou ošklivou paní, ta by po nás šla i tak. Vím, že v chrámu jsou svatí muži, sádhové. Sádhus je nejvyšší, čtvrté, pozemské stádium hinduisty. Nemá rodinu, příbuzné, po smrti se jeho tělo na rozdíl od běžných hinduistů nespálí, ale pohřbí do země. Za jedním takovým nás vede, jestli to je reálný sádhus nebo herec místního divadla nevíme dodnes. Scénka známá z dnes již ikonické fotografie s názvem dvě kavky a chytrej chlápek proběhla asi takhle: 

Já průvodci: „Myslíš, že si ho můžu vyfotit“? Průvodce:“ Počkej já se ho radši zeptám“. Pak něco drmolí se sádhusem/hercem a říká tichým hlasem na svaté půdě, „jo můžeš, i ti požehná“. Jsem u vytržení, dálná mystika Asie se zhmotnila. Říkám průvodci.“ Asi bych mu měl něco dát, že jo“ a průvodce šeptá,“ je to svatý muž, ale z něčeho žít musí, něco mu určitě dej“. Vytahuju pětistovku, což je na naše stovka a za fotku mi to přijde ok. Průvodce na mě kouká a říká“ Hele počkej to je málo, aspoň tisíc“. Jo ok, nejsem držgrešle, ale lacinej sádhus to teda zrovna není. Vytahuju z peněženky slona, který je vyobrazený na jejich tisícovce, 200 stovky na naše za fotku. Sedám k sádhu manovi, ten něco drmolí, pak mi namaluje červenou svislou čárku na čelo. Doufám, že tím nic nenaznačuje, co jsem… Průvodce to fotí, volám na kámoše, pojď se taky vyfotit. Ten nejdřív nechce, ale mystická chvíle za tyhle prachy ho zmáhá stejně jako mě a tak jde k nám. Opět drmolení, foťák fotí, stěrače stírají… a Sádhus se najednou nakloní říká kámošovi…, fausnd. „Cože“? Fousnd, no prostě bylo druhý focení, takže zase za tisíc. Fousnd je thousand.  A tak měl sádhus vyděláno cca 20 dolarů za dvě minuty práce a průvodce možná provizi. Je to svatý muž, ale pod tisíc za fotku nejde. Anebo taky ne, a to je na tom to nejlepší. Protože v Nepálu nikdy přesně nevíte, co je vlastně realita. Hodina prohlídky uběhla, jdeme pomalu zpět k východu. Průvodce se evidentně těší na svou odměnu, vytahujeme pětistovku a průvodce říká, že je to jako za tisíc. No dobře, dáváme mu zase slona, tedy tisíc rupií. No a frajer, jakože za každýho tisíc. Ty jo, má slušnou mzdu, dáváme mu každý tisíc a Jarda naznačuje, ať mu teda navalí zpátky to první pětikilo. Chvilka zaváhání a nepálská nátura se projeví… „Víš co, to pětikilo mi taky nech“. Vyběhl s námi parádně, tlemíme se tomu ještě v taxíku a uháníme na budhistický komplex Swayambhunath neboli Opičí chrám. Atmosféra je tu jiná, je tu klid, docela čisto a celkově to působí optimističtěji než u hinduistů. Všude vlaječky, turisti a opice. Opice je Makak Rhéza, co jsem našel na netu. Nicméně těm opicím je jedno co jsou, jsou to jen místní opice. Celému místnímu gangu opic šéfuje opičák největší. Je to manekýn a sedí výhružně nejvýš a všechno řídí, kousnout bych teda od něj nechtěl, zuby má suprový. Je sice listopad, ale tady je horko, jsme jen v triku. Jo a i v kalhotech, aby nebyly blbý kecy. Odpoledne máme rande s majitelem agentury, která nám zajišťuje povolení, dopravu, nosiče a průvodce. Večer ještě prolejzáme Thamel, neuvěřitelně zmatenou čtvrť v centru města s miliónem krámků všeho možného. Krámky, lidi, psi, blázinec. Na hotelu Wifi a na ulici Hifi. 

10.11. Rallye Nepál, etapa Káthmándú–Sotikhola.  

Je sobota 10. listopadu, je ráno, čekáme na auto a fakt přijíždí. Včera jsme dali dost peněz majiteli agentury a nezklamal, všechno klape. Přece jen, když někomu dáte pár set dolarů cash, on odběhne a nic jiného v ruce není… Máme řidiče, průvodce, nosiče a ještě jednoho kluka, o kterém jsme se nebavili. Nakonec se z něj vyklube příbuzný našeho průvodce, který si chce trasu kolem Manaslu projít, aby tam mohl také dělat guida. Říkáme, že ale nic platit nebudeme, on souhlasí, ale zdá se nám to divný, nicméně je to jeho problém. Přece jen domluvíte si dva, ale přifrčí tři. Atmosféra je chvilku podivná. Nakonec to bylo všechno úplně v pohodě. Vyrážíme směr Arughat. Nejlepší silnice v Nepálu není ani tak dobrá, jako nejhorší v Česku. Jedeme hlavní nepálskou highway, která spojuje pod horami Nepál ze západu na východ. No jedeme, cesta je brutální, poskakujeme na zadním sedadle terénního Mitshubishi a v kufru ještě sedí třetí Nepálec, který dokáže spát, nebo to aspoň simuluje. A dokonce se ani cestou vzadu nepoblije. Cesta Z Káthmandú přes Arughat do Soti Kholy je cesta dlouhá asi 180 km a jede se zhruba 7-8 hodin. Pravé nepálské peklo začíná po odbočení z hlavní silnice na sever do hor. Poslední náznaky asfaltu brzy mizí a my zažíváme nepálskou rallye. Neskutečná prašnost, skáčeme na zadním sedadle jak na kolotoči, jedem tak do 20 km/ h. Řidič je totální kliďas. Na úzké silnici se troubí předem, chyba znamená konec na tomto světě a začátek někde jinde. Nerad bych zrovna tady. Z říše snů jsou ale místní autobusáci a jejich pasažéři. Nepálský autobus v horách, to je skutečný transport smrti. Řidiči i osazenstvo toho hromadného povozu cestují doufajíc, že dneska je jejich karma dobrá a oni dojedou do cíle. Šéf BESIPU by se tady oběsil na prvním kandelábru a ministr dopravy by prohlásil, že během monzunu s deštěm nepočítal. Po hopsa hejsa dorážíme už za tmy přes Arughat do Sotikholy. Soti Khola je vesnička v subtropickém podhůří Himaláje a je výchozím bodem treku kolem Manaslu. Nadmořská výška 700 m je dokonce nižší než u hlavního města Káthmándú. I zde se buduje silnice, prašná, ale silnice a během pár let se určitě začátek treku posune ještě dál směrem do údolí. Řidič jede ještě ten samý den v noci zpět. Je to nepálský klon létajícího Fina Ariho Vatannena. Druhý den začíná trekový režim.  

11.11. Ze Soti–Kholy 700 m do Machha Kholy 900 m. Kde je nosič? A i tanyny bylo. 

Je neděle jedenáctého a v 6:30 dáváme budíček, v 7:00 máme dát věci nosiči, potom snídaně a kolem osmé se vychází. Ráno jsme nachystaní vzorně, ale průvodce je nějak v nervu. Běhá od lodge na cestu a kouká a kouká a nic nevykouká. A to proto jen, že nepřišel nosič. Hurá, takže celý trek budeme mít všechno na zádech. Naštěstí nakonec náš nosič přikmitá někdy kolem půl deváté. Seznamte se prosím. Jmenuje se Suthi (nepálsky slunce), 25 let, výška 165 cm, váha 48 kilo, nosnost až 30 kilo, spotřeba 2x denně Dal Bhat. Suthi, naše slunce, přišel vybavený v plný náloži na dva týdny treku, tedy bavlněné triko, tepláky, výškové pantofle crocsy až do výšky 4 500 metrů a tenisky do výšek mezi 4 500 a 8 000 metry.  A samozřejmě s nepálsky nakažlivou dobrou náladou. Suthi byl vysokohorský ďábel. Tedy vyrážíme na trek. Zatím po ještě prašné cestě a snaha zůstat v jakém takéms čistém stavu mě přechází asi po 30 minutách. Je to marný. Míjíme banánovníky, procházme kolem bambusů a z lesa se sype kamení. Zřejmě po nás opice hážou šutry, prý to tak občas dělají, vypráví průvodce. Jo ještě průvodce. Jmenuje se Hira Tamang. Tamangové jsou docela početné nepálské etnikum, asi jako u nás kdyby se někdo jmenoval Franta Čech. Má asi tak metr padesát osm, je mu něco mezi 42 a 45 lety, vyrobil si 4 dcery, pak už pokus o syna vzdal a anglicky umí tak nějak zvláštně. Ale je fajn. A jako správný guide nenosí výbavu, od toho je nosič. Na rozdíl od našeho nosiče má ale Hira na nohách adidasky, tzn, extrémní vysokohorskou obuv už od subtropů a bude ji mít až k ledovcům nedaleko Tibetu. Ještě k treku. Vyjma dvou dnů se dá jít v keckách, nekecám. Pouze přes sedlo Larky ve výšce 5 106 m je dobrý mít pořádný botky. Bágl určitě alespoň 60 l a k tomu jeden malý na foťák, peníze, doklady. Nosič by měl mít svůj pytel či něco takového, do čeho se dá bagáž, ale náš Suthi to neměl, ale zas měl ty pantofle. Nicméně je to jeho job a poradí si. Taky, že si poradil. Někde vyšašil pytel, který vypadal, že nevydrží den, narval do něj všechno harampádí, omotal si ho kolem hlavy na nepálský způsob a šel. Dorážíme do Machha-Kholy. Jsme jen o 200 metrů výše. Himaláje vidět ještě nejsou, jsme v podhůří. Ve spodní části tohoto údolí snad spatřili někdy na jaře tygra. Místním se to prý nelíbí, mají strach. Pozdě večer přichází průvodce, že místní stále slaví svůj svátek světla Dhiwali a že bychom si měli jít zatancovat. Toho samozřejmě využíváme, rytmus a vnadné vlnění boky jsou nám vlastní. Zpíváme s místními o hlavu menšími Nepálci jejich Piriri a Hosínek. Fakt nevím, jak je to v originále, ale takhle jsme písním říkali. Točíme se dokola, malinko možná přes paty, ve Stardance by ale záviděli. Při každé otočce je vhodné hodit místním nějaké prachy do kyblíku, což činíme a ruce jdou vždy nahoru v jásot místních obyvatel kteří se myjí zřejmě vždy na jaře a na podzim, když je rovnodennost, tedy 2x ročně. Jarda nemajíc brejle háže při jedné otočce bankovku do kyblíku a radost místních hvězd se dotýká. Protože neměl brejle, hodil jim tam tisícovku a zpátky to vzít nejde. Ale což, když má lid radost.  

12.11. – Když jde mula a proti nula, tak se uhnu. Z Machha Kholy 900m do Yuru kholy 1400 m 

Po ránu placky chapátí, big pot černého čaje, zabalit a vyrážíme dál. Nejnebezpečnější zvíře je v Nepálu asi mula. Bez muly se neobjede nic, nosí náklad, ale na úzkých stezkách občas mula sestřelí někoho do údolí o pár set metrů níž tak nešťastně, že se o ty šutry zabije. Takže když jde nula a proti mula, uhnout vždycky na stranu ke skále. A že těch mul chodí. Cesta stoupá nahoru a dolů, těch výškových metrů se nachodí opravdu hodně. Lidi se nějak rozprskli a žádnej extra nával trekařů se nekoná. Ale zase občas někoho potkáme a pak samozřejmě večer v lodgích. Odpoledne dorážíme do Yuru Kholy, jsme už kolem 1 300 metrů vysoko a krajina se přece jen začíná mírně měnit. Ubývá banánů a přibývá bambusu. Přijímáme ubytování v prima chlívku v lodgích, ale už jsme relativně zvyklí. Rozhodně je nutné mít svůj spacák. K večeru začíná být chladněji Ráz počasí je asi takový, že po ránu je jasno a jakmile vyleze slunce, začne se odpařovat z tropické džungle na jihu vlhkost, která jde údolím směrem vzhůru. Vznikne vzdušný opar a tak na focení je dobrá chvíle spíše po ránu. Po obědě se zatáhne a ochladí. Studený vzduch z hor se naopak tlačí dolů a čím více se blíží večer, tím větší je kosa. Večer kolem šesté, sedmé se zase vyjasní a noci jsou tak většinou studené a jasné. I během trekové sezóny může nastat pár dnů blbýho počasí, kdy je viditelnost mizerná a dole prší a výše sněží.