13.11. Z Yuru-kholy 1400 m  do Phillimu 1600 m na stírací los na WiFi 

Konečně opouštíme subtropy a jsme v himalájském podhůří definitivně. Kolem se zvedají kopce, zatím spíše slepenina hlíny a kamenů. Snahu a výrobu jakékoliv cesty zhatí monzun, to musí bejt fičák, když začne pršet. Po 5 hodinách cesty dorážíme do Phillimu, hezké vesnici už v 1 600 metrech. Nápis WiFi v nás rozdýchává plamínek radosti. Kupujeme něco jako stírací los, setřeme, zadáme kód do mobilů a nic. Přijde nějakej místní inženýr, kouká do mobilů a na los, nic nevykouká a jde pryč.  Wifi je vzácná jak Yeti. Později odpoledne nás bere Híra ke škole. Týden ve škole zde začíná nedělí a končí pátkem kolem oběda. Pak mají žáci volno. Do školy chodí každý den a leckteří se fakt projdou. Ještě další věc. Během cesty obdarováváme nepálský lid tužkami, pravítky. Máte-li něco, vezměte to tam a dejte jim to. A další rada doslova nad zlato. Na treku se sežene leccos, ale toaletní hajzlpapír je proklatě drahý a taky třeba není. Rozhodně 10 trekařů z devíti doporučuje 3 roličky jemného bělostného 3 vrstvého toaleťáku. Hajzlpapír budete opečovávat jako vzácnost, aby vaše sedínka byla zářivě bílá, jako kdyby jste ji vytáhly ponořenou do Sava. 

14.11. Z Phillimu 1600 m za deště do Bihi 2 130 m 

Je ráno a zatahuje se rychleji než jiné dny. Kolem oběda začíná pršet, ne trochu, ale regulérně pršet, později už lejt. Vybalujeme bundy goretexky, původně jsem kvůli váze zvažoval, že ji ani brát nebudu, teď se sakra hodí. Bahnem mažeme co to dá někam, kde nám Híra domluví lodge. Vzhledem k počasí končíme ve vesničce Bihi. Jsme přes 2 000 metrů vysoko. Ubytování je top, myší hovna na okně, dřevěná bouda, vlhká zima, leje, teplota padá někam dolů. Přichází místní dobrák a říká, že kdyby nám pršelo do spacáků, máme mu to říct. Akorát nevím, kam bych šel jinam, když tu nic jiného není. Večer trávíme v jídelně a snažíme se zahřát dal-bhátem, což je typické jídlo a je dobrý. Dal-bhat, vezměte rýži, uvařte čočkovou polívku, pak to smíchejte dohromady na takovou kaši, k tomu jako obloha co dům dal, občas brambora, pak něco jako špenát, po každé jiné a po každé dobré. Nepálci to jí rukama, my vidličkou. Maso je vzácné, drahé a moc není. Zalejzám do spacáku a klepu kosu. Je dobrý se vyhnout noční návštěvě WC. Za tmy vylejzat ze spacáku, brát si boty, čelovku a někam vysmahnout ven není úplně easy. Jenže občas to jinak nejde. Průvodce Híra slibuje, že zítra už uvidíme Himálaje, když se vyčasí.

15.11.  Z Bihi 2 130 m do Namrungu 2 660 m – Híra stáhnul mapu 

Je ráno, jasno, sláva. A jsou tam, vlastně teprve pátý den treku jsou prvně pořádně vidět Himálaje na Nepálsko-čínské hranici. Kopce kolem šesti tisíc metrů. Celá první část treku se vine kolem řeky Budha Gandaki. A až do Bihi se jde vlastně přímo na sever. Tady se cesta stáčí ne severozápad a získává horský charakter. Lidé v této části údolí jsou Tibeťané a budhisté. Cesta se vine nahoru a dolů, 300 metrů nahoru a zase 200 metrů dolů a odpoledne přicházíme do Namrungu. Tady máme ubytování v lodgích, které jsou prima a čisté. Kvalita ubytování je různá a nemá cenu se tím trápit. Bleška sem, bleška tam a co. Výška 2 600 metrů a výhledy na Himaláje dál a výš. V Namrungu je nějaký budhistický klášter a zní bubny. Odpoledne koukáme do mapy, co jsem koupil ještě v Káthmándú. Naši kluci nepálští s námi a Híra se ptá tou svou angličtinou, jestli mapu potřebuji. Odpovídám, že ne, myšleno jako dočasně. Híra děkuju a stahuje mapu. Od této chvíle je už navždy jeho. Vyložil si to tak, že ji nepořebuji na furt. Novou mapu si koupím zas až v Káthmándú a do té doby vždy Híru poprosím, jestli se mohu do své bývalé mapy podívat. Večer je ještě větší zima. Chodíme spát často před Večerníčkem, což je trochu problém, protože vydržet 10 a někdy více hodin ve spacáku chce tvrdou náturu drsných horalů. Denní útrata se ustálila na zhruba 30 dolarech, ve kterých je ubytování a jídlo. Platíme vždy ráno před odchodem. V Namrungu také začíná nejkrásnější část celého treku. 

16.11. z Namrungu 2 660 m do Syalagon 3 130 m 

Je azurové ráno a průvodce slibuje, že dneska uvidíme Manaslu. Pochodujeme nahoru a dolů a nabíráme výšku už ke třem tisícům metrů. Po stoupáku lesem vycházíme na místo, kde nám padá brada někam k pasu. Tenhle stav popsat nejde, na to nejsou slova, ani fotky. Osmitisícová dvouvrcholová Manaslu, na jejíchž vrcholech jsou teploty kolem 30-40 stupňů pod nulou je tady. Jenže to je teprve začátek. Po nedlouhé chvíli docházíme do vesničky Lho, kde je jednak něco jako obchod i s toaletním hajzlpapírem, ale hlavně budhistický klášter a za ním nejparádnější pohled. Jsem ve výšce 3 130 metrů nad mořem a o dalších 5 kilometrů výš se nad na klášterem tyčí východní stěna Manaslu 8 163 m. Žádná fotka, žádný popis nedokáže vyjádřit pocit, když si říkáte, že ten kopec prostě není možný. Rozměry oproti Alpám jsou neskutečný, srovnatelné jsou snad Andy v Peru. Ale na rozdíl od And je tady k tomu historie budhismu a lidské civilizace. Fotím, co to dá. PO obědět vyrážíme dál, díky postupné aklimatizaci nemáme problém s výškou a později odpoledne dorážíme do Syalagaon. Vesnička ve výšce 3 500 m. Zima je hned, jakmile nesvítí slunce. Další den jdem na východ slunce. 

17.11 Syalagaon 3 500 m – Samagoan 3 500 m – Když se hovna rozhoří, tak se tváře rozzáří 

Je ráno, kolem půl sedmé, dole v údolí je ještě tma, když se na východní stěně Manaslu začne odehrávat divadlo, které je po milióny let stejné, ale nikdy se neomrzí. Exploze barev, červená střídá oranžovou, oranžová zlatou, exploze barev a paprsky kloužou níže po okolních kopcích, všechny mají přes 7 000 metrů. Fotím, fotím, snad něco vyjde. Je-li to možné, zůstaňte na výhledy buď ve Lho nebo tady v Syalagaon, na tenhle zážitek fakt nezapomenete. Kvůli tomu se na ty hory jezdí. Po snídani v mrazu balíme a jdeme do Samagoan, je to kousek a měl by následovat aklimatizační den. V Samagoan je krásný starý budhistický klášter. S cedulí „no photo“. Blbý, ale je to tak, kousek opodál se staví nový, betonový, aby vydržel monzun a zemětřas, přijde-li. Fotí tak nějak zvenku, jenže my máme Híru. Na chvilku někam mizí a za chvíli jde s mnichem, kteý nám klášter otevře. Bez průvodce bychom se dovnitř nedostali ani omylem. Prohlížíme si interiér nevelkého kláštera a díky Hírovi nám mnich dovoluje fotit. Atmosféra je tady klidná, klášte je starý snad 300 let, co tvrdí Híra. Nicméně, Híru je třeba brát lehce s rezervou. Jeho angličtina je taková, že máme problém mu rozumět. Naplno se to ukáže v závěru treku, kdy nám slibuje za odměnu kuře, aby přitáhl regulérního kohouta, jenže on neví, jak se anglicky řekne kuře. Ale to předbíhám. Odpoledne si dávám nejdražší sprchu svého života. Objednávám si kýbl teplé vody. Paní mi dá 5litrový kýbl teplé vody, stojím na bahnité podlaze sprchového koutu, všude fouká ledový vichr a já se snažím nějak umýt. Ten pocit umytí byl k nezaplacení a to doslova. Těch 5 litrů vody mě stálo 10 dolarů. No, příště budu radši smrdět. Pomalu se blíží nejvyšší část treku. Po válečné poradě padne rozhodnutí, že vynecháme aklimatizační den a půjdeme rovnou dál. Odpoledne pozoruji paní, jak na stavu tká látku. To,co jinde člověk uvidí tak možná v muzeu je tady realita. Jsme v jiném století a jen solární panel a led žárovka ukazuje, že pokrok nezadržitelně jde i sem. Večer zatápíme v kamnech v jídelně a sedíme všichni u kamen a ted jak o probíhá. Paní zatopí kousky dřeva. Následně vezme suché hovno z jaka, rozlomí ho a hodí do kamen. Pak si utře rukou nudli u nosu a jde nám pro večeři, kterou okamžitě přináší. A by se ujistila, že je dal-bhat teplý, tak do toho tou samou rukou strčí prst. Tedy hovno – nudle – večeře. Koulíme očima, ale hlad je hlad. Pak ještě ucpe kamna hovnama a odejde někam. Kamna čoudí a chcípají, chybí jim vzduch a jsou ucpaná. Míra recituje báseň, když se hovna rozhoří, tak se tváře rozzáří. Jenže prd, kamna se hovnama ucpala a nehoří to. Tak jdem radši spát. Zalejzám do spacáku, beru sluchátka 

18.11. Syalagaon 3 500 m – Samdo 3 800 m – Tibetu na dohled 

Po snídani, jak jinak než čapátí, vycházíme do dalšího dne. Míjíme modlitební zídky, které obchází se vždy z leva, točíme modlitebními mlýnky a myslíme každý na to své. Pořád mám na sobě tenisky Merrel, dostanou na konci treku metál a vyvraždím jimi jednu nepálskou ves. Hlavu mám vykroucenou do leva i do prava. Je podzim, barvy hrají a nalevo je masív Mansiri Himal s východní stěnou  Manaslu a jejími satelity a potom Naike peak, výrazná šestitisícovka. Napravo je hraniční hřeben masivu Pangpoche himal mezi Nepálem a Tibetem. Je dopoledne a totální azuro. Nosiči nesoucí svůj náklad míří stejně jako my a karavany mul údolím do vesnice Samdo. Čas tu nemá význam. Ráno se vstane, během dne někam dojde a večer se jde spát. Signál na mobil tu není, wifi také ne. Docházíme do vesnice Samdo, 3 800 metrů. Dvě hodiny pěšky odsud je Tibet. Jsme na území, kde žije sněžný levhart. Vidíme jaky. Jak je zvíře adaptované na výšky nad 3 500 metrů. Kdysi se používal na nošení nákladů. Dneska se používají muly. Jsou ovladatelnější a levnější. Híra tvrdí, že kdybychom vzali jaka do Káthmándú, do dvou dnů umře na přehřátí. Nebo na ten smrad, co tam je. Odpoledne jdeme směrem k tibetským hranicím a poprvé na treku jsme ve 4 000 metrech. Život je tady drsný. Ale i tady žijí lidé, k doktorovi je to odtud vlastně asi tak týden pěšky. Co je fakt ukruťárna je hygiena, řeší to navlhčené kapesníčky. Místní fakt nejsou jak ze žurnálu, ani vizáží, ani vůní.  Zítra po prvé beru těžké boty a zároveň se po týdnu treku přiblížila na dohled chvíle, kdy půjdeme do sedla Larky pass přes pět tisíc metrů. Nad vesnicí se tyčí vycházkový vrchol Samdo peak 5 177 m, ale nejdeme na něj, je to na celý den. 

19.11. Samdo 3 800 m – Dharmasala 4 500 m 

Je ráno, dneska to je na chvíli chůze, tak 3 hodiny, možná čtyři. Scházíme ze Samdo dolů, přecházíme potok a opět stoupáme výš. Míjíme vybydlená stavení v Larke bazaru a cesta se definitivně otočila na západ. Kolem stáda jaků různých barev, v pozadí vrchol Larke peak 6 249 m a scény na focení kalendáře. S focením je někdy trochu problém, který vypadá asi takhle. Na některých fotkách se nebe jeví jakoby lehce duhové. Celé to vzniká tím, že ve vysokých výškách jemné krystalky ledu lámou sluneční světlo, normálně si toho vůbec nevšimnete, ale na fotkách se to někdy jeví jako vada snímače. Takže nepropadejte depresím, spíš než problém foťáku je to specifikum focení v téhle výšce a foťte spíš se světlem za zády než proti slunci. Postup se citelně zpomaluje, ale cesta je široká. Výška je už znát. V těchto výškách jste v Alpách už hodně vysoko, tady jste nikde. Před obědem dorážíme do Dharmasaly. Dharmasala je místo, kde jsou plechové boudy a stany. Nikdo tu nebydlí, ale slouží na přečkání noci před výstupem do sedla Larke pass, což je nejvyšší body celého treku. Brzy ráno vystřelil příbuzný našeho Híry nahoru a povedlo se mu zamluvit plechové boudy. Kolem chodí jaci, pokouším se jít na wc, podlaha je na tureckém záchodu namrzlá a takový break dance jsem dal… Ale vybral jsem to. Sice to zvenku vypadalo, že tu budku zbořím, ale s vypětím všech sil a umem Tomáše Wernera jsem z toho vybruslil v bezpečí a zapřený o stěny zevnitř. Problém nočního wc následně vyřešili jaci, kteří obsadili hajzl a v noci se při pokusu o průlom na wc jen zablýskali oči jaků od čelovky. Nikdo normální se navíc s jakem nepere. Občas se ptáme, kdy uvidíme yettiho, ale spíše tady platí ono slavné… Yetti zima? Je ty vole. Spaní máme luxusní. Plechová bouda pro tři o rozměru 2 metry šířka a 2,5 metrů délka, takže každý máme svých 70 cm na šířku a bágly před nohama. Odpoledne dřepíme v zimě v jídelně, oblečenej jsme skoro do všeho, klepeme kosu a pozorujeme partu Bulharů. Dobrá rada zdarma. Naštěstí nikdo neměl nějaký blbý kecy, protože z partičky se oddělila jedna paní, co zase poslouchala nás a říká skvělou češtinou, jak se máme…Studovala na Jihočeské univerzitě češtinu a pak ještě někde. Další ten bude ten nejdelší,nejvyšší.