20.11. Dharmasala 4 500 m – Larke pass 5 106 – Bhimtang 3 800 m 

Je půl čtvrté ráno, zima jak na Sibiři, průvodce tvrdí, že 15–20 stupňů pod nulou tady není nic nenormálního. Nevím, jak moc je zima, ale mrzne dost. Nebe září miliónem jiných světů. Pokoušíme se obléct. V jídelně si dáváme zázvorový čaj. Ten pijeme již několik dnů, údajně je lepší kvůli případné výškové nemoci. Bereme čelovky, nosič má dneska i tenisky místo pantoflí a vyrážíme do tmy podél morény ledovce nahoru. Pomalu, pomalinku, ale stejně skoro všechny jiné party předcházíme. Na cestu nám svítí úzký kužel čelovky. Tenhle den má kolem osmi i devíti hodin, nic se neuchvátá. Postupně přichází svítání. Obrysy himalájských vrcholů se barví do fialové a obzor za námi získává nachový odstín. Světla je dostatek, vypínáme čelovky a snažíme se vnímat všechno kolem. Příště se sem dostaneme až v dalším životě. Svítání v horách se neomrzí nikdy, jedno jestli na Šumavě, v Alpách nebo tady. Ve výšce vrcholu Mont Blancu, asi 4 800 metrů je regulérně něco jako mini čajovna. Podnikavý Nepálec tady na konci světa v téhle výšce prodává horký čaj. Postup se výrazně zpomalil, výška už je sakra znát. Občas se lehce zamotá hlava, dechu se nedostává. Ale jde to. Sedlo Larky pass není nějaký ostrý zlom, vůbec ne. Jakmile je člověk ve výšce kolem pěti tisíc metrů, začne cesta chvílemi klesat a stoupat, 50 dolů, 50 metrů nahoru. Výhledy k nezaplacení. Kolem deváté dopoledne stojíme u čortenu, vlaječek a cedule, že jsme v nejvyšším místě treku, v sedle Larke pass 5 106 metrů, ale někde je to 5 200 metrů, čert se v tom vyznej. Fouká brutální vichr, ruce omrzají, jen co člověk sundá rukavice, baterka ve foťáku taky pláče tou zimou. Azuro a prvně vidíme další část Himaláje směrem k Annapúrnám. Hory až do nekonečna za obzor. Děláme pár fotek jako důkaz, že i nula může být vysoko. Trek se překulil do druhé poloviny a mažeme dolů do tepla. Sestup je nepříjemný. Je poměrně strmý, hodně kluzký (štěrk), takže hodit tady tlamu by bylo blbý. Rozhodně je víc než dobré mít trekové hůlky, i kdyby to bylo jen kvůli téhle části, jinak ani nutné nejsou. Sestupujeme tedy příkře dolů do vesničky Bhimtang ležící ve výšce 3 800 metrů nad nějakým mořem, kam docházíme docela zbití odpoledne. Bhimtang je nádherně položená vesnička obklopená himalájskými štíty ze všech stran. K večeři dáváme pro změnu Dal-bhat a pak do spacáku. V noci se vykopu ze spacáku a jdu fotit hvězdy. Je sice úplněk, to se hvězdy fotí blbě, ale jindy to už nepůjde. Sedím nakonec na nějakém šutru pár metrů nad vesničkou a jen koukám. Okolní štíty a ledovce odráží kamsi do nekonečna měsíční svit a nad tím vším miliardy světýlek a jiných světů, co na tyhle kopce svítí už milióny let a budou i po nás. No dost bylo romantiky, přepínám foťák na manuál a nějak to fotím. 

21.11. Bhimtang 3 800 m – Tilche 2 200 m – první wifina 

Ráno sestupujeme níž a níž, to se to jde snadno. Procházíme starým lesem, rododendrony a borovice. Ještě zde nefungují eko aktivisté, kteří by uchránili les až k smrti, a tak to tu vypadá jak v pohádce. Míjíme karavany mul a jsme v údolí řeky Dudh-Khola. Později odpoledne míjíme první rýžová políčka a docházíme do Tilche. Vesnička jak z pohádek o Harrym Potterovi,úzké kamenné uličky. A je tu první funkční wifi a tedy civilizace. Hira se nás ptá, jestli chceme na závěr treku kuře. Jasně že chceme po Dalbhatu včera, dnes i zítra nějakou změnu. Ještě jedna věc, po příjezdu do Nepálu jsme každé ráno zobali Endiaron, po pár dnech se na to vybodli a nikdo neměl po celou dobu pobytu žádný problém se sebeúctou nebo jak to slušně napsat. 

22.11. Z Tilche 2 200 m do Jagatu 1350 m – tygr jako kočka 

Ráno jdeme opět níž a já začínám další z mnoha hovorů s naším průvodcem Hírou. Híro, žijou tady opice? Jasně, žijou na druhý straně údolí v těch lesích. Hm a další zvířata? Jo taky medvěd tady žije a  i tygr. Tygr? A nevadí to místním? Ne on je velkej jako kočka. Chvilka ticha… Híro, takovej tygr neexistuje, co je velkej jako kočka. To ne. Jo existuje, je jako pes, no větší kočka asi tak, proto se ho lidi nebojí. Zase ticho. Po chvíli začne Híra gestikulovat, ukazuje na uši. No neví, jak se řekne rys, tak řekne tygr. Je to náš frajer a pohádkář v jednom. Takže místo tygra tu žije nějaký rys. Ještě níže v Dharapani je už hotová silnice a cesta tam navazuje na okruh kolem Annapúren. Proběhne úřední kontrola povolení. Upřímně, naše povolení jsme nikdy neviděli. Híra měl u sebe tajemnou velkou obálku, kterou opatroval jak oko v hlavě. Jestli tam byly spouštěcí kódy k raketám nebo naše povolení na trek nevíme. Nebo měl jen prachy na bakšiš, kdo ví. Ale pustili nás všude, tak je to jedno. Jsme na prašné cestě, potkáváme trekaře, co jdou kolem Annapúren chytat tuny prachu a docházíme do subtropů do Jagatu. Jsem v údolí Manang, lidé tu jsou jiní než v předešlém údolí. Stavby více barevné, vypadají novější a asi méně tibetské. Wifi už je standard, i když funguje všelijak, ale občas i jo.  

23.11. Z Jagatu 1350 m do Bahundandy 1350 m – Kohout není kuře, i když v mládí byl 

Táto ty ses zul. Nic jiného mě nenapadá, než tahle hláška z kultovního filmu Slunce, seno, jahody. Po dvou týdnech se tenisky merrely, které jsem měl původně jen na let letadlem s tím, že je hned po příletu vyhodím a nyní je mám na sobě nevím ani kolikátý den změnily na chemickou bombu. Poslední den treku jsme šli stranou údolí po cestách mimo silnici, která v podstatě změnila a zničila okruh kolem Annapúren na mistrovství světa v polykání prachu. Jsme zase v subtropech, vidíme rýžová pole, banány a importovanou kytku, původně americký ryšec, u nás známou jako vánoční hvězdu. Tady je to ovšem keř dorůstající možná 3 – 4 metrů výšky. Závěrečným bonbónkem je asi 200metrový strmý výšlap do vesničky, která už možná ani neexistuje. Merrely nakonec nechce ani náš nosič, co jinak chce úplně všechno i 14 let starou Moiru. Dávám konečně teplou sprchu a zanechávám merrely svému osudu na památku v této vsi. Kde nakonec merrely skončily a jaký je osud obyvatel Bahundandy není dodnes známo. Těšíme se na kuře, které nám Híra slíbil. Kluci nepálský, turbonosič s věčně dobrou náladou Suthi, průvodce a anglikanista Híra a jeho příbuzný Harry chodí kolem jak mlsný psi a těší se na money bonus. Dostanou ho a vyšší než mysleli, ale Harrymu ať dají jak uznají oni za vhodné, když ho přivedli. A teď ten příběh o kohoutovi. Híra: Kluci seženu to kuře, ale bude to stát prachy, 2000 rupií. Jasně, není problém, vysolíme mu 2 500, zbytek že je pro kuchaře. 500 pro kuchaře, to bude mít radost až do rána. Chvíli se nic neděje a následně přihází Híra s kohoutem, co koulí očima a má svázané nohy. Híro, tohle bylo kuře před půl rokem, to není kuře, to je kohout. Híra v podstatě prd rozumí, tak se žulí, jakej udělal kauf a má kuře/kohouta. Pěkný kuře říká, že jo. Ok, kohouta/kuře holt vezmeme, ale nemusí ta exekuce proběhnout tady. Ne jasně a odchází. Za dvě hodiny, tak co to kuře? Jo je v hrnci…, co z tohohle vyleze. Je večer, přichází slavnostní chvíle. Híra přináší polívku jak z filmu Indiana Jones, něco v tom plave, něco si naberu, jsou to asi 2 kila chili papriček a decka vody, pak nějaký maso z něčeho a půl kila pepře. Jestli kohout nebo pes, prd víme. Slzy se mi derou do očí, chce se mi plakat, ale ještě aspoň jednu lžíci. Objednávám pivo. Následně přichází dalbhat, jako příloha kousky masa, jestli tohle má být celej kohout…Nebo je to místní Ťapina…Zato venku před jídelnou je veselo a je tam srocení všech průvodců a nosičů z okolí. Panuje výborná nálada, dneska se podává dalbhat s masem. Aspoň víme, komu jsme zaplatili večeři a kde ten pes či kohout skončil. Jdeme spát, zítra jedeme do Pokhary. 

24.11. Z Bahundandy do Pokhary – I´m ok sir a cesta Mordorem 

Ráno přijíždí Mahindra, což jsou tady indická auta, co projedou všechno. Mahindru sehnal Híra. Máme malej problém. Včetně řidiče nás je 7, ale v auto je pro 5. Híra to řeší následovně. Na přední sedadlo pro jednoho si sedaj dva, prostě se tam vejdou, už jen pusa chybí. Dozadu sedáme tři, řidič sedí normálně a Suthiho, nosiče, posílá Híra na korbu na stojáka. Začíná peklo, jedeme polní cestou a auto skáče nahoru dolu. Víříme tuny prachu, ten je i v kabině, nejvíc si užívá Suthi. Takhle nějak to měl Karel Loprais na Dakaru. Suthi se na korbě drží jak klíště. Když to zkrátím, po 80 kilometrech a asi 3 hodinách cesty zastavujeme v Dumre. Loučíme se s nosiči, oni se vrací domů busem, my jedem dále do Pokhary. A Suthi? Ten vypadá jako Bridget Jones z jízdy kabrioletem kombinovaný s čertem. Černé vlasy natužený nahoru, jako kdyby dostal 220 V, obličej a vlastně všechno hnědý od prachu. A po téhle jízdě smrti odpoví na otázku. Jsi ok Suthi? Jen „jsem ok pane, děkuju“ a maže na autobus. Ten nezmar vydrží všechno a pořád má dobrou náladu.  Doláče ho v kapse hřejí a ještě dostane domluvený standardní plat. Zasloužil si jej, stejně jako průvodce Híra. Ten nás ještě zve k sobě domů, až zas budeme v Káthmándú. Po dalších 3 hodinách dorazíme do Pokhary. Za měsíc je Ježíšek, v Pokhaře asi 30 stupňů. Ubytování nacházíme snadno za asi 8 USD na osobu v celkem slušném hotelu kousek od jezera. Jeden z nejbrutálnějších výjevů na nás čekal nečekaně několik kilometrů před Pokharou. Po jedné straně silnice jsou vápencové doly, kde se těží vápenec a vyrábí cement. Na všem sedí hustá vrstva šedého prachu, poletující prach zakrývá slunce, které tak divně svítí difúzním světlem. Vytěžená krajina se v žáru slunce mísí se šedivými a zničenými banánovníky, uprostřed tohoto Mordoru planou ohně a polonazí lidé zde v žáru a prachu vyrábí něco jako tvárnice. Všechno ručně. Jaká je doba dožití těchto dělníků pekla nechci radši ani odhadovat.  

25.11. – 26.11. – Pokhara – Sarangkot- 500 Japonců v zádech mám 

Pokhara je docela pěkné město s asi 300 000 obyvateli ve středním Nepálu u jezera Phewa. Pokharu pro západní svět objevili někdy v 70. letech 20. století hippies. V hotelu nám na druhý den zařídili výlet na vyhlídku Sarangkot. Je půl šesté ráno, sedáme do taxíku a vyrážíme na to přírodní divadlo. Spolu s námi ještě asi půlka Pokhary, cestou nahoru to vypadá jak na D1 u Humpolce, když nasněží 3 cm a sněhová kalamita ochromí půl republiky. Obavy, jestli to nějak stihneme se ukázaly zbytečné. Stíháme východ slunce sice tak tak, ale jsme na místě a sborově s turisty převážně z Asie za zády čekáme na tu přírodní show. Vyhlídka Sarangkot je jedna z nejlepších, kde je při východu slunce nasvícený hřeben Annapúren 8 091m, další osmitisícovky Dhaulagiri 8 167m a ještě horou Machapuchare 6 995 m, což je takový místní Matterhorn, akorát o 3 kilometry vyšší. Rozměry těch kopců jsou opravdu jiné, než na co jsme běžně zvyklí.Máte pocit, že hora je kousek a ono je to klidně dalších 50 km. Chce-li člověk na tomhle místě fotit, musí mít ostré lokty, protože těch, co chtějí fotit, je tu asi tak 500. A taky stativ a notný kus štěstí. Velmi často se už brzy ráno vytvoří opar, který omezí viditelnost hor tak, že skoro nemá cenu fotit. Dneska to ale jde, začíná divadlo, které režíruje někdo nahoře.  Vrcholy hor se pomalu nasvěcují červenou a ze stínu se vynořuje na severu Himálaj.  Dva osmitisícové vrcholy, Dhaulágiri a Annapurna rudnou jako první a chvilku po nich další vrcholy. Po asi 20 minutách je v zásadě po všem a vracíme se zpátky. Zbytek dne strávíme flákáním se asi v nejčistším městě Nepálu, které přece jen připomíná turistická střediska i v Evropě. Pokharu se vyplatí navštívit. Ještě děláme nějaký nákupy, frčíme ve značkách, tady jede North Face, reálně North fake. Ale vypadá to hezky. Kupuju nový boty. North Face. Druhý den ještě vyjedeme na vyhlídku k world peace pagodě, což je vcelku monumentální stavba nad Pokharou s krásnými výhledy na jezero Phewa, Annapúrnu, Dhaulagiri a kopce za ním. U pagody potkáváme nějakýho vyzáblýho týpka, co tam stojí na hlavě, s ním nějací jeho fanoušci a asi se modlí. Frajer je asketa a možná mladší brácha Buddhy. Jinak místo je mimořádně tiché a klidné. 

27.11. Pokhara – Káthmándú – luxusní jízda busem 

Vracíme se do hlavního města a máme koupený lístky na bus, asi za 25 USD na osobu. Cesta s přestávkou na oběd trvá asi 9 hodin, ale je to asi nejlepší cestování, co jsme tady měli, autobusem to prostě jde. Sice je to dlouhý, silnice brutální, ale je to pohodlnější než džíp nebo taxík. Odpoledne dorážíme do Káthmándú a ubytujeme se opět v hotelu Nepalaya. Voláme průvodci Hírovi a ten slibuje návštěvu budhistického kláštera Kopan. Děláme poslední nákupy, půlka Nepálu chodí v North Face, takže taky kupujeme North Face, protože North Face je taky značka a naposledy zdoláváme Everest, místní pivo.  

28.11. – Posledních 24 hodin v Káthmándú – ochutnáme jaka, prosím jen ať netancujem tanec waka waka 

Dopoledne se potkáváme na recepci hotelu s Hírou. Bereme taxíka a jedeme na klášter Kopan. Výhoda místního průvodce samozřejmě spočívá v tom, že ví, kam jít a domluví ceny, na které se jako bledá tvář ze západu nedostanete ani omylem. V Kopanu je nějaká buddhisticka megaakce, takže dovnitř nás nepustí. Híra nás tedy vede nad Káthmándú nějakým lesíkem k dalšímu klášteru, který slouží jako škola. Je zvláštní, že v zemi megabordelu, kde není jisté, jestli za barákem pálí gumy, psa či babičku existují místa, kde je ticho, čisto a klid. Jsme v Amitabha temple, v podstatě moderním, ale přísně buddhistickém chrámu. Můžeme dovnitř a můžeme i fotit. Buddhistická místa mají hodně co do sebe. Po chvíli opouštíme chrám a jedeme na pozvání k Hírovi. Jestli jste dočetli až sem, tak za to děkuji. Delší elaborát pro mě byla akorát diplomka do školy, teď tedy naposledy zbystřete. Můžete stokrát nadávat, jak se máme, nemáme. Máme se jak prasata v žitě. Náš průvodce Hira měl dům. V roce 2015 mu jej zničilo do základů zemětřesení. U sebe doma nám ukazuje jedinou fotku toho, co měl. Aby měly jeho dcery lepší vzdělání, odešel do Káthmándú, které nemá moc rád kvůli špíně. V místnosti o rozměru 3×4 metry bydlí a žije celkem 6 lidí, průvodce, manželka a 4 dcery. Má stejné sny jako my, aby se měli jeho děti dobře, být zdravý a tak. Pracuje jako průvodce a část sezóny je mimo domov, aby zabezpečil rodinu. Když není kšeft, nejsou peníze. Když se zraní nejsou peníze. Když si bude stěžovat na pracovní podmínky, bude místo něj někdo jiný. Práce v Nepálu není a nebude.V době naší návštěvy byla doma jedna dcera a Híra chtěl, abychom s ní trochu mluvili anglicky. Snad ještě nikdy jsem neměl tak intenzivní pocit toho, že pouhým řízením osudu jsem se narodil v Česku, jedné z nejkrásnějších zemí na světě. Jeho manželka nám váže kolem krku zelené šály a přeje šťastný návrat domů. Přináší jídlo, joj, zas dalbhat s masem, jačím. Je to jak. Jak se jak uchovává v tom vedru, když nemají lednici nechci ani pomyslet. Žvejkáme maso tvrdé jak podrážku běžeckých adidasek. Jídlo servíruje paní na talíře na podlaze, není prostě místo kam to dát. Sedíme namačkaní na úzkém, starém gauči u úzkého stolku. Molitanová matrace, na které se spí je stočená v koutě. Pot nám teče po spánkách a doufáme, že konzumaci mrtvého jaka přežijeme ve zdraví bez bitky o hajzl na hotelu. Je nám jasný, že tohle je hodně nadstandardní chování a důvěra v nás. Nepálci si běžně klienty domů nevodí. Dáváme Hirovy poslední doláče, loučíme se a jedeme taxíkem na hotel. V taxíku je ticho, jestli je nám blbě z chcíplího jaka nebo z životních podmínek, ve kterých žije rodina našeho prima průvodce je asi i jedno. Najednou vidí člověk ty naše problémy jinak. Balíme poslední věci a chystáme se do Evropy. 29.11. kolem jedné odpolední se letadlo Turkish airlines vznese nad nepálský prach a my míříme přes nekonečnou Asii a Istanbul domů. Kolem jedenácté večer vystupujeme ve Vídni. Mrzne, výlet skončil a po 3 týdnech zpátky do reality. Tak pravila klávesnice.  

---

Prakticky, co si ještě pamatuji:  

Vízum se kupuje na místě na letišti, stojí 40 USD a chce to trpělivost, procedura zabere klidně až dvě hodiny. V Asii úředník nikam nechvátá. Kdo první projde torturou na vstupu do země, ať maže najít bágly. Ostatní ať si povídají s imigračním úředníkem.  Taxík z letiště do centra města stojí do 10 USD za celé auto, i tak je to královská suma. Taxikář leckdy nebude vědět, kde hotel je, ale cestu nakonec najde. V klidu. Taxikář si najde vás, nebojte se. Vylezete z letiště a bude jich tam mraky.  Hotel se dá předem zabukovat přes booking, funguje to normálně, doporučuju hotel Nepalaya. Snadno najdete ubytování i přímo na místě, v Pokhaře jsme nic domluveného neměli a během 20 minut jsme měli pokoje v hotelu kousek od jezera. Povolení na trek + průvodce + nosič se dá zařídit po messengeru-doporučuji chlápka jménem Sonam Sherpa ( na facebooku neboli ksichtknize je jako: sonam.sherpa.526 ). Sonamovi dejte při jednání single malt whiskey jako dárek, stojí asi 55 euro na letišti v Istanbulu. Sonam poměrně často dělá právě s Čechy a Slováky. Předem se mu nic neplatí, pošle na messengera rozpočet a harmonogram. Bude od vás potřebovat poslat kopie pasů. Chovejte se férově a nepohnojte to neseriózností ostatním tím, že si to rozmyslíte, on na vás bude čekat a vy nikde. My měli od Sonama následující rozpočet na 16 dnů treku tuším a platili jsme mu v dolarech:  

Na náměstí Durbar je vstupné cca 10 USD /osobu, totéž do chrámu Pashupatinath a Swaymbhuntath.   Taxíka chytnete na ulici, budou se o vás prát. Cena je vždycky cca 8 – 10 dolarů za odvoz někam, třeba z Thamelu do Pashupatinath je to cca 8 USD, z Pashupatinath do Swayambhuntath zase asi taky 8 USD a pak zpět do Thamelu cca taky tak. Když Vám taxikář řekne 20 USD tak ho pošlete pryč. Taxíky jsou v 90% malá Suzuki Alto, 3 se tam nějak vmáčknete, víc ne.  Ceny v Káthmándú byly n podzim 2018: pivo cca 5 USD, večeře dalbhát – 7 USD, Cola cca 3 USD, kuře cca do 10 USD. S sebou si vezměte prachy cash, na treku žádná možnost výměny peněz není, směnárny taky ne. Bankomaty jsou v Káthmándú a Pokhaře, ale jak fungují netuším. My měli všechno hotově a různý schovky na peníze, aby dolary nenašli ani zloději, ani my.  Na treku jsou v nižších polohách ceny nižší, v horách vyšší – denní rozpočet na trek byl cca 30 USD na osobu (přespání, snídaně, velká konvice čaje, v poledne nějaká polévky a večeř dalbhát)  Pro průvodce a nosiče platí automatický extra bonus, který se vyplácí přímo jim na ruku na konci treku. My platili průvodci navíc 170 USD (ale měl v tom prachy i pro toho svého příbuzného, kterého si přivedl sám, jinak by to bylo cca 130 USD), nosiči potom 100 USD. Průvodce se jmenuje Hira Tamang: hiratamang390@gmail.com. Na trek potřebujete určitě slušný spacák, my měli Husky Enjoy a v pohodě. Hodí se bunda z dutého vlákna, tenké a silné rukavice, boty tenisky na pochod (nějaký adidy) a na dva dny nějaké pohorky pro přechod sedla. Trekové hůlky raději také, i když je opravdu využijete asi jen při sestupu ze sedla Larkya do Bhimtangu, ale to zas vrchovatě. Čelovka, když se jde v noci na záchod. Hodí se solární powerbanka na telefon, i když elektrika leckde na dobití už také je. S wifi je to bída, počítejte s tím, že budete necelé dva týdny spíš bez ní, svět se nezhroutí, dokonce ani Facebook ne. Určitě 3 role toaletního hajzlpapíru s sebou. S hygienou je to bída, s tím se musí počítat. Prašnost je fakt neskutečná. Asi je lepší pevné mýdlo do krabičky než sprcháč, Já měl klasika s jelenem a dá s v tom i prát. Kvůli vlhkosti budete trika nejspíš sušit i další den cestou na báglu, jen přes noc neuschnou. Tak perte s rozumem. N atreku se spí v lodgích, když budete tři, tak budete mít trojlůžák, ale častěji ale bude ten třetí na samotce na pokoji sám. Dejte tam toho, kdo nejvíc prdí.  Taxík z Pokhary na sunrise na vyhlídce Sarangkot a zpět stál asi 15 USD a počkal na nás, zařídí ho v hotelu. Taxík z Pokhary na world peace pagoda asi 10 USD včetně čekání a cesty zpět. Bus z Pokhary do Káthmandů zařídí zase v hotelu, odjíždí se v půl osmé ráno, stojí to asi 25 USD a je to docela pohodlný, i když dlouhý. V ceně je oběd, dalbhat 🙂  

Pro ty, co fotí jinak než na mobil:  

Objektivy jsem měl dva kvůli váze – 16 – 50 mm 2,8 na 80% situací, a starou lehkou Minoltu 100 – 200 mm na ten zbytek. Náhradní baterku + nabíječku s sebou a dobíjet, kde to jen jde. Karta jedna 32 gb, vyplácáno asi půlka, filtr polarizační a jeden šedý. Malý stativ, vikslajvant Cullmann nanomax, ale lepší než drátem do oka a využil jsem ho. Nesmí ale moc foukat vítr. Měl jsem tyčinky na čištění snímače, ale nepoužil jsem je. Jo a dálkovou spoušť. Největší problém je prach, ve výškách zima kvůli baterkám. Na noc si potom raději baterku strčte normálně do pr……aktické kapsičky co máte někde ve spacáku a až ji ráno vytáhnete, bude krásně teplá, připravena na další várku focení. A přes den ve výškách do kapsy u kalhot, zkrátka do tepla. Budete-li mít na fotkách něco jako modro-červeno-zelené proužky, spíše než vada snímače to bude lom světla na krystalkách v ledu ve vysokých výškách, tak se neděste. Používejte sluneční clonu, ta to trochu zmírní a foťte méně v protisvětle. Focení lidí-děti pózují sami, s dospělými se posunky domluvte, že můžete fotit, případně vám to domluví průvodce. Sádhus stojí těch 10 USD, ale zas má kostým, líčení, bydlí v hlavním městě, něco k tomu drmolí, to už je skoro profi model.   

---